20 March, 2017 15:49

Snehurka

1

V Knottově sanatoriu měli návštěvní hodiny každou sobotu odpoledne od tří do pěti. Tak mi to Sára Whittakerová vysvětlila do telefonu. Sára Whittakerová věděla, kdy jsou návštěvní hodiny, protože sama byla pacientkou Knottova sanatoria už šest měsíců.

Zákon státu Florida, upravující práva mentálně postižených pacientů, se vztahuje i na pacienty soukromých nemocnic. Odstavec 394.459 zcela jednoznačně stanoví, že každý pacient, umístěný ve zdravotnickém zařízení pro duševně choré, má právo svobodně a v soukromí komunikovat s osobami mimo toto zařízení. V odstavci se dále uvádí, že ,každý takový pacient musí mít možnost přijímat a odesílat poštu, aniž by tato byla pracovníky daného zařízení otevírána, zdržována či dokonce zadržována nebo cenzurována‘. Zákon dále stanoví, že je povinností ministerstva zdravotnictví ,ustanovit taková pravidla ohledně návštěv, návštěvních hodin a dostupnosti telefonu, jež by co nejméně omezovala komunikaci pacientů s okolím‘.

Díky těmto ustanovením mi směla Sára Whittakerová napsat dopis, obdržet mou odpověď a potom mi směla i osobně zatelefonovat.

Sára Whittakerová byla totální cvok.

Tak mi o ní alespoň referoval advokát Mark Ritter, právní zástupce Sářiny matky, který pro ni získal soudní příkaz k umístění do ústavní péče.

Sářin dopis byl napsán stručně a jasně. Přesnou a srozumitelnou angličtinou v něm vysvětlovala, oč se jedná.

Při telefonickém rozhovoru s ní jsem nabyl dojmu, že je Sára stejně dokonale při smyslech jako každý, koho v Caluse znám.

A osobní setkání se Sárou…

Myslím, že jsem se do ní zamiloval od prvního okamžiku.

Zřejmě už od časů, kdy byl v Anglii zbudován Špitál Panny Marie Betlémské, jsou na světě lidé, kteří považují ústavy pro duševně choré za vděčný zdroj humoru. Nejspíš proto se v Caluse Knottovu sanatoriu říká Cvokatorium. Přestože se toto zařízení nachází v blízkosti města Sarasoty – blíž, než je obyvatelům tohoto města milé – je součástí caluského okresu. Autem se tam jede půl hodiny po jedenačtyřicáté dálnici a pak odbočíte na západ po Xavier Road. Na první pohled se sanatorium příliš neliší od dobytkářských rančů, s nimiž jeho pozemek sousedí na třech stranách. Hranice pozemku označoval plot z dřevěných kulatin. V minulosti zde zřejmě vysoušením půdy vytvořili pastvinu, jejímž středem se táhla rozježděná prašná cesta. Na konci této cesty začínala zeď.

Nebyla to však ošklivá, odpudivá zeď. Nebyla ani příliš vysoká či tlustá. Po obou stranách hlavního vjezdu se vyjímaly dvě tabulky z leštěné mosazi, hlásající, že toto je Knottovo sanatorium. Ty tabulky a zdobná železná mříž vstupní brány vyvolávaly v člověku dojem, že vjíždí do majestátního zámku či hradu někde v Anglii nebo ve Francii. Brána byla otevřena dokořán, takže posilovala představu, že zde rozhodně žádná duševně zdravá osoba nemůže být zadržována proti své vůli.

Sára Whittakerová však tvrdila, že je duševně zdráva a že ji zde drží proti její vůli. Tvrdila to i přesto, že v říjnu soud rozhodl o její duševní nezpůsobilosti.

S výjimkou míst, kde buldozery na pokyn investorů nahrnuly umělá hliněná návrší, je všude v okolí Calusy naprostá rovina. Za vstupní branou se prašná cesta změnila v dlážděnou cestu, po obou stranách lemovanou úhledně zastřiženými trávníky. Pacienti a jejich návštěvy – na pohled je bylo těžké od sebe rozeznat – se v jasném dubnovém sluníčku volně procházeli po trávě, povídali si, občas se i zasmáli. Tu a tam bylo lze zahlédnout bílé pláště zřízenců – vypadali spíš jako sluhové než ochránci klidu a pořádku. Všechno to působilo velmi civilizovaně. Cekal jsem, že se každou chvíli z jedné z těch kamenných budov vynoří dáma v dlouhých letních šatech a širokém slaměném klobouku, která jasnou ostrovní angličtinou oznámí všem přítomným, že se na terase podává čaj. Zabočil jsem s vozem na zřetelně označené parkoviště a podle instrukcí, jež mi Sára dala po telefonu, jsem se vydal po št ěrkové cestě k prostřední budově.

Uvnitř byl chládek.

Za pultem hned u dveří seděla žena v seprané bílé uniformě. Když jsem vstoupil, vzhlédla.

„Prosím, pane,“ řekla. „Mohu vám nějak pomoci?“

„Přišel jsem navštívit slečnu Sáru Whittakerovou,“ sdělil jsem jí.

„Ano, pane. Jak se, prosím, jmenujete?“

„Matthew Hope.“

„Jste její příbuzný?“

„Ne, jsem advokát.“

„A slečna Whittakerová ví, že přijdete?“

„Ano, čeká mě.“

„Počkejte okamžik, pane.“ Zvedla sluchátko.

Vytočila tři čísla.

A čekala.

„Freddie,“ řekla do sluchátka, „tady je Karen, recepce. Sára Whittakerová má návštěvu. Jmenuje se…“

Podívala se na mě.

„Matthew Hope,“ napověděl jsem jí. „Včera jsem se telefonicky ohlásil, mluvil jsem s doktorem Carmichaelem.“

„Matthew Hope,“ opakovala do sluchátka. „Mluvil s doktorem Carmichaelem.“

Chvíli poslouchala a pak řekla: „Ne, je to advokát.“

Zase poslouchala.

„Tak dobře. Pošlete s ní někoho nahoru?“ Zavěsila, usmála se a oznámila mi: „Posaďte se, pane. Slečna Whittakerová bude nahoře za chviličku.“

Přemýšlel jsem, kdepak je asi ,dole‘.

Usedl jsem na lavici proti recepci. Vstupní prostor zabíral plochu asi dvanácti čtverečních stop. Stolek byl ukryt ve výklenku za dveřmi. Byly tu kamenné stěny. I zde měl člověk pocit jako při návštěvě šlechtického sídla. Recepční vzala do ruky časopis.

„Znáte slečnu Whittakerovou?“ otázal jsem se.

„Prosím?“ pohlédla na mě.

„Sáru Whittakerovou, znáte ji osobně?“

„Ale ano, pane. Znám většinu zdejších pacientů, ano, pane.“

„Kolik tady těch pacientů vlastně máte?“

„Je zde tři sta lůžek,“ odpověděla. „V tuto chvíli není kapacita zařízení úplně využitá.“

„Takže kolik asi?“

„Myslím, že dvě stě devadesát pět nebo tak nějak. Je tady celkem deset budov. Slečna Whittakerová bydlí v Severní trojce.“

„Když jste mluvila o tom, že ji přivedou nahoru, jak jste to myslela?“

„Prosím?“

„Odkud nahoru?“

„Nahoru… ach. To se tady jen tak říká. Tohle je administrativa a recepce. Když sem někdo přijde z lůžkových pavilónů, říkáme, že jde nahoru. Nevím, proč to tak je – žádné kopce tu nejsou.“ Pokrčila rameny. „Prostě se to tak říká.“

„Jsou nějací pacienti i v téhle budově?“

„Ne, pane. Tady je jen administrativa a recepce. Jenom kanceláře pro úředníky.“

„Pacienti tedy obývají ostatních devět budov, ano?“

„Ano, pane.“

„Takže v každé budově bydlí asi pětatřicet pacientů?“

„Asi tak, pane.“

„Záleží na tom, jak jsou ty budovy…“

V tu chvíli do místnosti vešla Sára Whittakerová.

Doprovázel ji ošetřovatel v bílém.

Nechápu, proč jsem si představoval, že přijde v uniformě – v nějakém šedém pruhovaném stejnokroji, připomínajícím obvyklý vzor na matracích. Přesně takový obraz jsem si vytvořil v mysli, přestože jsem už předtím viděl jiné zdejší pacienty – alespoň jsem předpokládal, že to byli pacienti – na trávníku před domem a každý z nich by se ve svém oděvu mohl zúčastnit kteréhokoli koktejlového večírku v Caluse. Jenže zažité představy je těžké potlačit; člověk prostě předpokládá, že vězni a chovanci ústavů pro duševně choré nosí uniformy. Nebo snad byli pacienti v Knottově sanatoriu vyšňořeni jen při příležitosti dne návštěv?

Měla na sobě plátěný kostýmek.

Vestu a sukni v barvě pšenice.

Šafránově žlutou hedvábnou blůzku s rozhalenkou.

Béžové střevíce s vysokými podpatky.

Oči měla zelené a hluboké jako amazonský prales.

Světlé vlasy nosila nakrátko – napadlo mě, že ji možná ostříhali až tady, v nemocnici – a lemovaly bledý, překrásně utvářený obličej.

Na štědrých ústech jsem nezaznamenal rtěnku.

Byl vysoká; pět stop a osm devět palců. Štíhlá, křehká ženská postava s útlými boky, štíhlými kotníky i zápěstími, s malými, dokonale tvarovanými ňadry. Celé její vzezření vyvolávalo dojem křehkosti… či snad zranitelnosti?

Podala mi ruku a hlasem tichým jako soumrak řekla: „Pan Hope?“

„Slečna Whittakerová?“ opáčil jsem a stiskl jí ruku.

„Tak jste opravdu přišel. Bála jsem se, že nepřijdete.“

„Nechcete vzít hosta ven, Sáro?“ zeptala se recepční.

Ošetřovatel, který Sáru přivedl, si s ní vyměnil významný pohled.

„Určitě to bude v pořádku,“ prohlásila recepční.

Ošetřovatelův pohled nabyl na důraznosti.

„Docela určitě,“ zopakovala.

Vyšli jsme na sluníčko.

„Vítejte ve Cvokatoriu,“ usmála se Sára.

Ošetřovatel šel za námi. Slyšel jsem jeho kroky na štěrkové cestičce, jak nás pomalu následoval. Neohlédl jsem se.

„Tak se tomu přece říká,“ dodala Sára. „Dokonce i pacienti tomu tak říkají. Já jsem tak ráda, že tu jste! Nedovedete si představit, jak jsem se bála. Že nepřijdete.“

„Přece jsem vám to slíbil.“

„Ach ano, ale lidi často slibují bláznům všechno možné, aby jim udělali radost.“ Opět se usmála. „Projdeme se k jezeru? Je sice umělé, ale pro ty, kdo si libují v nemožných fantastických představách, vypadá jako doopravdické.“ Zakoulela zelenýma očima; smála se svým vlastním slovům.

„Ano, jistě,“ řekl jsem.

Kráčeli jsme slunečným dnem. Počasí bylo mírné, vlahé. Ať si o počasí na západním pobřeží Floridy říká kdo chce co chce, v dubnu, kdy se zde teploty pohybují kolem pětadvaceti stupňů a slunce zahrnuje svět záplavou přívětivého světla, není na zemi příjemnějšího místa. Sářin ošetřovatel kráčel neustále za námi a pravidelné křoupání štěrku pod jeho nohama nám připomínalo, že toto místo přece jenom není pozemským rájem.

„To je Jaké,“ poznamenala Sára, aniž by se ohlédla přes rameno. „Hlídá mě. Má strach, že bych si mohla podřezat zápěstí nebo tak něco. Proto mě ze začátku, když jsem sem přišla, ubytovali v Severní pětce. Protože jim máti řekla, že jsem si pokusila podřezat žíly na zápěstích. Což je samozřejmě nesmysl.“

Natáhla ruce a ukázala mi zápěstí.

„Vidíte nějaké jizvy?“

„Ne,“ připustil jsem.

„Samozřejmě že ne.“

Stáhla ruce a založila si je na prsou.

„Severní pětka je ze všech pavilónů nejhorší,“ vykládala. „Tam dávají opravdové šílence. Nenajdete tam žádné obyčejné neurotiký, nic takového. Jsou tam skučky a nípalové, nemluvě o slušném počtu Napoleonů a Johanek z Arku. Skučky pořád chodí ode zdi ke zdi s rukama obtočenýma kolem vlastního těla a pořád si prozpěvují blíž neidentifikovatelnou melodii. Říkají tomu eulalálie, což je dost poetické označení, nemyslíte? Nípalové sedí někde v koutku a – nu, pořád si obírají něco ze šatů. Nebo si nípají strupy. Nebo si obírají imaginární hmyz. Jde z nich vážně hrůza, protože tu svou nemožnou práci berou strašně vážně. Máte pocit, že kdybyste je vyrušil, mohli by se na vás zuřivě vrhnout.“

Zhluboka si povzdechla. „V Severní pětce jsem si fakt užila.“

„Jak dlouho vás tam nechali?“

„Měsíc. Vlastně necelý měsíc. Přijali mě sem čtvrtého října a šla jsem rovnou do Severní pětky. Dostala jsem se odtamtud až prvního listopadu, když skončila pozorovací lhůta. Takže kolik to dělá? Sedmadvacet dnů? Připadalo mi to jako věčnost. Kdybych nevěděla, že nejsem cvok, už když mě sem poslali, určitě bych na to přišla po těch sedmadvaceti dnech v Severní pětce. Možná, že o to právě šlo, nemyslíte? Že tam ze mě chtěli udělat opravdového blázna. Připadám vám jako blázen?“ otázala se najednou.

„Ne, nepřipadáte,“ přiznal jsem.

„Nejsem blázen, věřte mi. A taky mi musíte věřit, že se v mém případě nejedná o cvoka, který si s vámi bude hodinu rozumně povídat a na konci návštěvy vás nakope do zadku a začne křičet: ,Pozdravujte ode mě guvernéra!‘ Je to sice legrační představa, ale se mnou nemá nic společného. Já jsem naprosto při smyslech, pane Hope. Dokonale, úplně při smyslech.“

Všude kolem nás se procházeli pacienti sanatoria se svými návštěvami. Někteří posedávali na sluníčku na lavičkách. Všichni vypadali dokonale při smyslech – pacienti i návštěvníci. Ale ošetřovatelé v bílých pláštích bděli.

„Proč tu tedy jste?“ zeptal jsem se.

„Á,“ protáhla.

„Když jste mi telefonovala, říkala jste…“

„Ano, chci, abyste mě dostal ven.“

„Jestli jste duševně způsobilá, jak tvrdíte…“

„Ne. Já prostě tvrdím, že mám všech pět pohromadě.“

„No dobrá, to je vlastně totéž, jenom to každý říkáme jinak. Zákon to definuje jako duševní způsobilost. Pokud tomu rozumím…“

„Rozumíte tomu správně. Moje matka dosáhla toho, že mě u soudu prohlásili za nepříčetnou a proti mé vůli mě zavřeli sem.“

„Pokud tomu rozumím, jednalo se o nedobrovolné umístění do ústavní péče.“

„To je nějaký právnický tik nebo co?“

„Promiňte…“

„Pořád říkáte ,pokud tomu rozumím‘.“

„Ach ne. Já… jenom se snažím přesně porozumět tomu, co se stalo.“

„Stalo se toto. Jednoho krásného večera se moje máti rozhodla uplatnit v praxi floridský zákon o duševním zdraví, běžně známý jako Bakerův zákon – znáte Bakerův zákon, pane Hope?“

„Minulý týden jsem si ho trochu prostudoval.“

„Aha. Takže víte, že se pod tím označením skrývá množství vichrů, které nepřinášejí nic dobrého. Znáte ,Anatola z Paříže‘ od Dannyho Kaye?“

„Ano. Kolik je vám let, slečno Whittakerová?“

„Pětadvacet. Zdám se vám na Dannyho Kaye moc mladá?“

„Nebyl bych si pomyslel…“

„Mám všechny jeho desky. Vlastně je to ,vichr, který nikomu nepřivane štěstí‘; musíte mi odpustit tu parafrázi. Mám ráda staré věci, pane Hope. Možná že právě proto si moje matka myslí, že jsem cvok.“

„Možná,“ přisvědčil jsem s úsměvem.

„Máte milý úsměv,“ poznamenala.

„Děkuju.“

„A taky milé způsoby. Jste dobrý advokát?“

„Doufám.“

„Slyšela jsem, že jste. Právě proto jsem vám napsala. Hope, to znamená naděje, a ta má přece křídla, souhlasíte?“

„Nu, ano,“ řekl jsem. „Snad ano.“

„Mluvíte odměřeně, pane Hope. Chováte se tak vždycky? Bojíte se, že jsem blázen?“

Zhluboka jsem se nadechl.

„Bylo mi řečeno, že trpíte vážnou duševní poruchou,“ prohlásil jsem.

„Aha. A kdopak vám to pověděl? Doktor Kyklop?“

„Žádného doktora Kyklopa neznám.“

„Doktor Silas Pearson,“ vysvětlila. „Důvěrně zvaný doktor Sy, a pacienti mu udělili přezdívku doktor Kyklop, asi proto, že je na jedno oko slepý. Je šéfem tohoto sanatoria, pane Hope. Je šéfem tohohle blázince, téhle cvokárny, tohoto útulku pro duševně choré, pane Hope. Je to ten parchant, pane Hope, který mě nechce pustit ven.“

„Chápu.“

„Nevadí vám, když mu říkám parchant? Nebo vás tím snad utvrzuju v přesvědčení, že jsem vážně magor? Už jsme tady,“ dodala a zůstala stát na břehu jezera, jež se rozkládalo na ploše dobrého půl akru. Na březích rostly vrby. Usedli jsme na lavičku pod jednou z nich. Ve zlatých vlasech jí zářily penízky slunečního světla. A tančily i v jejích hlubokých, zelených očích. Na lavičce pod sousedním stromem seděla mladá žena s mužem, který ji držel za ruku. Nevěděl jsem, kdo z nich je pacientem. Teď, když jsme se rozhodli setrvat na místě, se Sářin ošetřovatel opřel o kamennou stěnu budovy asi sto yardů od jezírka a se založenýma rukama nás pozoroval.

„Tiché a klidné,“ prohlásila Sára s pohledem upřeným na jezerní hladinu. „Jako vody Babylónu. Kdo vám pověděl, že trpím vážnou poruchou? Kdo to byl, pane Hope?“

„Jistý Mark Ritter.“

„No ovšem.“ Pokývla hlavou. „Advokát mojí matky. To on to celé rozjel. Samozřejmě na její naléhání. Je naším rodinným advokátem už celá léta. Stačí, aby máti pohnula prstem, a Mark Ritter začne metat kozelce. A jestli toho tlustýho parchanta znáte, jistě chápete, že kozelce nejsou jeho přirozeností.“ Odmlčela se. „Pohoršuje vás, jak mluvím,“ konstatovala.

„Ne, nepohoršuje.“

„Tak proč se tak tváříte?“

„Pokusil jsem se představit si, jak Mark Ritter metá kozelce.“

Sára se rozesmála.

Její strážce – Jaké, jak ho pojmenovala, a takové jméno na toho rudovlasého pořízka s tlustým opáleným zátylkem a tělem samý sval docela pasovalo – se pořád ještě opíral o kamennou stěnu domu asi sto yardů od nás. Najednou se od zdi odpoutal, jako by snad Sářin smích byl důvodem k zneklidnění či dokonce k drastickému zásahu. Mně zněl její smích velmi příjemně. Zato z výrazu v Jakeově obličeji bylo zřejmé, že smích považuje přinejmenším za nedobré znamení. Zdálo se, že je už už připraven vyrazit k nám. Rozhlédl se kolem sebe; možná v naději, že se v blízkém okolí vyskytuje ještě nějaký ošetřovatel, nejlépe se svěrací kazajkou. Znovu se na nás podíval. A skutečně už udělal jeden krok naším směrem, když smích ustal.

„Povím vám, jak se to stalo,“ řekla Sára. „A vylíčím vám všechny padouchy. Začalo to sedmadvacátého září, vlastně skoro osmadvacátého, protože už bylo za deset minut dvanáct, když do mojí ložnice vstoupil policista…“

V mihotavém slunečním svitu jsem naslouchal jejímu vyprávění.

Podle jejích slov ležela klidně v posteli a četla si; prý si dodnes pamatuje název knihy – byla to Kristina od Stephena Kinga – když někdo zaklepal na dveře jejího pokoje. Zeptala se, kdo je, a uslyšela hlas matky: „To jsem já, drahoušku.“ Potom se dveře otevřely a v nich stála její máti, advokát Mark Ritter a policista v uniformě. Ten policajt prý se začal hrozně rychle rozhlížet po pokoji – později zjistila, že pátral po žiletce, kterou si údajně pokusila podřezat žíly na zápěstí – a pak řekl něco jako: „Raději pojďte pěkně se mnou, slečno.“ Očividně byl k smrti vyděšený z té zuřící, šílené ženské, kterou měl dopravit do pavilónu Daniela Dingleyho v nemocnici u Samaritánů. Sára mě poučila – předtím jsem to nevěděl – že ten pavilón pojmenovali po Danielu Dingleym, velkém caluském lidumilovi, který by teď, kdy se dočkal své poslední a nejvyšší odměny, asi neměl radost, kdyby se dovděl, že tomu oddělení říkají cvokhaus.

Sára přiznala, že když zjistila, kam ji ten policajt chce odvést, pokusila se ho udeřit.

Přiznávala i to, že své matce plivla do obličeje a označila ji za ,kurvu zasranou‘.

Vyprávěla, jak ji k Samaritánům dopravili v poutech a že ji tam přijali v souladu s Bakerovým zákonem jakožto duševně chorou osobu, ,již není možno ponechat na svobodě, protože hrozí nebezpečí, že ublíží sobě nebo jiným‘.

„Proč mi nechceš povědět, jak se daří dětem?“ otázala se žena na vedlejší lavičce.

„Vždyťjsem ti to už pověděl, Bečky,“ odvětil mladý muž. Pořád ji držel za ruku.

„Ne, nepověděl.“ Žena zvýšila hlas.

„Děti jsou v pořádku,“ řekl unaveně.

Ošetřovatel, který postával na břehu a na první pohled jen lhostejně pozoroval klidnou hladinu jezera, se náhle otočil a zahleděl se na dvojici.

„A jé,“ řekla Sára.

„Jak se daří dětem?“ naléhala žena.

„Už jsem přece řekl, že se mají dobře.“

„Jak se má malá Amy?“ vyptávala se. Vytrhla mu svoji ruku. Obě ruce, sevřené v pěst, složila do klína.

„Má se báječně. Přinesla ze školy jedničku z…“

„Má ještě ve vlasech hady?“ chtěla vědět ta žena.

„Ona přece nemá ve vlasech hady,“ namítl jemně mladý muž. „Vždyť to přece víš, Bečky.“

„Mají zuby,“ tvrdila Bečky. „Takové zuby.“

Ošetřovatel rychle a odhodlaně vykročil směrem k nim.

„S těmi hady v jejích vlasech by se mělo něco udělat,“ tvrdila Bečky. „Než ji pokoušou.“

„Každý den jí rozčesávám vlasy,“ říkal mladý muž. „Padesát tahů hřebenem, jak jsi mě to naučila.“

„A co ten tvůj had?“ vyhrkla Bečky a najednou se začala oplzle usmívat. „Tvýho hádka si taky češeš?“ Hrábla mu rukou do rozkroku. „Chceš, abych tě do něj kousla?“ Její ruka se pevně sevřela. „Chceš, abych zaťala tesáky do tvýho velikýho, nádhernýho…?“

„Paní Hollyová,“ oslovil ji jemně ošetřovatel, který se nad nimi náhle sklonil a jeho stín dopadl na lavičku. „Jak se vede, paní Hollyová?“

Bečky se posadila zpříma a ruce složila do klína, jako pokáraná školačka.

„Báječně, pane,“ odvětila a sklonila hlavu.

„Možná bychom si měli jít trochu odpočinout, ne, paní Hollyová?“

„Ne, pane, děkuju, nejsem unavená,“ namítla.

„Ale stejně,“ trval na svém ošetřovatel. „Omluvte nás, pane Holly, myslím, že vaše žena si teď půjde trochu odpočinout.“

„Já vám ho ukousnu,“ pohrozila Bečky ošetřovateli.

„No dobře.“ Vzal ji jemně za paži. „Tak půjdeme, ano?“

„Kdo je ten člověk?“ zeptala se Bečky s pohledem upřeným na svého manžela.

„Jen pojďte,“ opakoval ošetřovatel a zvedal ji z lavičky.

„Jak to, že tady ten člověk ruší klid?“ stěžovala si.

„Tak, a jdeme,“ řekl ošetřovatel. Držel ji pevně.

Jaké ze svého stanoviště u domu přihlížel, připraven přispěchat mu na pomoc, kdyby to bylo potřeba.

„Rozlučte se s manželem,“ vyzval ji ošetřovatel.

„Nebuďte směšný,“ prohlásila Bečky. „Je to sprostý zločinec.“

Pohrdlivě si odfrkla a pak poslušně vykročila vedle ošetřovatele, který ji pevně držel za paži kousek nad loktem. Díval jsem se, jak odcházejí od umělého jezírka. Na lavičce zůstal opuštěný Beckin manžel, sevřené pěsti měl svěšené mezi koleny a se skloněnou hlavou tupě zíral do země.

Sára těžce vzdychla.

„Pozdravujte guvernéra,“ řekla.

Neodpověděl jsem.

„Sexuální mánie tady jen bují,“ podotkla.

Pořád jsem mlčel.

„Chcete si poslechnout, jak to bylo dál?“ otázala se. „Nebo máte strach, že po vás vyjedu jako Bečky?“

„Poslechnu si vás,“ odvětil jsem.

Snehurka

2

„Všechno proběhlo přesně v souladu se zákonem,“ tvrdil Mark Ritter. Seděl za svým stolem jako velký bílý Buddha. Měl rohovou kancelář u firmy Ritter a Goldenbaum na křižovatce Broskvoňové a Blairovy ulice, necelých šest bloků od mé kanceláře. Napadlo mě, že Mark Ritter asi nikdy nedovolí, aby se jeho pokožky dotkly sluneční paprsky. Vídal jsem ho, jak se kolébá po tenisovém dvorci, zahalený jako Arab. Zpod burnusu, který pokrýval celou hlavu i obličej, mu vykukovaly jen oči. Nyní byl oděn celý v bílém: pomačkaný bílý oblek, propocená bílá košile a ušpiněné bílé semišové střevíce. Bylo pondělí. Oknem, obráceným k východu, svítilo do místnosti ranní slunce a jeho paprsky se odrážely od nenápadné platinové spony, která mu přidržovala kravatu na bílé košili. Ze všeho nejvíc připomínal vyšisovaného, napuchlého sumýše, vyvrženého mořem na pláž.

„Jak dalece se o tu věc zajímáš?“ chtěl vědět.

Měl jsem dojem, že o intenzitě mého zájmu již ví všechno.

„Přijal jsem Sáru Whittakerovou jako klientku,“ sdělil jsem mu.

„A co je tvým úkolem?“ zajímal se Mark.

„Obávám se, že jde o důvěrnou záležitost,“ opáčil jsem.

„Ale, ale, podívejme, pan advokát nám tady bude vykládat o nedotknutelnosti komunikace s klientem,“ posmíval se Mark. „Chceš ji dostat ze sanatoria – je to tak, Matthew?“

„Myslíš, že by se odtamtud měla dostat?“ zeptal jsem se.

„Už minulý týden jsem ti řekl, že to děvče je skrznaskrz cvok.“

„To je tvůj názor, Marku? Anebo názor profesionálního odborníka na duševní poruchy?“

„A, přítel Matthew studoval Bakerův zákon.“

„Řekněme, že jsem si ho prolistoval.“

„Jestli,“ řekl Mark, „tím profesionálem míníš osobu s úředním oprávněním vykonávat lékařskou nebo léčitelskou praxi podle zákonů tohoto státu, tedy praxi, která se po dobu minimálně tří let zabývá určováním diagnózy a léčbou mentálních a nervových onemocnění…“

„Já ten zákon znám, Marku.“

„Dobrá. Tak tě tedy ujišťuju, že doktor Nathan Helsinger je odborníkem na duševní choroby tak, jak stanoví odstavec 394.455.“

„Takže ten certifikát, co ji na jeho základě převezli z domova do Dingleyho pavilónu u Samaritánů, vydal doktor Helsinger?“

„Přesně podle zákona.“

„Během osmačtyřiceti hodin potom, co ji přijali na oddělení jako naléhavý případ?“

„Prosím tě, Matthew, nejsme přece amatéři.“

„Ani vás za ně nepovažuju.“

Mark si povzdechl. Markovy povzdechy připomínají velrybí chrlení.

„Matthew, Matthew,“ řekl. „Helsinger to děvče prohlédl poté, co mu její matka zatelefonovala, že si chtěla podřezat žíly. Podepsal dokument, který dal zástupci zákona oprávnění Sáru zadržet a dopravit ji do nejbližšího zařízení, kde se jí dostane okamžité lékařské prohlídky a léčby. Všechno podle zákona, Matthew.“

„Vidím, že ten zákon znáš zpaměti.“

„To jo.“

„Sára tvrdí, že předtím, než ji přivezli do Dingleyho pavilónu, ji nikdo neprohlížel,“ prohlásil jsem a díval jsem se mu při tom do očí.

„Jak všichni víme, Sára je paranoidní schizofrenička se sebevražednými sklony.“

„Tak zní diagnóza doktora Helsingera?“

„Ano, a stejnou diagnózu vyslovil i psychiatr, který ji prohlížel u Samaritánů. Nemusím ani dodávat, že i on je odborník na duševní poruchy.“

„Jak se jmenuje?“

„Doktor Gerald Bonamico.“

„Kdy se konala ta prohlídka?“

„Která?“

„U doktora Helsingera.“

„Sedmadvacátého září v sedm večer, asi hodinu poté, co se Sára Whittakerová pokusila skoncovat se životem.“

„Kdy vystavil to potvrzení?“

„Týž den.“

„Sára tvrdí, že do jejího pokoje vtrhli krátce před půlnocí.“

„Vtrhli, Matthew? Ale, no tak.“

„Prý ležela v posteli a četla si…“

„To ano.“

„… a ty, její matka a nějaký policista v uniformě…“

„To je všechno pravda.“

„… jste přišli do jejího pokoje…“

„Nejdřív jsme zdvořile zaklepali.“

„… a odvlekli jste ji v poutech.“

„Chtěla napadnout toho policistu. Plivla matce do obličeje a ječela jako pominutá, sprostě na ni řvala. Matthew, necelých šest hodin předtím se to děvče pokusilo o sebevraždu. Co sakra myslíš, že jsme měli dělat?“

„Jak dlouho ji nechali v Dingleyho pavilónu?“

„Tři dny. Zákon určuje maximální lhůtu pěti dnů,“ dodal Mark a odmlčel se. „Jak jistě víš.“

Vyznělo to tak, že to zřejmě nevím.

„A mezitím se zahájily kroky ohledně nuceného umístění do lékařské péče?“

„Ano.“

„Kolikátého, Marku?“

„Prvního října.“

„Kdo vyplnil žádost?“

„Sářina matka. Alice Whittakerová.“

„Kdo ještě? Zákon vyžaduje prohlášení dvou dalších…“

„Druhá možnost je, že se k žádosti připojí potvrzení odborníka na duševní poruchy s jeho prohlášením, že pacienta prohlížel během předchozích pěti dnů…“

„Předpokládám, že ten certifikát…“

„Ano, Helsinger.“

„A v něm se uvádí, že je duševně chorá…“

„Přesně řečeno se tam uvádí, že je možná duševně chorá.“

„… a její stav vyžaduje umístění do léčebny pro duševně choré k důkladnému prozkoumání?“

„Její stav prozkoumali už v Dingleyho pavilónu.“

„Kdo to soudil?“

„Soudce Albert R. Mason z druhého obvodu.“

„Kdo zastupoval Sáru?“

„Právní zástupce jmenovaný soudem.“

„Jak se jmenuje?“

„Jeremy Wilkes.“

„Je zdejší? Tohle jméno neznám.“

„Tou dobou zrovna začal v Caluse provozovat praxi. Mezitím se odstěhoval.“

„Ale? A kam?“

„Někam do Kalifornie.“

„To se někomu hodilo.“

„Copak tím asi myslíš, Matthew?“

„Před soudem ji zastupoval nezkušený právník…“

„Před příchodem do Calusy provozoval praxi už sedm let.“

„Neměl zkušenosti s floridskými zákony. Odkud sem přišel?“

„Z Louisiany.“

„A teď má praxi v Kalifornii?“

„Nevím, co v Kalifornii dělá. Vím jen, že se tam přestěhoval.“

„Kdy?“

„Nemám ponětí.“

„A kam do Kalifornie?“

„Nemám ponětí.“

„Takže ten soud se konal…“

„Třetího října.“

„A výsledek…“

„Jak jistě víš, Matthew, mohlo to skončit čtyřmi různými způsoby. Za prvé: mohli ji na místě a bezpodmínečně osvobodit. Za druhé: soud mohl nařídit, aby se léčila ambulantně. Za třetí: mohla jasně a srozumitelně vyslovit souhlas s umístěním v léčebně jako dobrovolná pacientka. Anebo za čtvrté: mohly sé podniknout kroky k nucenému umístění v léčebně.“

„A právě to se stalo. Rozhodli se ji nucené…“

„Ano. Protože po zvážení všech důkazů soudce Mason dospěl k přesvědčení, že ta osoba je cvok.“

„Aha. Poslyš, Marku, nevíš náhodou, jak se jmenuje ten policajt, co tehdy v noci vrazil do její ložnice?“

„Zase to ošklivé slovo, Matthew.“

„Víš, jak se jmenuje?“

„Jak si mám pamatovat jméno nějakého anonymního poldy, co je náhodou ve službě…“

„Nevadí, já si to zjistím. Díky, Marku. Děkuju, že sis na mě udělal čas.“

Občas jsem rád, že ve floridském městě Calusa nejsem jako turista.

Být turistou, nedokázal bych najít policejní stanici. V Chicagu, ve státě Illionis, z jehož druhého obvodu jsem emigroval dávno předtím, než začal všeobecný úprk za sluncem, bylo snadné najít policejní stanici, když ji člověk potřeboval. Pravda, v Caluse dochází méně často ke zločinům, než bývalo (a stále je) zvykem v Chicagu, ale bylo by milé, kdyby zdejší policejní stanice vypadala jako policejní stanice.

V Caluse se tomu dokonce ani neříká policejní stanice. Jmenuje se to Budova veřejné bezpečnosti a já náhodou věděl, kde ji hledat, jen proto, že jsem tam už v minulosti byl. Budova veřejné bezpečnosti vypadá jako banka, jichž jsou v Caluse mraky. Jsem rád, že je v Caluse tolik bank, protože velkou část mé práce tvoří převody nemovitostí a dědická řízení. Jste–li obchodník s nemovitostmi, jsou pro vás jejich převody požehnáním. Jste–li však producentem divadelních her, moc vás nezajímají. A taky určitě nejste celí žhaví zabloudit do banky, když hledáte policii. V Caluse se vůbec najde málo žhavých lidí, věcí i jevů, s výjimkou měsíců srpna a září, kdy se člověk na chodníku před Budovou veřejné bezpečnosti může vedrem roztavit a udělat loužičku, což by mohlo být kvalifikováno jako přestupek proti zákonu. V dubnu hrozí roztavení jen zřídkakdy – duben prý je nejkrutější měsíc, ale v Caluse to neplatí.

Onoho pondělního dopoledne patnáctého dubna v jedenáct hodin jsem se vyskytoval na chodníku před Budovou veřejné bezpečnosti, protože jsem si potřeboval promluvit s detektivem Morrisem Bloomem o uniformovaném strážníkovi, který sedmadvacátého září krátce před půlnocí vtrhl do ložnice Sáry Whittakerové. Okrasné dveře před kovovými, nahnědo natřenými dveřmi vstupními byly samý květ. Bělostné kvítky na pozadí temně zelených listů zářily jako hvězdy. Ty listy částečně zakrývaly nápis MĚSTSKÁ POLICIE, vyvedený na hnědé cihlové zdi a mnohem méně nápadný než větší, bílá písmena, připevněná k nízké zídce, jež chránila záhonek gloxínií, hýřící změtí temně rudých květů. První, co člověk uviděl, když sem přišel ohlásit, že mu někdo rozbil hlavu nebo ukradl peněženku, byla slova BUDOVA VEŘEJNÉ BEZPEČNOSTI. Až když jste vystoupali po schodech a otevřeli jedno křídlo dveří, jež vypa
daly jako bronzové, pochopili jste, že jste opravdu na policejní stanici. Calusa je velice diskrétní město.

Morrieho Blooma jsem našel ve třetím patře.

Vypadal uspěchaně.

Možná proto, že policie právě našla v řece mrtvolu.

„V řece Sawgrass,“ upřesnil Bloom. „V místech, kde protéká Ptačí rezervací.“

Listoval kolekcí polaroidových snímků, které kriminalisté pořídili na místě činu. Na obrázcích bylo vidět – pěkně v barvách – tělo ženy v pokročilém stadiu rozkladu; musela v té vodě ležet už dlouho. Že je to žena, jsem poznal jen podle šatů. Z lysé lebky a rozmáčené tváře a údů se to poznat nedalo.

„Obě nohy sežrali aligátoři,“ vykládal Bloom. „Asi jim nechutnala, jinak by ji zbaštili celou, co? U mrtvoly ani nikde kolem jsme nenašli nic, co by ji umožnilo identifikovat. Pámbu ví, jak dlouho v té vodě ležela. Je to radost, přijít takhle při pondělku do práce a najít tohle na stole, hm? Zrovna jdu do márnice. Chcete jít se mnou?“

„Ne,“ odmítl jsem.

Byl jsem s ním v márnici už jednou, ohledně případu, kterému on říkal případ s kráskou a zvířetem, zatímco já na něj vzpomínal jako na tragédii George Harpera. Dodnes jsem si zapamatoval, jak to v márnici páchlo. Celé týdny potom jsem si pořád myl ruce a vyplachoval ústa slanou vodou. Neměl jsem v úmyslu vstoupit ještě někdy v životě do márnice. Dokonce jsem si ani nebyl jist, zda se mi tam bude chtít po smrti.

Zdálo se, že Bloom je ve skvělé kondici. Po nedávné mrzutosti se žloutenkou už směl zase pít alkohol a odhadoval jsem, že přibral dobrých patnáct liber. K jeho rozložité kostře ta váha dobře ladila. Já měřím rovných šest stop a vážím sto sedmdesát liber. Bloom je o dobrý palec vyšší než já a měl jsem dojem, že teď má určitě sto dvacet liber. Zasmušile zíral na fotografie mrtvé dívky. Bloom vždycky vypadal, jako by měl slzy na krajíčku. A ve svém zmačkaném obleku připomínal trestance, kterého nedávno propustili z lapáku na podmínku. Měl velké ruce á mohutné klouby pouličního rváče, liščí tvář s ježatým černým obočím, hnědé oči a nos, který vypadal, že má za sebou nejednu zlomeninu. Často jsem uvažoval, jestli nemá nějaké tetování. Byl bych se vsadil, že jedno nebo dvě určitě má.

Pohodil fotografie na stůl. „Co vás k nám přivádí?“ otázal se.

„Přicházím ohledně noci ze sedmadvacátého na osmadvacátého září,“ odpověděl jsem. „Do domu rodiny Whittakerových na Belveder Road se tehdy dostavil uniformovaný policista, zadržel ženu jménem Sára Whittakerová a odvedl ji do Dingleyho pavilónu v nemocnici u Samaritánů.“

„No a?“ podivil se Bloom.

„Chtěl bych mluvit s mužem, co ji zadržel.“

„S tím musíte za poručíkem Hanscombem,“ poradil mi. „Ten má na povel modrokabátníky. Určitě se mnou nechcete jít do márnice?“

Poručík Roger L. Hanscomb (to jsem si přečetl na tabulce na jeho dveřích) rozmlouval telefonem s někým, kdo měl na povel prohlídku místa činu v Ptačí rezervaci. Z Hanscombových slov jsem pochopil, že ještě stále hledají něco, co by jim umožnilo jednoznačně identifikovat ženu, jejíž tělo bylo dnes ráno v šest hodin objeveno u jižního břehu řeky Sawgrass. Zdálo se, že pátrači nemají z práce právě na tomto místě žádnou radost, protože se tam v mangrovech uhnízdila rodinka aligátorů a všichni ti lidé věděli, že neznámé ženě okousali nohy. Hanscomb neustále opakoval svému podřízenému, že jeho úkolem je prohledat to místo a pokusit se nalézt důkazy svědčící o totožnosti té ženy. Vysvětlil mu, že je mu úplně fuk, jestli mu při tom třeba aligátor ukousne zadek; zajímá ho jediná věc: že se to musí udělat.

Když nakonec třískl sluchátkem, byl ve tváři poněkud zarudlý. Bloom ho však už telefonicky informoval o mém příchodu, a tak ve snaze posloužit kolegovi se ke mně začal okamžitě chovat zdvořile a přívětivě. Zavolal na sekretářku – velké rudovlase děvče v těsné černé sukýnce, bílé blůze s úžasným výstřihem a kožených střevících na vysokých podpatcích – a požádal ji, ať mu přinese služební deník ze sedmadvacátého září. (Říkal tomu SD. Později jsem se dověděl, že obsahuje všechna oznámení, učiněná na policii, s podrobným vylíčením, jak byla která záležitost vyřízena.) Sekretářka se vrátila asi za deset minut se složkou plnou vytištěných záznamů z počítače. Hanscomb ten štos prolistoval, našel záznam ze sedmadvacátého září a přejížděl prstem po stránce, až našel oddíl, týkající se údobí od třiadvaceti třiceti do půlnoci.

„Říkáte, že to bylo v domě Whittakerových?“ zeptal se.

„Ano, pane.“

„Jo, je to tady. Náš člověk tam dorazil ve tři čtvrtě na dvanáct. Volali nás v jedenáct třicet dva. Ten volající… okamžik, prosím. Nevolali nás telefonem. Ten člověk přišel osobně. Nějaký doktor Helsinger; měl s sebou potvrzení o nutné hospitalizaci podle Bakerova zákona. Mluvil s poručíkem Tyronem. Tyrone si ověřil pravost toho potvrzení a pak tam poslal strážníka Rudermana. Doktor Helsinger odjel v autě s ním. K Whittakerům přijeli ve tři čtvrtě na dvanáct, jak už jsem řekl, a Ruderman provedl zadržení – jestli tomu tak chcete říkat – chvíli před půlnocí. To je to, co hledáte?“

„Mohl bych si se strážníkem Rudermanem promluvit?“ zeptal jsem se.

„No… počkejte, podívám se, kde teď právě je,“ řekl Hanscomb.

Zavolal tu sekretářku v těsném oblečení; zatelefonovala dispečerům a pak oznámila, že strážník Ruderman právě má přestávku na oběd. Pohlédl jsem na hodiny. Bylo dvacet minut po jedenácté; caluští policisté zřejmě obědvají dřív než ostatní smrtelníci.

„Řekněte dispečerům, ať Rudermana zavolají zpátky na stanici,“ přikázal Hanscomb.

„Ano, pane,“ odvětila sekretářka a neočekávaně se na mě usmála.

Taky jsem se usmál.

„Pan Hope tu na něho počká, pane?“ zajímala se.

„Oba tu na něj počkáme,“ prohlásil Hanscomb a zvedl se od stolu. „Udělejte si pohodlí, pane Hope. Jestli chcete, můžete si s Rudermanem promluvit přímo tady, v mojí kanceláři.“ Obešel stůl, z věšáku z ohýbaného dřeva sňal lemovanou čapku s kšiltem, podal mi ruku a odešel. Rudovláska počkala, až uslyší zaklapnout vnější dveře.

„Vždycky je nervózní, když tu máme vraždu,“ podotkla s úsměvem.

„Taky se mi zdá,“ přitakal jsem.

„Jmenuju se Terry,“ představila se a opět se usmála. „Terry Belmontová.“

„Těší mě.“

„A jak se jmenujete vy?“ vyzvídala. „Myslím křestním jménem.“

„Matthew.“

„To je hezké jméno. Matthew. To je z bible,“ poučila mne.

„Ano,“ řekl jsem.

„Nedáte si kávu nebo něco? Tihle uniformovaní, když si vyrazí na oběd… někdy to dá práci, dostat je zpátky na stanici.“

„Ne, děkuju, je mi dobře.“

„Všichni o mně říkají, že mám báječně sladěné barvy,“ prohodila. „Prý broskev a mléko. Ty rudé vlasy a bílá pleť. A asi taky modré oči. Všiml jste si, že mám modré oči?“

„Ano, všiml.“

„Vy máte hnědé oči.“

„Ano.“

„Mně je sedmadvacet,“ prozradila mi. „A kolik je vám?“

Uvažoval jsem, jestli nemám zalhat.

„Osmatřicet,“ odpověděl jsem.

„To je ten správný věk,“ prohlásila.

„Mhm.“

„Nesnáším tyhle mladé kluky, co ani neumějí rozepnout podprsenku,“ vykládala.

„Mhm.“

„Určitě si nedáte kávu nebo něco k pití?“

„Určitě ne.“

„Jaká je vaše oblíbená barva?“ vyzvídala.

„Myslím… modrá.“

„Já nosím hodně zelenou,“ svěřila se mi. „Protože mám rezavé vlasy. Rudá a zelená jdou dobře dohromady. Jako o Vánocích, víte? Mám spoustu zeleného prádla. To se vidí málokdy, zelené prádlo. Chci říct, že v obchodech člověk nenatrefí na moc zelených kalhotek a podprsenek. Já si je dávám posílat. V New Yorku je takový obchod, kde pro vás seženou prádlo v jakékoli barvě. Jednou jsem si objednala šedé kalhotky, takové ty hrozně sexy, s krajkami, víte? Jsou hodně vysoko vystřižené. Jenže když mi je doručili, vypadaly ohavně. Nemyslím neslušně, myslím ohavně, jako by byly umazané víte? To proto, že byly šedivé. Myslela jsem si, že by mohly vypadat pěkně, víte? Mám šedivé šaty, které mi báječně sluší, tak mě napadlo, že mi budou slušet i šedé kalhotky. Ale vypadaly jako špinavé. Ani jsem si je nezkusila, jak špinavě vypadaly.“

Pokrčila rameny.

„S šedou je to těžké,“ podotkl jsem.

„No, to mi povídejte. Vy s ní máte taky potíže?“

„Málokdy nosím šedé šaty,“ přiznal jsem se.

„Já taky. Až na ty jediné. Rozhodně nenosím šedivé kalhotky. Vlastně tady na jihu málokdy nosívám kalhotky. Na kalhotky tu většinou bývá moc horko. Jaká je vaše oblíbená květina?“

„Gardénie,“ odvětil jsem.

„Ty mi připomínají pohřeb,“ namítla. „Já mám ráda růže. Čajové růže.“

„Ano, ty jsou taky pěkné.“

„Máte je asi rád kvůli vůni, že?“

„Pardon, cože?“

„Myslím ty gardénie.“

„Aha. To ano,“ přisvědčil jsem.

„Voní opravdu hezky,“ připustila. „Máte rád policii?“ , „Některé policisty ano.“

„Cože?“

„Třeba detektiva Blooma,“ vysvětlil jsem. „A poručík Hanscomb vypadá…“

„Ne, ne, ne,“ namítla. „Nemyslím policisty. Myslím Policii.“

Pohlédl jsem na ni.

„Tu skupinu,“ dodala.

Pořád jsem na ni hleděl.

„Tu rockovou skupinu,“ opakovala. „The Police. Tak se jmenují. Já je úplně zbožňuju. Vy ne?“

„Myslím, že je vůbec neznám,“ přiznal jsem.

„Ach, jsou opravdu úžasní.“ Znovu se usmála. Měla příjemný úsměv. „Zdá se, že máme oba rádi stejné věci, že?“

Někdo zaklepal na dveře.

„Do háje,“ zaklela. „Zrovna když jsme se tak sblížili.“

Strážníkovi Randymu Rudermanovi bylo asi šestadvacet. Byl to podsaditý chlapík s hrudníkem jako sud a s pramenem vlasů žlutých jako obilí, jež mu visely zpod čepice do čela. Když vstoupil do místnosti, smekl a stanul u dveří v pozoru, jako by čekal pokárání od velitele.

„Tohle je Matthew Hope,“ představila mě Terry. „Poručík Hanscomb říkal, že mu máte odpovědět na všechno, na co se vás zeptá.“

„Ano, madam,“ přitakal Ruderman.

„Kdybyste něco potřeboval,“ upozornila mne Terry, „víte, kde mě najdete.“

„Děkuju vám.“

„Bydlím na Broderick Way,“ sdělila mi a odešla pryč.

Ruderman pořád stál v pozoru.

„Proč se neposadíte?“ podivil jsem se.

„Děkuju, pane,“ řekl a zůstal stát.

„Já jsem advokát,“ vysvětlil jsem mu.

„Ano, pane.“

„S policií nemám nic společného,“ dodal jsem.

„To je v pořádku, pane,“ odpověděl. „Chci říct…“

„Tak se přece posaďte,“ naléhal jsem.

„No tak dobře, děkuju, pane.“ Usedl na židli vedle dveří a čepici si položil do klína.

„Strážníku Rudermane, vzpomínáte si na události z konce září?“

„To nevím, pane,“ odvětil. „Je to už dost dávno.“

„Mám na mysli jednu příhodu ze sedmadvacátého září, asi o půl dvanácté v noci. Přišel sem jistý doktor Nathan Helsinger s potvrzením o nutné hospitalizaci…“

„Á, ano, pane,“ přerušil mě Ruderman. „To Whittakerovic děvče.“

„O tom právě mluvím.“

„Ano, pane, vzpomínám si na ten případ.“

„Doprovodil jste doktora Helsingera k Whittakerům?“

„Ano, pane.“

„Přišli jste tam krátce před půlnocí, že?“

„Ano, asi ve tři čtvrtě na dvanáct.“

„Kdo všechno tam byl při vašem příchodu?“

„Když jsme dojeli k domu, uvítala nás matka té dívky a matčin právní zástupce.“

„Tedy Alice Whittakerová…“

„Ano, pane, tak se jmenuje.“

„… a její právník Mark Ritter?“

„Ano, pane.“

„Co se stalo potom?“

„Oznámili mi, že to děvče je nahoře. Věděl jsem už… doktor Helsinger mi cestou v autě vysvětlil… zhruba… co se ode mě chce.“

„A co to bylo?“

„Měl jsem to děvče odvézt k Samaritánům na prohlídku a pozorování.“

„Co se stalo pak?“

„Šli jsme nahoru…“

„Kdo všechno šel nahoru?“

„Já, paní Whittakerová a její advokát.“

„Doktor Helsinger s vámi nešel?“

„Ne, pane. Ten zůstal dole.“

„Tedy vy tři jste šli nahoru…“

„Ano, pane.“

„… do Sářina pokoje, je to tak?“

„Ano, pane.“

„Byly dveře pokoje zavřené?“

„Ano, pane, byly.“

„Jak jste se dostali dovnitř?“

„Její matka zaklepala, ta dívka se zeptala, kdo to je nebo něco podobného, a matka řekla, že je to ona. To děvče pak řeklo ,pojďdál‘ a my jsme šli.“

„Kdo vešel do pokoje jako první?“

„Pan Ritter.“

„A po něm?“

„Matka. Paní Whittakerová.“

„Vy jste šel až za nimi?“

„Ano, pane. Mluvili o tom, že ji nesmíme rozrušit, že prý si chtěla podřezat žíly. Prý nechtějí, aby první, co uvidí… měli za to, že pohled na policistu by ji mohl rozrušit, kdyby to bylo to první, co uvidí.“

„A rozrušil ji pohled na vás?“

„Ne, pane. Nejprve ne. Víte, ona nevěděla, co se děje.“

„Jak to myslíte? Připadala vám zmatená?“

„Ne, ne, nic takového. Chci jenom říct, že zpočátku nevěděla, proč jsme přišli. Ptala se, jestli nedošlo k nějaké loupeži. Samozřejmě tím myslela vloupání – spousta civilistů si plete loupež s vloupáním.

Myslela si, že se snad do domu někdo vloupal, víte? Měla za to, že kvůli tomu přišla policie.“

„Kdo jí pověděl, proč jste doopravdy přišli?“

„Pan Ritter.“

„Co jí řekl?“

„Řekl… tedy, chcete to doslova?“

„Co možná nejpřesněji.“

„Povídal něco jako… počkejte, vzpomenu si… řekl: ,Sáro, tenhle pán tě odveze do nemocnice.‘ Tím pánem myslel mě.“

„Odpověděla mu na to?“

„Ona řekla: ,Do nemocnice? Já nejsem nemocná. Proč bych jezdila do nemocnice?‘ Nebo něco podobného, na přesné výrazy si už nevzpomínám. Prostě řekla, že je v pořádku, tak proč by měla jezdit do nemocnice. Takhle nějak odpověděla.“

„Těmihle slovy?“

„Ne, pane. Říkám vám, že si na přesné výrazy nevzpomínám. Ale bylo to v tom smyslu.“

„Připadala vám nemocná?“

„Já nejsem lékař, pane.“

„Nicméně, chovala se nějak divně nebo zmateně…“

„Připadala mi zmatená, to ano.“

„Zmatená tím, že ji chcete odvézt do nemocnice?“

„Ano, pane. A taky tím, že kvůli tomu přišel do domu strážník. Pořád se ptala, k čemu je tady ten policajt. Snažil jsem se ji uklidnit. Vysvětlil jsem jí, že máme lékařské potvrzení, podle kterého má být převezená do nemocnice, a ona chtěla vědět, jaké potvrzení, od jakého doktora, a to už začínala být rozrušená, pane.“

„Co přesně myslíte slovem ,rozrušená‘?“

„Nu, vstala z postele…“

„Co měla na sobě?“

„Noční košili, pane. Takovou tu krátkou noční košili a kalhotky.“

„Byla tedy oblečená, jako by chtěla jít spát?“

„Ano, pane. Když jsme přišli do pokoje, byla už v posteli.“

„A říkáte, že vstala z postele…“

„Ano, pane, a začala chodit po pokoji a pořád dokola se vyptávala, proč má jezdit do nemocnice, když není nemocná. Řekl jsem: ,No tak, pojďte, slečno,‘ nebo něco na ten způsob. Snažil jsem se ji uklidnit a ona se po mně najednou rozehnala.“

„Chtěla vás uhodit?“

„Ano, pane rozmáchla se proti mně pěstí.“

„A vy jste řekl jen ,no tak, pojďte slečno…?“

„ ,Pojďte pěkně v klidu‘, tak nějak.“

„A ona se po vás rozmáchla?“

„Ano, pane. Vylítla najednou jako čert.“

„A podařilo se jí opravdu vás udeřit?“

„Ne, pane. Provedl jsem úhybný manévr.“

„Jak přesně?“

„Ustoupil jsem stranou, aby mě ta rána nezasáhla, popadl jsem ji za paži a zkroutil jsem jí ruku za zády. Protože začala být agresivní, víte?“

„A pak jste jí nasadil náramky?“

„Ne, pane, v tu chvíli ještě ne.“

„Kdy jste ji tedy spoutal?“

„Nu, pane, držel jsem jí jednu ruku za zády – kdybych za ni škubl, zabolelo by ji to – a pak k ní přistoupila její matka a vysvětlovala jí, že to je všechno jen pro její dobro nebo něco v tom smyslu, a ona své matce plivla do tváře… mám opakovat přesně její slova, pane?“

„Prosím vás.“

„Řekla jí: ,Ty kurvo zasraná.‘ A pak se mi pokusila vymknout, aby se na ni mohla vrhnout. Držel jsem ji za pravé zápěstí, chápete, držel jsem jí pravou ruku za zády a ona zaťala prsty na levé ruce jako drápy a sekala jimi matce proti obličeji.“

„A tehdy jste jí nasadil pouta?“

„Ano, pane.“

„Spoutal jste jí ruce za zády?“

„Ano, pane. Přesně podle policejních předpisů.“

„A pak jste ji odvedl z pokoje?“

„Odvedl jsem ji z domu, ano, pane.“

„V noční košili a v kalhotkách?“

„To měla na sobě, ano, pane.“

„A tak jste ji dopravil do nemocnice? V košili a kalhotkách?“

„Ano, pane.“

„Cožpak se nikdo nepostaral o to, aby byla na cestu do nemocnice vhodně oblečená?“

„Měla na rukou pouta, pane. Bylo by hrozně těžké jí obléct něco víc než to, co už měla na sobě. Musel bych jí sundat pouta a riskovat, že znovu někoho napadne.“

„Povězte mi, strážníku Rudermane… Když jste přišel do toho pokoje, nehledal jste nějakou žiletku?“

„Nehledal.“

„Určitě ne?“

„Určitě jsem neprovedl skutečnou prohlídku. Možná jsem se trochu porozhlédl – říkali, že si chtěla podřezat žíly, pane – možná jsem se rozhlédl, jestli tam někde neleží něco, co by mohlo posloužit jako zbraň, ale prohlídku jsem neprovedl.“

„Neotevřel jste nějakou skříň nebo zásuvku…“

„Ne, pane. Jen jsem se podíval na toaletní stolek a na noční stolky u postele, to je všechno, pane.“

„A žádnou žiletku jste neviděl?“

„Pokud vím, žádná žiletka tam nebyla, pane.“

„Ani jiný ostrý nástroj?“

„Ne, žádné ostré nástroje, pane.“

„Žádné nože…“

„Ne, pane.“

„… nebo nůžky…“

„Nic takového, pane.“

„Zaznamenal jste v tom pokoji nějaké skvrny od krve?“

„Žádné jsem neviděl, pane.“

„A díval jste se po takových skvrnách?“

„Napadlo mě, že jestli si chtěla podřezat žíly, mohly by tam být krvavé skvrny. To ano, pane.“

„Ale žádné jste neviděl.“

„Ne, pane. Ne že by to byla moje hlavní starost, dívat se po krvavých skvrnách. Ale jak říkám, rozhlédl jsem se tam, a kdyby tam nějaké byly, viděl bych je.“

„Ale neviděl jste.“

„Žádné skvrny od krve jsem neviděl, tak, pane.“

„Žádné skvrny na pokrývkách…“

„Ne.“

„… nebo na polštářích…“

„Ne, pane, nic takového.“

„Ani kdekoli jinde v pokoji?“

„Nikde v tom pokoji.“

„Co se stalo potom?“

„Odvedl jsem ji dolů do auta a odvezl k Samaritánům.“

„Ostatní jeli s vámi?“

„Jeli za námi v autě pana Rittera.“

„Řekla vám něco slečna Whittakerová cestou do nemocnice? Pokud tomu rozumím, byli jste ve voze sami…“

„Ano, sami, pane.“

„A pověděla vám něco?“

„Ano, pane, pověděla.“

„A co?“

„Že její matce jde o její peníze. Že to matka udělala, protože se chce zmocnit jejích peněz.“

Snehurka

3

Když jsem večer dorazil domů, zazvonil telefon.

Prošel jsem dveřmi z garáže do kuchyně a strhl sluchátko z telefonu zavěšeného nad kuchyňskou linkou.

„Haló?“ ozval jsem se.

„Pan Hope?“

Ženský hlas.

„Ano?“

„Nebo vám smím říkat Matthew?“

„Kdo volá, prosím?“ řekl jsem.

„Terry,“ odpověděla.

Nic mi to neříkalo.

„Potkali jsme se dneska,“ pomáhala mi. „U poručíka…“

„Ach, ano. Ano.“

Na lince se rozhostilo dlouhé ticho.

„Vy jste mi nezavolal,“ řekla nakonec.

„No, já…“

„A tak volám já vám,“ oznámila mi.

A zase ticho.

„Večeřel jste už?“ zajímala se.

„Ne, ještě ne.“

„To je dobře. Usmažila jsem kuřata, přinesu je k vám. Nejste ženatý nebo něco podobného, že? Ráno jsem se vás zapomněla zeptat.“

„Ne, nejsem ženatý.“

„Ani něco podobného?“

„Nic podobného,“ ujistil jsem ji.

„Nevadí vám, že jsem zavolala?“ vyptávala se Terry.

„Inu, nevadí, ale…“

„To je v pořádku, jsem emancipovaná,“ vysvětlila mi. „Ta adresa v telefonním seznamu je platná?“

„Ano, ale…“

„Tak nashle.“ A zavěsila.

Podíval jsem se na sluchátko. Položil jsem je do vidlice. Pak jsem se podíval na hodinky. Bylo osmnáct hodin a dvacet minut. Pocítil jsem potřebu podívat se sám na sebe. Třeba se ze mě přes noc stala filmová hvězda. V kuchyni není zrcadlo. Prošel jsem obývákem a ložnicí do koupelny. Pohlédl jsem do zrcadla. Byl jsem to pořád já, jako vždycky. Zvedl jsem jedno obočí; v tom jsem se ve svých šestnácti letech neustále cvičil. Levé obočí. Když mi bylo šestnáct, všechny filmové hvězdy zvedaly levé obočí. A malinko při tom špulily ret. Ale i s našpuleným rtem a zvednutým obočí jsem to byl pořád jenom já. Pokrčil jsem rameny a zamířil k malému výklenku, který jsem si zařídil jako domácí kancelář. Zapnul jsem telefonní záznamník.

V době mé nepřítomnosti mi volali tři lidé.

Třetí v pořadí byla moje dcera. Celá v slzách.

„Táto, tady je Joanna,“ vzlykala. „Prosím tě, zavolej mi. Prosím.“

Asi bych měl vysvětlit, že jsem rozvedený a že moje žena dostala do péče naši jedinou dceru, které je nyní čtrnáct let. Proto mi Joanna musela zatelefonovat do domu, který jsem si pronajal, místo aby tu byla se mnou, takže bych ji mohl vzít do náručí a zeptat se, proč sakra brečí. Ihned jsem vytočil Susanino číslo. Susan je moje bývalá manželka. Susanino číslo kdysi bývalo naším číslem, jenže jí připadla nejen péče o naši dceru, ale taky dům, mercedes a 24 000 dolarů výživného ročně. Telefon zvedla Joanna.

„Co se děje?“ otázal jsem se.

„Jé, táti, díky bohu!“ zvolala.

„Co se stalo, Joanno?“

„Máma mě chce poslat pryč,“ odvětila.

„Pryč? Jak to myslíš, pryč?“

„Do školy. Na podzim. Chce mě poslat do jiné školy.“

„Cože?“ řekl jsem. „Kam? A proč?“

„Do Simmsovy akademie.“

„Kde to je?“

„V Massachusetts.“

„Cože? A proč?“

„Prý to tam pro mě bude dobré. Tvrdí, že u svatýho Marka klesá úroveň. Říkala… tohle se ti nebude líbit, táti.“

„Povídej.“

„Říkala, že na naši školu infiltruje příliš mnoho černých dětí. Takhle to říkala, infilt…“

„Zavolej ji k telefonu.“

„Není tady,“ vysvětlovala Joanna. „Proto jsem ti zavolala, abych si s tebou mohla promluvit, když…“

„A kde je?“

„Šla na večeři. S Plešatým Oskarem.“

Plešatý Oskar se jmenoval Oscar Untermayer a byla to poslední Susanina láska.

„Kdy se vrátí?“

„Prý pozdě.“

„Vyřiďjí, ať mi okamžitě po návratu zavolá. Ať je to v kteroukoli hodinu.“

„Táti?“

„Ano, zlato?“

„Opravdu musím do té školy v Massachusetts?“

„Jen přes mou mrtvolu,“ prohlásil jsem.

„Povím jí, aby ti zavolala,“ slíbila Joanna. „Miluju tě, táti.“

„Já tebe taky, zlato.“

„Miluju tě hrozně moc,“ zdůraznila ještě jednou a zavěsila.

Odložil jsem sluchátko do vidlice. Hodiny na stole ukazovaly půl sedmé. Neměl jsem chuť na Terry Belmontovou ani na její smažená kuřata – ať už by k tomu přidala cokoli. Měl jsem chuť sednout do auta, prohledat všechny restaurace v městě, dokud nenajdu svoji zatracenou exmanželku, a…

Napomenul jsem se, že se musím uklidnit.

Je to přece jen jeden z přechodných Susaniných rozmarů. Jako tehdy, když hrozila, že dá Joannu do klášterní školy, jestli se nepřestane potloukat s ,tou sběří ze třídy‘. Věděla zatraceně dobře, že Joannu nesmí poslat do žádné vzdálené školy. Anebo může? Dostala Joannu do péče. Musela by jen zaplatit účet. Mně by na účtech nezáleželo. Školné u sv. Marka bylo astronomické a v Simmsově akademii to nemůže být horší, ať už je to sakra kdekoli v Massachusetts, ale pokud se Joanně dostane kvalitního vzdělání, tak co na tom sejde?

V Caluse, pokud nemá dítě to štěstí, že se dostane do Bedloeovy školy, exkluzivní instituce pro ,nadané‘ děti, nebo nejde–li o dítě z dostatečně bohaté rodiny, která si může dovolit zaplatit studium v jedné ze dvou soukromých přípravek – buď u sv. Marka, nebo v Reddingově akademii poblíž Manakawy, je výběr zdejších středních škol omezen na tři ústavy a další omezení souvisí s tím, v které části města ten který student bydlí. Bylo by hezké, kdybych zde mohl napsat, že bělošští rodiče v Caluse radostně tančí v ulicích, když zjistí, že jejich ratolest má možnost navštěvovat střední školu Arthura Cozlitta, kam dochází neobvykle vysoký počet černošských studentů. Naneštěstí tomu tak není. V posledních letech do mé kanceláře přiběhlo už nejméně dvanáct rozzlobených rodičů, kteří chtěli vědět, existuje–li nějaká právní cesta, jež by umožnila přeložit jejich děti z Cozlittovy do
Jeffersonovy nebo Tateovy školy, kde je poměr bílých a černých studentů vyrovnanější.

V Caluse žije sto padesát tisíc lidí, z toho třetina černochů a nepatrná menšina Kubánců, kteří připutovali na západní pobřeží z Miami. Na Hlavní ulici bývala restaurace U Kubánce Mika. Dělali tam nejlepší sendviče ve městě, ale loni v srpnu ji zavřeli, když tam někdo položil zápalnou bombu. Běloši to svalovali na černochy, černoši na bílé rasisty a hrstka Kubánců ve městě byla radši zticha, ze strachu, že by se na trávnících před jejich domy mohly jedné noci objevit ohnivé kříže. Již brzy zachvátí Calusu velký rasový požár, který celé město vyhodí do povětří; už se to mělo stát dávno. Mezitím všichni předstírají, že máme teprve rok 1844. Myslím, že ze všech občanů Calusy jsme jenom já a Frank zaznamenali skutečnost, že na koncertech v síni Helen Gottliebové bývá v hledišti, kam se vejdou dva tisíce osob, nejvýš půl tuctu návštěvníků tmavé pleti.

Znovu zazvonil telefon.

„Haló?“

„Táti?“

Zase Joanna.

„Máma říkala – myslím, když mluvila o té infiltraci – říkala něco o ,negrech‘. Protože do školy přijali dvě černý děcka.“

„Báječné,“ řekl jsem. Z mé bývalé ženy, původem z Chicaga, stát Illinois, se stává floridský buran. „Vyřiď jí, ať mi zavolá okamžitě, jak se vrátí domů.“

„Ano, táti.“

„A neboj se,“ uklidnil jsem ji.

„Nebudu, táti.“

„Miluju tě, zlato.“

„Já tebe taky.“ Zavěsila.

Můj partner Frank tvrdí, že ženské vědí, jak na mě.

Zašel jsem do obýváku, rozsvítil světla, protože už se začínalo dělat šero, namíchal jsem si velmi silné a velmi suché martini a zanesl si je do koupelny. Dopřál jsem si dva řádné doušky, pak jsem vlezl pod sprchu, a jakmile jsem zastavil vodu, sklenici jsem vyprázdnil. S ručníkem kolem pasu jsem si právě míchal další martini, když se u dveří rozezněl zvonek. Pohlédl jsem přes kuchyňskou linku na nástěnné hodiny. Pár minut po sedmé. Terry Belmontová.

„Okamžik!“ zavolal jsem.

Došel jsem ke dveřím a otevřel jí.

„Páni,“ zvolala Terry.

„Právě jsem vylezl ze sprchy,“ vysvětlil jsem. „Hned se obléknu. Bar je…“

„Nedělejte si kvůli mně starosti,“ namítla.

„Bude to hned,“ sliboval jsem. „Bar je tadyhle, poslužte si.“

„Kam mám dát tohle?“ zeptala se.

Přinesla plnou náruč hnědých papírových sáčků.

„Kuchyně je támhle,“ ukázal jsem jí. „Hned jsem zpátky.“

„Já jsem se taky osprchovala.“ Usmála se.

Odešel jsem do ložnice, vzal jsem si čisté prádlo, bílé kalhoty a modrou košili, kterou jsem si dal ušít na míru v Mexiku za tři dolary, a na nohy dřeváky. Zašel jsem se do koupelny učesat a znovu jsem se prohlédl v zrcadle. Pořád ještě jsem nevypadal jako filmová hvězda. Když jsem se vrátil do obývacího pokoje, Terry stála u baru.

„Co je to Stolichnaya?“ zeptala se.

„Vodka,“ odvětil jsem. „Ruská vodka.“

„A jo,“ přikývla. „Tadyhle to píšou na láhvi.“

„Chcete trochu?“

„Ne, já vodku nerada.“

„A co vám tedy můžu nabídnout?“

„Co pijete vy?“

„Martini.“ :

„Jo, to zní dobře,“ souhlasila.

Dal jsem se do míchání martini.

„No, a jestli máte hlad,“ utrousila, „jenom to ohřeju.“

„Fajn,“ přitakal jsem. „Chcete to s olivou, nebo s cibulkou?“

„Co si dáte vy?“

„Kůru.“

„Tak já taky,“ prohlásila.

Odkrojil jsem úzký proužek citrónové kůiy, potřel jsem jí okraje sklenice a vhodil ji dovnitř. Podal jsem jí nápoj.

„Díky,“ řekla. „Aťžijem.“

„Aťžijem.“

Napili jsme se.

„Dobrý je to,“ usoudila. „Já obvykle martini nepiju, protože po něm dělám všelijaké věci,“ vykládala. „Ale co, vždyť je to fuk.“ Znovu se napila. „To je vážně moc dobré,“ opakovala. „Děláte dobré martini.“

„Děkuju.“

„Tak co,“ prohodila. „Nebyl jste překvapený, že jsem vám zavolala?“

„Byl.“

„Já si na obřadnost nepotrpím. Ale řeknu vám, kamaráde, bála jsem se, že to zvedne nějaká ženská. Připravila jsem se, že když tak budu tvrdit, že jsem si spletla číslo. Všiml jste si, že jsem se oblékla do zeleného?“

„Ano.“

„Pamatujete, ráno jsem vám povídala, že zelená…“

„Ano, vzpomínám si.“

„Tohle jsou jedny z mých nejmilejších šatů,“ poznamenala. „I když máti tvrdí, že mi jsou moc těsné. Moje máti je děsně otravná, co se týče mého oblečení. Člověk by si myslel, že je mi deset roků. Pověděla jsem vám, kolik mi je?“

„Ano.“

„Sedmadvacet, že?“

„Správně.“

„A vám je osmatřicet?“

„Správně.“

„Jedenáct let,“ řekla.

„Mhm.“

„Tolik je rozdíl mezi námi.“

„Ano.“

„Koupila jsem ty šaty na Lucy’s Circle,“ sdělila mi. „U Kitty Cornerové, znáte to tam?“

Znal jsem to.

„Ano.“

„Mají tam sexy oblečení. Myslíte si, že jsou sexy? Myslím ty moje šaty.“

Podíval jsem se na ně trochu pozorněji. Byly ušity z něčeho, co vypadalo jako hedvábí, ale nejspíš šlo o umělé vlákno. Měly hluboký výstřih a rozparek sahající vysoko k pravému stehnu. Její matka měla pravdu. Byly jí těsné. Nebo přinejmenším až moc přiléhavé.

„Jsou opravdu sexy,“ připustil jsem.

„Mám ráda sexy oblečení,“ přiznala. „Víte, když už jsem ženská, tak se taky jako ženská oblékám, no ne?“

„Asi máte pravdu.“

„Líbí se mi, jak mluvíte,“ pochválila mě. „Nejsem moc prostořeká?“

„Ne.“

„Vždycky říkám, co si myslím. Asi je to chyba.“

„Ne nezbytně.“

„Tak to právě myslím. S tím, jak mluvíte. Někdo jiný by řekl něco jiného. Nevím, co by kdo řekl místo ,ne nezbytně‘, asi něco jiného, ale určitě by nikdo neřekl ,ne nezbytně‘. Máte rád kuřata?“

„Ano.“

„Smažila jsem je sama. Nesnáším to, co člověk dostane u těch všelijakých stánků. Dělala jsem je sama svýma malýma ručkama – tedy ne že bych měla nějak křehké ruce. Nemyslíte si, že jsem moc velká?“

„Velká?“

„Jo, však mi rozumíte. Velká.“

„Nu… ne, vypadáte dobře,“ oponoval jsem.

„Ach, já vím, že vypadám dobře,“ ujistila mne. „Ale nejsem moc velká?“

„Jak to myslíte?“

„Hádejte, jak jsem vysoká?“

„Pět stop, devět palců.“

„Pět stop a jedenáct palců,“ opáčila a potřásla hlavou.

„To je hodně.“

„No jistě. A kolik byste řekl, že vážím?“

„Nemám ponětí.“

„Sto třicet liber. Myslíte, že jsem tlustá?“

„Ne.“

„Moje máti tvrdí, že jsem tlustá. Asi mluví o tomhle,“ dodala a letmo shlédla na své poprsí. „Řekla bych, že každému připadá, že jsem velká. Poručík Hanscomb povídal, že bych se měla dát k policii. Teda, on myslel jako opravdový polda. Já jsem v kanceláři jenom jako civilní zaměstnanec, víte? Povídal, že prý bych každýho zlodějíčka uměla okamžitě posadit na zadek. Jenže se mýlí. Já nejsem nijak zvlášť silná. Jsem jenom velká. Kolik měříte vy?“

„Rovných šest stop,“ odvětil jsem.

„A jé,“ posteskla si. „To jsem si neměla brát vysoké podpatky, co? Všiml jste si, že ty střevíce pěkně ladí k šatům? Ale možná že na podpatcích budu vyšší než vy. Pojďte sem na chvíli.“ Vstala.

Přistoupil jsem k ní.

„Pojďte blíž,“ naléhala. „Já vás neukousnu.“

Stanuli jsme tváří v tvář.

„No jo, jsem trochu moc velká,“ potvrdila a dívala se mi zpříma do očí. „To proto, že podpatky člověku přidají tři palce – ale co se dá dělat, já mám ráda hodně vysoké podpatky. Všiml jste si někdy, že když má dívka podpatky, zvedne se tím všechno? Myslím úplně všechno. Prsa, zadek, všechno se zvedne, když máte vysoké podpatky. A taky to člověka nutí, aby zatáhnul břicho, nevím, jak je to možné. Mám si je sundat? Není vám to nějak nepříjemné, že jsem na těch podpatcích o kousek vyšší než vy?“

„Ne, vůbec mi to nevadí.“

„Protože já bych si je radši nechala, jestli proti tomu nic nemáte,“ pokračovala. „Dokonce i potom. Chtěla bych si je nechat i potom, když vám to nebude vadit.“

„Ale jistě,“ řekl jsem.

„Ráda vypadám sexy,“ dodala s úsměvem. „Nemáte hlad? Mám ohřát ta kuřata a vůbec všechno? Stačí říct.“

„Myslím, že bych si nejdřív dal ještě něco k pití,“ navrhl jsem.

„Ano, já taky, prosím,“ přidala se.

Namíchal jsem pití. Donesl jsem jí sklenici k místu, kde usedla.

„Děkuju.“

„Ať žijem,“ řekl jsem.

„Ať žijem,“ opakovala. „Mhm, je stejně dobré jako to první.“

Chvíli jsme mlčky popíjeli.

„Povím vám, proč jsem zatelefonovala,“ prohlásila.

Čekal jsem.

„Připadáte mi hrozně přitažlivý.“

„Děkuju.“

„Zdám se vám taky přitažlivá?“

„Ano.“

„Tak to právě myslím.“

„Co myslíte?“

„Přece by to byla hloupost ne?“

„Jaká hloupost?“

„Abyste tu zůstal celý večer sám a večeřel sám – a já abych taky zůstala sama doma s večeří, když můžeme být spolu, protože jeden druhého přitahujeme, nemyslíte?“

„Ano.“

„Tak proto jsem vám zavolala.“

„Chápu.“

„Napadlo vás už někdy, kolik lidí na světě by mohlo trávit večer – kterýkoli večer – spolu, místo aby zůstali každý sám, kdyby je jen napadlo zvednout telefon? Nebo kdyby se prostě na ulici spolu zastavili a pověděli jeden druhému: Ahoj, přitahuješ mě, pojďme se seznámit.“

„Dostali by se do basy,“ poznamenal jsem.

„Jo – a to je právě ta hrůza. Přesně o tom mluvím. Ale za to, že někomu zatelefonujete, vás přece do basy strčit nemůžou.“

„Leda byste do něj těžce dýchala,“ usoudil jsem.

„Tohle se mi na vás taky líbí,“ zasmála se. „Máte smysl pro humor. Já se ráda směju. Vy taky?“

„Ano.“

„A taky ráda jím,“ prohlásila. „A začínám mít hlad, vážně, protože k obědu jsem měla jen trochu salátu. Máti má pravdu, budu tlustá jako valach, když si nedám pozor.“ Zvedla se, odložila sklenici, uhladila si sukni na bocích a sdělila mi: „Uděláme to tak, že to připravím a pak můžeme sedět a popíjet, než se to ohřeje, dobře?“ Zamířila do kuchyně. „Máte pěkný dům,“ poznamenala. „Patří vám?“

„Mám ho pronajatý.“

„Ale je pěkný. Kde je vypínač?“

„Nalevo.“

Rozsvítila v kuchyni a uznale se rozhlížela.

„Vsadím se, že tuhle kuchyň navrhovala žena,“ prohodila – ale nijak důrazně. „No dobrá, podíváme se na to. Kuřata a opékané brambory ohřeju současně v troubě a pak budu potřebovat jeden hrnec na zeleninu. Kde máte hrnce?“

„V té skříňce nalevo od sporáku,“ odpověděl jsem.

„Skříňka nalevo od sporáku,“ opakovala a už u ní klečela. „Správně. Vychladil jste nějaké víno?“

„Myslím, že v lednici je láhev,“ řekl jsem.

„Bílé víno?“

„Jistě.“

„Co jiného ke kuřeti,“ prohodila.

Míhala se po kuchyni, z malé umělohmotné krabičky, kterou přinesla, nasypala do hrnce hrášek, do jedné mělké pánve naskládala kuřata, brambory dala do druhé a nastavila teplotu trouby a plotýnek sporáku. „Přineste mi sem sklenici, ano?“ požádala. „Abych na to mohla dohlédnout. A pojďte mi dát pusu.“

Vzal jsem její sklenici a šel jsem do kuchyně.

Podal jsem jí její pití.

„Nezapomeňte na tu pusu,“ upozornila mne.

Vzal jsem ji do náručí.

„Jsem moc vysoká, je to tak?“

„Není to tak,“ oponoval jsem.

„Tohle bude naše první políbení.“

„Já vím.“

„Ale nemusí to být nic velkého. Jen takové maličké pomuchlání. Ty velké věci si necháme napotom, ano?“

„Ano.“

Něžně jsem ji políbil.

„To bylo hezké.“ Usmála se. „Věděla jsem, že jsem se v tobě nespletla.“ Usrkávala martini. „Ách, tohle bude nádhera.“

Při večeři jsem jí pořád fascinovaně naslouchal.

Nedokázal jsem poznat, je–li tak úžasně hloupá, či naopak velmi chytrá. Když ji člověk poslouchal, bylo to jako naslouchat nekonečné, bezmyšlenkovité samomluvě. Říkala úplně cokoli, hned jak jí to přišlo na mysl. Nic neskrývala. Žádná cenzura. Cokoli jí stálo za myšlenku, stálo i za to, aby to vyslovila.

Nikdy předtím jsem takovou ženu nepotkal.

Pověděla mi, že se v sedmnácti vdala, protože si popletla první sexuální zkušenost s láskou.

„Všiml sis,“ vykládala, „že děvčata s pěknými ňadry mají ráda, když se jich muži dotýkají, zatímco dívky, které v tomhle ohledu nemají moc štěstí, z toho nemají ani velké potěšení? To proto, že když dívka začne dospívat a má pěkná prsa – tak jí na ně sahají. A hodně často. A je to pochopitelně příjemné, takže se to člověk naučí mít rád, a tak to zůstane už na celý život. Samozřejmě, ten můj mi toho ukázal víc, než že si jen hrál s mými ňadry. Proto jsem si ho vzala, protože to bylo tak hrozně vzrušující.“

Dodala, že se rozvedli, když jí bylo devatenáct.

„Naštěstí mě nepřivedl do jiného stavu, protože pak bych vážně nevěděla, co mám dělat,“ vykládala. „Ale takhle to bylo jednoduché, prostě jsem řekla: ,Hele, Charlie, myslím, že to neklape. Jsme oba mladí a máme čas na to, abychom tu chybu napravili, takže to uděláme, jo? Rozejdeme se.‘ On teda nebyl tak mladý, bylo mu devětadvacet, o deset víc než mně – byl vlastně na malý holčičky, nemyslíš? A nejmenoval se Charlie, to jsem jen tak řekla. Jmenoval se Abner Bramley a byl to opravdickej, zasranej buran – promiň, když si na něj vzpomenu, někdy mluvím sprostě. Když jsem mu řekla, že se chci rozvést, zmlátil mě tak, že jsem skoro nemohla chodit. Už jsem ti to přece říkala, pamatuješ? Že jsem velká, ale ne silná. Zkrátka jsem doslova nemohla chodit. Tak jsem se odtamtud odplazila a dala jsem toho hajzla zatknout – promiň – a hned na druhý den jsem požádala o rozvod.“

„Tos udělala dobře,“ potvrdil jsem.

„Kdybych tě tak tenkrát znala,“ prohodila. „Děláš taky rozvody?“

„Občas ano.“

„Tak bych s tím šla rovnou za tebou.“ Usmála se. „Udělal bys to pro mě?“

„Udělal.“

„Mhm, to by se mi líbilo, kdybys mi to udělal. Chceš ještě trochu vína? Tohle je moc dobré víno. Nebo si radši trochu necháme na později? Až budeme v posteli? Já strašně ráda piju víno při milování, ty ne?“

Pohlédl jsem na ni.

„Já jsem vážně strašně užvaněná, já vím,“ přiznávala. „Asi bych si měla dávat pozor na to, co říkám. Teď jsem tě vyděsila, co?“

„Ne,“ řekl jsem. „A nemyslím si, že jsi užvaněná.“

„Vážně ne? A jak bys to tedy nazval?“

„Upřímná, otevřená.“

„No, to je přece nejlepší politika, ne? Chceš jít do postele hned teďa já umyju nádobí až pak?“

„Jestli to tak chceš.“

„Ale co chceš ty?“

„Já bych to chtěl,“ přiznal jsem.

„Jo, já taky,“ usmála se. „Sundám si všechno kromě střevíců a kalhotek. Mám kalhotky ze zelené krajky, které mi ladí k šatům.“

Leželi jsme v posteli, když zazvonil telefon.

Na budíku u postele bylo deset minut po jedné hodině.

„Do háje,“ zaklela Terry.

Zvedl jsem sluchátko.

„Haló?“

„Matthew? Doufám, že tě nebudím.“

Susan. Moje bývalá žena. Pravděpodobně doufala, že mě probudí.

„Co je to za nápad, poslat Joannu do školy někam daleko?“ začal jsem.

„Ale? Ona s tebou o tom mluvila?“

„Samozřejmě že ano, jsem její otec.“

„To ano,“ řekla Susan.

Bylo až s podivem, co dokázala vyjádřit obyčejnými slůvky ,to ano‘. Vypustila je syčivě ze rtů, a než se ta slova protáhla skrz dráty, změnila se v udivující směsici pochybovačnosti, podezíravosti a přímého obvinění.

„Tak co to má být?“ vyjel jsem.

„Ano, poslala jsem do té školy přihlášku.“

„Do té Simmsovy akademie…“

„Ano.“

„… v Massachusetts.“

„Ano.“

Ano, ano, ano. Byla mírná, jemná a vytrvalá jako radioaktivní spad.

„Co to vůbec je?“ zeptal jsem se. „Vojenská přípravka pro děvčata?“

„Nebuď směšný, Matthew.“

„Když si škola dá do názvu akademie…“

„Náhodou je to jedna z nejlepších dívčích škol v Nové Anglii.“

„Ale ona už chodí do dobré školy na Floridě.“

„Svatý Mark je smíšená škola.“

„A co je na tom najednou tak špatného?“

„O tom se teď s tebou nebudu dohadovat.“

„Ty ses dneska nejspíš smísila s Plešatým Oskarem, co?“

„Jestli mluvíš o Oscaru Untermeyerovi…“

„Myslím, že tak se ten gentleman…“

„… do toho je ti velký kulový, co spolu máme.“

„Á,“ ušklíbl jsem se, „teď mluví opravdová dáma.“

„Myslím, Matthew, že právě tys mi nedávno řekl, abych si svoje pochybné aféry nechala pro sebe; snad tě cituju přesně…“

„Necituješ.“

„… takže bych byla ráda, kdyby ses držel svých vlastních rad.“

„Susan,“ prohlásil jsem, „Joanna nepůjde do žádné školy v Massachusetts ani nikam jinam mimo Floridu.“

„Mám důvod se domnívat, že ji přijmou,“ tvrdila Susan.

„Jestli ji pošleš za hranice státu, porušíš rozvodové ujednání.“

„Ale?“

Susan umí skvěle vyslovit ,ale‘. A vůbec každému sebekratšímu slovíčku našeho jazyka dokáže dodat nejrůznější skvělé významové nuance.

„Jak to?“ zajímala se.

„V dohodě se mluví o návštěvách.“

„Nikdo přece nenarušuje tvé právo navštěvovat dceru.“

Takže už mluvila s advokátem. Za normálních okolností by neřekla ,nenarušuje‘, protože existují i jednodušší výrazy.

„Jak může strávit každý druhý víkend se mnou, když bude v Massachusetts?“

„Ale nebude trávit víkendy ani se mnou,“ namítla Susan.

„Takže se jí chceš zbavit, je to tak?“

„Chci jí zajistit vzdělání, na což má právo. Ve škole plné.“

Najednou se odmlčela.

„Plné čeho, Susan?“

„Podřadných studentů,“ zakoktala.

„Co myslíš tím slovem podřadní – trojkaře? Čtyřkaře? Propadlíky?“

„Myslím…“

„Černochy?“

Ticho.

„Zajímalo by mě, co na to řekne soudce, Susan.“

„Na co, Matthew?“

„Na to, že chceš Joannu vzít ze svatého Marka jen proto, že tam přijali dvě černá děcka. Opravdu jsem žádostivý, co na to řekne.“

„Jsme na Floridě,“ odsekla Susan. „Ne že bych já sama měla nějaké předsudky.“

„Dnes ráno do té akademie napíšu,“ oznámil jsem jí. „A oznámím jim, že Joannin otec s jejím přijetím na tu školu nesouhlasí.“

„Oni už vědí, že je svěřená do péče mně,“ opáčila Susan.

„Zatracená věc, vždyť Joanna tam taky nechce!“

„Děti často nevědí, co je pro ně dobré.“

„Proč to děláš?“ zeptal jsem se.

Opět ticho.

„Ty se vážně snažíš jí zabránit, aby se se mnou mohla vídat, že ano?“

„Jsem hrozně ospalá, Matthew. Nemohli bychom to ukončit?“

„Já ti to nedovolím,“ prohlásil jsem.

„Dobrou noc, Matthew,“ rozloučila se a zavěsila.

Položil jsem sluchátko.

„Páni,“ řekla Terry.

Těžce jsem vzdychl.

„Tvoje bejvalka, co?“

Přikývl jsem.

„Někdy to dokáže člověku hnout žlučí,“ poznamenala.

Znovu jsem přikývl.

„Chceš, abych šla domů?“

„Ne.“

„Určitě ne?“

„Docela určitě.“

„Protože kdybys chtěl, mohli bychom si zahrát takovou hru. Nejdůležitější je na ní to, že je po ní druhé milování mnohem zajímavější. Třeba taky zapomeneš na svou ženu. Na bývalou ženu. Jestli chceš.“

„Víš co?“ řekl jsem.

„Co?“

Chtěl jsem jí povědět, že o upřímnost se dneska zakopne jen málokdy a že když ji u někoho člověk objeví, je to svého druhu zázrak. Chtěl jsem jí vysvětlit, že čas, který jsme dnes večer spolu strávili, byl pro mě cenný jako diamanty a zlato. Chtěl jsem jí říci, že setkání s ní je pro mě tím nejvíce osvěžujícím zážitkem za nevím jak dlouho.

„Jsi moc milá,“ řekl jsem.

A možná to stačilo.

Usmála se. „Ano, ty taky. A teď ta hra – tedy jestli tě to zajímá. Musíš mě dráždit – za chvíli ti ukážu jak – tak dlouho, až si budeš myslet, že jsem už na samém krajíčku. Tak se ta hra jmenuje, na krajíček. A pak toho necháš, prostě dáš ruku pryč nebo co a potom zas začnu já dráždit tebe, a taky přestanu. A tak to pokračuje, až budeme úplně šílení a budeme si to muset okamžitě udělat, anebo umřít. Na krajíček. Myslíš, že by sis to zahrál?“

„Myslím, že jsi úžasná.“ Políbil jsem ji.

„Opravdu?“

Její hlas zazněl najednou velmi jemně, jako dětský. Tázavě se na mě zadívala.

„Opravdu,“ potvrdil jsem.

„Děkuju.“

Znovu jsem ji políbil.

Usmála se na mne.

„Takže bys to chtěl zkusit?“

Snehurka

4

„Blázen jsi především ty sám,“ prohlásil můj partner Frank.

Stáli jsme v místech, kde se bude nacházet – asi koncem května, jak sliboval dodavatel – nová rohová kancelář firmy Summerville a Hope. Rozšiřovali jsme firmu. Obchody šly dobře – zaklepejme to na dřevo. Vydělávali jsme spoustu peněz.

„Šílenci nám jako klienti žádný výdělek nepřinesou,“ vykládal Frank.

Na stěně za ním rámusili tesaři. Stěna byla otevřená a dovnitř svítilo jasné dubnové slunce. Tesaři se ji snažili uzavřít dřív, než začne pršet. V dubnu sice nikdo v Caluse s deštěm nepočítá, ale náš dodavatel byl opatrný člověk. Jmenoval se Percival Banks. Možná že každý, kdo se jmenuje Percival, bývá opatrný.

„Co se píše v těch dokumentech, co mi s nimi máváš před nosem, Matthew?“

Ve skutečnosti jsem mu ničím před nosem nemával. Frank mívá často sklony k přehánění. Je to přesazený Newyorčan a přehánění možná patří k charakteristickým znakům rodáků z tohoto města.

Někteří lidé tvrdí, že jsme si s Frankem podobní. Já však žádnou podobu nevidím. Měřím šest stop a vážím sto sedmdesát liber. Frank má šest stop bez jednoho palce a váží sto šedesát – tu váhu si hlídá jako ostříž. Oba máme tmavé vlasy a hnědé oči, ale Frank má kulatější obličej než já. Frank tvrdí, že na světě existují jen dva typy obličejů: prasečí a liščí. Sám sebe řadí k liščím tvářím a já prý mám prasečí. Na žádném z těch označení není nic ponižujícího, jejich účelem je prostě popsat skutečnost. Frank mi o tomhle členění poprvé pověděl před několika lety. Od té doby se nedokážu na nikoho podívat, aniž bych ho automaticky nezařadil mezi prasata nebo lišky.

Frankova tvrzení jsou často velmi rafinovaná. Jeho přehánění je však jenom otravné. Ty papíry, o kterých prohlásil, že mu jimi mávám před nosem, ve skutečnosti ležely na jeho stole vedle hromádky pilin, vodováhy, několika rozvinutých nákresů, zatížených kladivem a šroubovákem, a prázdné plechovky od piva, kterou jeden z tesařů před necelými pěti minutami dopil. Získal jsem ty dokumenty ze sekce pro pozůstalostní řízení caluského obvodního soudu. Byla to žádost o ustanovení opatrovníka:

OBVODNÍ SOUD V Caluse

STÁT FLORIDA,

POZŮSTALOSTNÍ ZÁLEŽITOSTI

Spis Číslo 37Y–04763

Oddělení Pozůstalosti

Věc: opatrovnictví pro Sáru Whittakerovou

duševně nezpůsobilou

ŽÁDOST O USTANOVENÍ OPATROVNÍKA

Níže podepsaný žadatel prohlašuje:

1. Žadatelovo bydliště a poštovní adresa je:

JMÉNO BYDLIŠTĚ POŠT. ADRESA

Alice Whittakerová 1227 Belvedere Road stejná

Calusa, Florida

2. Sára Whittakerová je duševně nezpůsobilá. Narodila se

3. srpna 1960, je jí 24 let a má číslo sociálního pojištění

119–16–4683

Zmíněná duševně nezpůsobilá osoba byla umístěna do

Knottova sanatoria v Caluse, stát Florida.

3. Duševní nezpůsobilost jmenované je způsobena

paranoidni schizofrenií , jak rozhodl obvodní soud v

Caluse, Florida dne 1. října 1984

4. Je nezbytné ustanovit opatrovníka vlastní osoby i majetku jmenované duševně nezpůsobilé.

5. Přibližná hodnota a charakter majetku nezpůsobilé odpovídá odhadem stanovené hodnotě 650 000 dolarů. Majetek neobsahuje žádné nemovitosti

6. Jména nejbližších příbuzných nezpůsobilé:

JMÉNO BYDLIŠTĚ PŘÍBUZENSKÝ POMĚR

Alice Whittakerová 1227 Belvedere Road Mother

7. Tato žádost je podávána v tomto okrese, protože nezpůsobilá osoba žije v okrese Calusa, stát Florida.

8. Matka nezpůsobilé žije v Caluském okrese, stát Florida je plně svéprávná a i jinak způsobilá v souladu s floridskými zákony zastávat funkci opatrovnice osoby i majetku jmenované nezpůsobilé a má nárok být v tomto ohledu upřednostněna před jinými osobami, protože je matkou řečené nezpůsobilé.

9. Byla podniknuta přiměřená šetření a v tuto chvíli žádné ze zjištění vyžadovaných zákony státu Florida ohledně správy pozůstalosti a opatrovnictví nepoukazuje na možnost nepříznivého vlivu na osobu či majetek jmenované nezpůsobilé.

PROTO žadatel navrhuje, aby opatrovnicí osoby i majetku jmenované nezpůsobilé byla ustanovena Alice Whittakerová.

S vědomím, že uvedení falešných informací je trestné, jsme si přečetli předchozí text a potvrzujeme, že uvedená fakta jsou podle našeho nejlepšího vědomí a svědomí pravdivá.

Dne 15. října 1984

Podpis žadatele: Alice Whittaker

Právní zástupce žadatele:

Ritter, Randall a Goldenbaum

vyřizuje: Mark Ritter__________

1147 Broskvoňová_____________

Calusa, Florida_____________

„Pokud jsem tu žádost přečetl správně…“ začal Frank. „Tím jsem si jist.“

„… a když si ještě přečteme ten papír, který je k ní přiložený…“ Na přiloženém papíru stálo:

OBVODNÍ SOUD V Caluse

STÁT FLORIDA,

POZŮSTALOSTNÍ ZÁLEŽITOSTI

Věc: opatrovnictví pro Sáru Whittakerovou

duševně nezpůsobilou

ROZHODNUTÍ O URČENÍ OPATROVNÍKA

Ve věci žádosti Alice Whittakerová ohledně jmenování opatrovníka osoby i majetku Sáry Whittakerové která dnes před soudem osobně potvrdila, že jmenovaná osoba je duševně nezpůsobilá, protože trpí paranoidní schizofrenií a je tedy nezbytné, aby jí byl přidělen opatrovník, soud, jsa způsobilý rozhodovat v této věci poté, co byl důkladně informován o příslušných okolnostech,

ROZHODL, že Alice Whittakerová je tímto ustanovena opatrovnicí osoby i majetku duševně nezpůsobilé Sáry Whittakerové.

SOUD DÁLE ROZHODL, že Alice Whittakerová je povinna složit záruku ve výši 650 000 dolarů.

Rozhodnuto 17. října 1984

Albert R. Mason

Obvodní soudce

„Pokud jsem to přečetl správně,“ zopakoval Frank, „pak je teď Alice Whittakerová opatrovnicí mladé Sáry Whittakerové i jejího majetku, a to znamená, že těch šest set padesát táců, ke kterým přišla bůhví kde…“

„Zdědila je po smrti svého otce,“ přerušil jsem ho.

„Ať už je má odkudkoli,“ zdůraznil Frank, „teďje drží v hrsti její mamička. Takže se ptám ještě jednou, Matthew, kde to děvče vezme prostředky na zaplacení našich poněkud – to přiznávám – přemrštěných honorářů?“

„Jakmile ji odtamtud dostaneme…“

„Jestli ji odtamtud dostaneme.“

„… její matka už nebude správcem jejího majetku.“

„Ano, pokud se nám podaří, aby slečnu Praštěnou zase prohlásili za svéprávnou osobu.“

„Ano. Jestli.“

„Jestli,“ opakoval Frank.

„Tady je snad nějaká ozvěna,“ podivil jsem se.

„Jedna z věcí, kterých by se lidi z Chicaga neměli nikdy dopouštět, je humor,“ pronesl Frank suše. „Zejména ne ve chvíli, kdy se chystají firmě prošustrovat spoustu času, což nakonec bude znamenat značnou finanční ztrátu.“

„Já se k ničemu nechystám, Franku. Už jsem se zavázal…“

„A se mnou ses neporadil.“

„Věděl jsem, že určitě budeš chi.it, aby byl spravedlnosti zjednán průchod.“

„Kecy,“ prohlásil Frank.

„V každém případě,“ opáčil jsem, „je to teď náš případ.“

„Tvůj případ,“ opravil mne. „Mně úplně stačí, že musím s jedním šílencem spolupracovat. Nemám zapotřebí prošťourávat křoví, abych si našel ještě další šílence.“

„Ona není šílená,“ řekl jsem.

„Měl bys o tom radši přesvědčit soudce Masona,“ poradil mi Frank. „A ten, jestli tomu rozumím, podepsal jak dokument o nucené léčbě, tak i jmenování opatrovnice.“

„To mým bystrým očím neuniklo,“ ubezpečil jsem ho.

Když jsem navštívil ordinaci doktora Helsingera, byl právě uvnitř s nějakým pacientem.

Měl bych hned zkraje upozornit, že v Caluse nemáme moc psychiatrů. Určitě je zde slušná dávka psychotiků, avšak máme zde mnohem víc než průměrný počet starších osob – můj partner Frank tomu říká bílý příliv. Tenhle výraz vám nic neřekne, pokud jste nikdy neslyšeli o rudém přílivu. Rudý příliv je vyvolán přemnožením; je to populační exploze jisté nepatrné, jednobuněčné řasy ve vodách Mexického zálivu. Jmenuje se to Ptychodiscus brevis… nebo tak nějak. Nikdo neví, proč vlastně Rudý příliv kvete. Když se to stane, zabíjí to ryby a všechny pláže zapáchají. Můj partner Frank tvrdí, že s bílým přílivem je to stejné. Já sám nemám nic proti starým lidem, snad jen že příliš často kašlou při koncertech v síni Helen Gottliebové.

Jde mi o to, že psychiatrické řemeslo, jak se vyvíjí v Americe, mívá mnohem častěji co do činění s neurotiky, a ne s psychotiky. A když je člověku nějakých dvaaosmdesát, je mu už celkem fuk, že trpí infantilní fixací na ňadra své matky. Všimli jste si, že hodně starých lidí kouří? To proto, že se nebojí rakoviny. Smrt už mají stejně na dohled. A takový osmdesátník také nestojí o to trávit čtyřikrát týdně padesát minut na kanapi u psychiatra, když místo toho může jít na ryby. Jsou dvě profese, kterým se v Caluse moc nedaří: psychiatři a odborníci na ortodoncii. Staří lidé už nemají zapotřebí, aby jim někdo rovnal zuby nebo dásně.

Můj partner Frank je přesvědčen, že všichni psychiatři jsou magoři.

To proto, že kdysi hrával poker s psychiatrem, který byl doopravdy cvok. Jednou večer, když doktoru Mannovi – tak se ten člověk jmenoval – nepřišla kárová fleš ani při výměně tří karet, převrátil stolek a po celém pokoji rozházel karty, žetony a brambůrky. Frank doktora Marina napomenul, že se chová jako dítě. Doktor Mann odvětil: „Vyliž mi prdel.“ Frank má za to, že by všechny psychiatry měli zavřít do Knottova sanatoria.

Přišel jsem za doktorem Helsingerem, abych se dověděl, proč vlastně musela být do Knottova sanatoria poslána Sára Whittakerová.

Čekal jsem v předpokoji asi deset minut, když jeho pacient vyšel z ordinace.

„Neprší tam?“ zeptal se mě.

„Ne,“ odvětil jsem. „Je tam pěkně, slunečno.“

„Ale později asi bude pršet,“ mínil on.

„Ne, předpovídají, že má být jasno.“

„Bude pršet,“ prohlásil, přistoupil k věšáku, natáhl si galoše, plášť a klobouk do deště a beze slova odešel.

Pět minut nato se objevil doktor Helsinger.

Odhadl jsem ho asi na šedesát let. Měl na sobě oblek z lehké, modrobíle proužkované tkaniny, bílou košili a pruhovanou modrou vázanku. Měřil asi pět stop a devět palců, měl růžové tváře, blýskavé modré oči a menší, zakulacené bříško. Pěstoval si bílý plnovous. Kdyby si nasadil červenou čepici, mohl by dělat Santa Clause.

„Pan Hope?“ oslovil mne. „Omlouvám se, že jsem vás nechal čekat. Potřeboval jsem si zatelefonovat. Pojďte, prosím, dál.“

Vešli jsme do ordinace.

Ze zarámovaných listin na stěně jsem se dověděl, že doktorát získal na Princetonské univerzitě, předtím studoval medicínu na Columbijské univerzitě a v tamní Presbyteriánské nemocnici byl na počáteční praxi po studiích, že pracoval v newyorské nemocnici Bellevue, že je členem Amerického sdružení psychiatrů a neurologů a má licence k provozování psychiatrické praxe ve státech New York a Florida. Stěny byly bílé. Kromě diplomů a podobných listin na nich neviselo nic. Nábytek místnosti sestával z psacího stolu s jednou židlí za ním a druhou před ním a z jednoho gauče. Otevřené okno vedlo do uzavřené zahrádky. Na větvi jacarandy s květy levandulové barvy štěbetal kardinál nachový. Když jsem usedl do židle pro pacienty, uletěl.

„Nuže,“ začal doktor Helsinger, „když jsme spolu mluvili po telefonu, říkal jste, že zastupujete Sáru Whittakerovou.“

„Ano, to je pravda.“

„Domníváte se, že je duševně způsobilá, je to tak? Chcete zařídit její propuštění ze sanatoria?“

„Pokud budou fakta nasvědčovat, že tomu tak opravdu je. Zatím se jenom snažím zjistit…“

„Předpokládám, že jste se slečnou Whittakerovou mluvil.“

„Ano. Několikrát telefonicky a jednou…“

„Vy jste s ní mluvil osobně? Viděl jste ji?“

„Právě jsem to chtěl říct… ano. Byl jsem v Knottově sanatoriu a mluvil jsem s ní dost dlouho.“ Zaváhal jsem. „Připadala mi docela normální.“

„Ten muž, co odsud právě odešel, taky vypadá docela normálně,“ namítl Helsinger. „Až na to, že si vzal do hlavy, že hurikánová sezóna trvá celoročně.“ Zhluboka si povzdechl. „Sára Whittakerová není v pořádku, pane Hope. Je to velmi nemocná mladá žena.“

„Strávili jsme spolu dvě hodiny. Připadala mi naprosto při smyslech, rozumná… a zdravá, doktore Helsingere. Přiznávám, že nejsem…“

„Ne, to nejste,“ přisvědčil Helsinger. „Mluvila s vámi o otci?“

„Jen v tom smyslu, že po něm zdědila velkou částku peněz.“

„Přesně řečeno šest set padesát tisíc dolarů.“

„Ano. Tolik.“ Znovu jsem zaváhal. „Stejná částka se uvádí v dokumentu o jmenování opatrovníka.“

„Ano, její matka byla ustanovena opatrovnicí její osoby i jejího majetku,“ přikývl Helsinger.

„To je spousta peněz,“ poznamenal jsem.

„Opravdu? Co vůbec víte o rodině Whittakerových, pane Hope?“

„Prakticky nic.“

„Dovolte mi tedy, abych vás poučil. Horace Whittaker se sem přistěhoval jako mladík z Connecticutu. V Sarasotě stavěl Ringling vily a hotely pro všechny své staré kamarády a město začalo vzkvétat. A když to šlo v Sarasotě, proč to nezkusit i v Caluse? Horace skoupil všechny pozemky, ke kterým se dokázal dostat. Tehdy byly za babku, nebylo tu skoro nic, jen rybářská osada, sevřená mezi Mexickým zálivem na západě a Caluskou zátokou na východní straně. Po válce začal své nemovitosti prodávat – mám na mysli druhou světovou válku, pane Hope, jedinou skutečnou válku, kterou jsme za posledních čtyřicet let vybojovali. Půdu, kterou Horace skoupil po dvou stech dolarů za akr, tehdy prodával po dvou tisících. Dneska se na pobřeží zálivu prodává běžná stopa za pět tisíc dolarů. A Whittakerovi ještě pořád vlastní na pobřeží zálivu pozemky, které se rozhodli neprodat. Po manželově smrti to všechno zdědila Alice Whitt akerová. Hodnota těch nemovitostí se odhaduje na necelou miliardu dolarů.“

„Chápu.“

„Naproti tomu Horace své jediné dceři odkázal pouhých šest set padesát tisíc dolarů. Pořád máte dojem, že je to hodně peněz?“

Neodpověděl jsem.

„Toto opominutí z otcovy strany možná vyvolalo celou tu složitou soustavu představ, které si Sára vytvořila,“ vysvětloval Helsinger. „Těžko říct. V každém případě – chorobné představy jsou jen jedním z hlavních příznaků paranoidní schizofrenie.“

O duševních chorobách nevím skoro nic. Když se přede mnou mluví o chorobných představách, napadne mě, že se někdo asi vydává za královnu Alžbětu či za Kateřinu Velikou. Sára Whittakerová se považovala za Sáru Whittakerovou a věřila, že je zdravá.

„A jaké jsou další symptomy?“ otázal jsem se.

Helsinger pohlédl na hodinky.

„Jestli máte čas,“ dodal jsem.

„Vy v podstatě chcete, abych před vámi svoji diagnózu obhájil, že?“ řekl Helsinger. „A tím i shodnou diagnózu doktora Bonamika od Samaritánů a shodný názor lékařského personálu z Knottova sanatoria, kde všichni jednohlasně tvrdí, že Sára Whittakerová je paranoidní schizofrenička.“

„Jestli máte čas,“ opakoval jsem, „opravdu bych si rád poslechl, z čeho jste při stanovení diagnózy vycházel.“

Helsinger si opět povzdechl. Tentokrát se nepodíval na hodinky a jako profesor, trpělivě přednášející natvrdlým posluchačům prvního ročníku na psychiatrii, začal na prstech nejprve jedné a pak i druhé ruky vypočítávat příznaky schizofrenie.

„Za prvé,“ řekl, „slyšíte vlastní myšlenky, jako byste je vyslovil. Za druhé: máte pocit, že slyšíte hlasy, které o vás diskutují a přou se. Za třetí: slyšíte, jak se tytéž hlasy vyjadřují o vašich skutcích. Za čtvrté: zdá se vám, že vaše tělo ovlivňují či ovládají jakési neblahé síly. Za páté: zdá se vám, že podobně jsou ovládány i vaše myšlenky. Za šesté: jste přesvědčen, že vaše myšlenky vlastně vůbec nejsou vaše – my, psychiatři, tomu říkáme ,odcizené myšlení‘. Za sedmé: věříte, že vaše myšlenky jsou vysílány do okolního světa. Za osmé: jste přesvědčen, že všechno, co děláte, co cítíte, myslíte, zažíváte, je řízeno něčím nebo někým jiným než vámi. A konečně: chorobné představy, o kterých jsem se už zmínil.“

„A ty se projevují jak?“ zeptal jsem se. Pořád jsem měl za to, že Sára Whittakerová se nechovala ani nemluvila jako někdo jiný, než kým podle mého opravdu byla.

„Dovolte mi citovat C. S. Mellora. Ve svém komentáři k Schneiderově práci – Kurt Schneider formuloval diagnostická kritéria, která jsem vám právě vyjmenoval – uvedl: ,Schneider popisuje chorobné představy jako jev o dvou fázích. Falešnou představu vyvolává vidění světa – které podle pacienta je zcela autentické a mělo by být za takové považováno i kýmkoli jiným. Toto vidění však má čistě soukromý význam pouze pro něho. Druhá fáze – vyvolání klamné představy – nastává téměř současně. Ke krystalizaci složitého systému klamných představ, založených na zvláštním vidění světa, dochází často velmi náhle. Jejich vzniku často předchází ovzduší, jež vznik takových představ podporuje.‘ Vysvětlil jsem to srozumitelně, pane Hope?“

Neměl jsem pocit, že bych tomu nějak zvlášť rozuměl.

„A Sára Whittakerová vykazovala všechny tyhle příznaky, když jste ji prohlédl?“

„Vykazovala jich mnoho,“ přitakal Helsinger. „K vyslovení diagnózy u schizofrenie nepotřebujete přítomnost všech hlavních příznaků.“ Opět pohlédl na hodinky. „Vykazovala dostatečný počet symptomů.“

„A mezi těmito příznaky jste zaznamenal i – jak jste to říkal? Klamné představy?“

„Vskutku ano.“

„Za koho se Sára považuje?“

„Prosím?“

„Ten systém klamných…“

„A, vy myslíte třeba Napoleona,“ usmál se Helsinger. „Ano, samozřejmě, to se stává často. Ale Sářiny představy jsou mnohem komplikovanější. Musíte pochopit, pane Hope, že taková představa, to je víra – nikoli jen názor nebo emoce, žádný pocit, ale hluboká víra – která sice nemá žádné reálné opodstatnění, nicméně se jí pacient drží navzdory všem důkazům, svědčícím o opaku.“

„A čemu přesně Sára věří?“

„Věří – vlastně ona to s jistotou ví – že je pronásledována, klamána, špehována, okrádána a dokonce i hypnotizována svojí matkou anebo lidmi, které si její matka k tomu účelu najala.“

„Před chvílí jste se zmínil o tom, že ten systém klamných představ mohla vyvolat poměrně malá výše zděděné částky…“

„Možná. Ale atmosféra, která vede ke klamným představám, ji musela obestírat už dlouho předtím, než její otec zemřel.“

Zhluboka jsem se nadechl.

„Doktore Helsingere,“ prohlásil jsem, „nevím o ničem, co by svědčilo o tom, že Sára Whittakerová chová jakékoli chorobné představy.“

„Řekla vám, že je zdravá, že?“ poznamenal Helsinger. „Chce, abyste ji dostal z nemocnice, že ano? Přece ji tam drží proti její vůli. Její matka ji neodůvodněně dala prohlásit za nesvéprávnou – je to tak?“

„Ano, ale…“

„To je všechno součástí toho klamného systému. Je pronásledovaná, podváděná…“

„A co když je doopravdy obětí pronásledování a podvodu?“

„A na čem chcete takové tvrzení založit?“

„Vy se domníváte, že žádný reálný podklad pro takovou domněnku neexistuje?“

„Vůbec žádný.“

„Kdy vás k tomuto případu poprvé zavolali, doktore?“

„Loni sedmadvacátého září. Potom, co se Sára pokusila o sebevraždu.“

„Tak, že si údajně podřezala zápěstí?“

„Údajně? Ona to opravdu udělala. Rozřízla si levé zápěstí.“

„Viděl jste nějaké následky toho sebevražedného pokusu?“

„Viděl.“

„Měla řeznou ránu na levém zápěstí?“

„Ano.“

„Krvácela, když jste ji prohlížel?“

„Ne, její matka jí na to dala náplast. Bylo to jen povrchové zranění.“

„Sňal jste tu náplast, abyste se podíval na ránu?“

„Ano.“

„A viděl jste to poranění?“

„Ano, viděl.“

„Viděl jste taky tu žiletku?“

„Ne, to ne.“

„Víte, co se s ní stalo?“

„Nemám tušení.“

„Dostala ji policie?“

„Proč by ji měli dávat policii?“

„Doktore Helsingere, když jsem navštívil Sáru Whittakerovou, neviděl jsem na jejích zápěstích žádnou jizvu. Prohlédl jsem si je a nebyly na nich…“

„Vždyť říkám, že se řízla jen trochu.“

„A paní Whittakerová ze všeho nejdřív zavolala vás, ano? Její dcera krvácí a ona k ní nezavolá praktického doktora, ale rovnou psychiatra.“

„Na tu ránu stačilo dát jenom náplast. Už jsem vám řekl několikrát, že to bylo jen povrchové zranění. Pane Hope, její dcera se pokusila o sebevraždu a sebevražda není skutek, jakého se dopouštějí normální lidi. Paní Whittakerová očividně usoudila, že potřebuje psychiatra. Vy byste za podobných okolností psychiatra nezavolal?“

„Říkáte, že ta atmosféra, svědčící vzniku klamných představ, existovala nepochybně už předtím, než její otec…“

„Řekl jsem, že musela existovat.“

„To je snad totéž, ne?“

„Je to rozumně odůvodněný předpoklad, založený na obvyklém vývoji takových představ. O původu její choroby by vám mohl povědět víc lékař, který o ni pečuje v Knottově sanatoriu.“

„Ale když jste ji prohlédl…“

„Ano?“

„Dospěl jste už tehdy k názoru, že se nějakou dobu nacházela v takové atmosféře?“

„Považoval jsem to za velmi pravděpodobné. Na základě svých zkušeností s podobnými případy.“

„Prohlížel jste Sáru někdy předtím?“

„Ne.“

„Nikdo vás nezavolal kvůli tomu, že má Sára halucinace nebo že slyší nějaké hlasy či že vykazuje příznaky svědčící o klamných představách?“

„Ne.“

„Léčil jste někdy někoho jiného z této rodiny – nebo radil se s vámi někdo z nich?“

„Ne.“

„Takže si vás paní Whittakerová prostě našla v telefonním seznamu, ano?“

„Jsem přítelem jejich rodiny už celou řadu let,“ odvětil Helsinger. „Pane Hope, když dovolíte, za deset minut čekám dalšího pacienta a ještě potřebuju vyřídit nějaké telefonáty.“

„Už jen několik otázek, doktore Helsingere, když si pro mě najdete chviličku.“

Znovu se podíval na hodinky.

„No dobře,“ povzdechl.

„Když jste Sáru prohlížel poprvé… slyšela nějaké hlasy?“

„Očividně vykazovala celou řadu hlavních příznaků, svědčících o paranoidní schizofrenii, ano.“

„A vy jste nabyl přesvědčení, že je nezbytné podepsat potvrzení o naléhavé hospitalizaci podle Bakerova zákona.“

„Ano, zdálo se mi, že hospitalizace v ústavu pro duševně postižené je na místě.“

„A to jen na základě té jediné příležitosti, kdy jste se se Sárou setkal jako s pacientkou?“

„Pane Hope,“ namítl Helsinger unaveně, „jsem zkušený psychiatr. Nepotřebuju dostat ránu kladivem, abych poznal schizofrenii, když na ni narazím.“

„Vy jste se s ní už setkal, je to tak? Myslím dřív než toho večera.“

„Nesčetněkrát.“

„Před chvílí jste se zmínil, že jste Sáru poznal už dřív než ten večer, že jste znal celou rodinu a – pokud se nemýlím – byl jste dlouholetým přítelem jejich rodiny?“

„To je pravda.“

„A když jste se se Sárou stýkal společensky, měl jste dojem, že je duševně postižená?“

„Ne, to ne.“

„Takže vůbec poprvé vás napadlo, že je nemocná, až toho večera, kdy jste ji poprvé vyšetřoval. Tedy loni sedmadvacátého září.“

„Ano.“

„A toho večera vás výsledek vyšetření natolik poplašil, že jste podepsal potvrzení o nucené hospitalizaci a osobně jste je doručil do Budovy veřejné bezpečnosti.“

„Nebyl jsem poplašený, pane Hope. Vyšetřil jsem mladou ženu, vykazující řadu hlavních příznaků paranoidní schizofrenie – a taky ženu, která se krátce předtím pokusila o sebevraždu. Považoval jsem za svou povinnost nařídit nucenou hospitalizaci. A teď, pane Hope, doufám, že uznáte – protože jste taky zaměstnaný člověk – že jsem vám už věnoval víc než dost svého času a že jsem té vaší inkvizici čelil s větší zdvořilostí a trpělivostí, než jakou bych byl ochoten prokázat, i kdybychom byli u soudu a já vypovídal pod přísahou. Opravdu si potřebuju zatelefonovat, takže když mě omluvíte…“

„Samozřejmě,“ řekl jsem. „Děkuju, že jste se mi věnoval, doktore.“

Vstal jsem a zamířil ke dveřím.

Když jsem vzal ža kliku, Helsinger řekl: „Pane Hope?“

Ohlédl jsem se.

„Ano?“

„Nechtě to být,“ poradil mi mírně. „Sára je opravdu moc nemocná. Věřte mi,“ dodal. „Prosím vás, věřte mi to.“

Snehurka

5

Až mnohem později jsem měl možnost nahlédnout do spisu neznámé ženy, jejíž tělo se našlo v řece Sawgrass. Přál bych si, abych se tehdy o tom, jakým směrem se Bloomovo vyšetřování ubírá, dověděl o něco dřív. Jenže Calusa je dost velké město, kde se s někým jen málokdy potkáte náhodou, a poté, co jsem s Bloomem mluvil patnáctého dubna v jeho kanceláři, jsem se s ním nikde nepotkal. Teď, když jsem se dodatečně seznámil s celým průběhem vyšetřování, soudím, že kdybych to věděl dřív, mnoha lidem bych ušetřil velké trápení.

Složka obsahovala fotografie, výpisy z účtů, hlášení forenzních expertů a vyšetřujících detektivů a doslovné přepisy výslechů svědků. Když se mi ta složka konečně dostala do rukou, bylo neznámé tělo už dávno identifikováno jako jistá Tracy Killbourneová. Pod tím jménem byl spis založen. Tracy Killbourneová. Na fotografiích, pořízených za jejího života, jsem uviděl vysokou blondýnu se světlýma očima a štíhlou postavou. Na všech fotografiích se zářivě usmívala přímo do objektivu. Když jsem tu její složku prohlížel, nacházela se ještě stále v přihrádce pro ,otevřené‘ případy, což znamenalo, že její smrt ještě nebyla objasněna.

Šestnáctého dubna ráno, zatímco jsem v čekárně u doktora Helsingera rozmlouval s tím pánem, co čekal, že bude pršet, věnoval se úřední lékař jménem Timothy Hanson příšerné práci – musel prohlédnout tělo té neznámé ženy s cílem a) napomoci její identifikaci a b) zjistit příčinu úmrtí a přibližnou dobu, kdy k němu došlo.

Červené šaty, které měla ta dívka na sobě, mezitím poslali do policejní laboratoře. Neměla žádné prádlo – kalhotky ani podprsenku – a také žádné boty. Jestliže se utopila, buď se zula předtím, než vstoupila do vody, anebo jí boty strhl proud a odnesl je pryč. Existovala i třetí možnost, že aligátoři, kteří jí okousali nohy, strávili i její střevíce. Hanson to však nepovažoval za pravděpodobné. Aligátor není žralok.

Tělo bylo v pokročilém stadiu rozkladu.

Jedno z empirických pravidel forenzní patologie říká, že stupeň rozkladu těla po jednom týdnu na vzduchu odpovídá dvěma týdnům ve vodě nebo osmi týdnům v zemi. Hanson na první pohled viděl, že tohle tělo leželo ve vodě hodně dlouho. Vlasy byly úplně pryč a vodní živočichové jí okousali maso na rtech, uších a očích. Proud odnesl rozmáčené maso z tváří, rukou a nohou, jen několik prstů, počítaje v to i jeden palec, zůstalo neporušených.

Když o něčem říkáme, že je to tučné, máme na mysli buď zvířecí tuk, anebo něco, co vypadá jako zvířecí tuk. Jestliže mrtvola ztratí po dlouhodobém ponoření do vody pokožku i ostatní vrstvy kůže, objeví se na podkožním tuku jakoby vosková vrstva. Tento nechutný materiál žlutobílého odstínu vzniká rozkladem živočišného tuku na tukové kyseliny. Z mrtvoly na Hansonově stole se šířil typický žluklý zápach těchto kyselin, ale on přesto provedl několik zkoušek. Nejprve ve vodě, kde vzorek plaval po hladině, potom v alkoholu a éteru, kde se druhý vzorek rozpustil, a nakonec s roztokem síranu měďnatého, v němž jeho poslední vzorek nabyl světlý, zelenomodrý odstín. Hanson věděl, že tento proces probíhá nejprve v podkožním tuku a až později ve vnitřních tukových tkáních. U mrtvoly dospělého člověka by byl takový proces dokončen po dvanácti až osmnáctí měsících. Při prohlídce neznámého těla ted y Hanson zjistil, že leželo ve vodě zhruba šest až osm měsíců.

Ačkoli mrtvola neměla vůbec žádné vlasy, zůstal jí malý ostrůvek pubického ochlupení. Vzorky dosvědčily, že oběť byla blondýna. Tedy, zatím byla obětí jen podle policejních spisů, protože policie vyšetřuje vraždy i sebevraždy naprosto stejným způsobem.

Hanson měl podezření, že se stala obětí vraždy.

To proto, že měla v krku ránu po kulce. Byla docela zřetelně vidět, přestože vodní tvorové v těch místech kůži hodně okousali.

Podezření ovšem není vědecky přípustným důkazem. Hanson byl detektivem jen ve velmi omezeném smyslu toho slova a neplatili ho za spekulace, nýbrž za to, že dodá fakta, která policii při vyšetřování pomohou, anebo taky ne. Jeho podezření, že jde o vraždu, se nikterak neprojevilo na jeho objektivním přístupu ke zkoumání případu. Potřeboval zjistit, zda ta žena zemřela následkem střelného poranění, či zda utonula. Nakonec to s vyšetřováním, jež prováděli detektivové, vůbec nemuselo souviset.

Hanson se do toho dal se vší vážností.

Když se člověk utopí, vdechne vodu do dýchacích cest a do plicních sklípků. Příčinou smrti u většiny utopenců je zadušení vdechnutou vodou, která z plic vypudí vzduch. Vdechnutá voda se krevním oběhem dostane do levé části srdce a změní tam koncentraci chloridu sodného. Jestliže někdo zemře jinak než utonutím, nevdechne žádnou vodu a obsah chloridu sodného v krvi je v obou polovinách srdce naprosto stejný.

K porovnání koncentrace chloridu sodného v levé a pravé polovině srdce se užívá Gettlerova testu a často je výsledek co do příčiny smrti jednoznačný – zvlášť dojde–li k utonutí ve slané vodě.

Neznámou ženu ale vytáhli ze sladké vody.

Za normálních okolností by Hanson provedl Gettlerovu zkoušku dřív, než by z těla vyňal kterýkoli orgán. Osušil by srdce na povrchu. Propíchl by je suchým nožem. Suchými pipetami by z každé strany srdce odebral deset krychlových milimetrů krve a vzorky by uložil do čistých zkumavek. Měl by připraveny chemikálie – stejně jako teď: nasycenou kyselinu pikrovou, dusičnan stříbrný, jodid draselný, citran sodný a dusičnan sodný.

Za normálních okolností by Gettlerova zkouška Hansonovi pověděla vše, co potřeboval vědět.

Jenže neznámá ležela ve vodě příliš dlouho.

Posmrtná hniloba již příliš pokročila.

Plyny vytlačily ze srdce všechnu krev.

A jeho pipety zůstaly suché.

Nyní tedy mohl přistoupit ke zkoumání dalších vnitřností. Hanson pokračoval v práci. Jelikož tělo zůstalo tak dlouho ve vodě, nečekal, že by v nose či v průduškách objevil pěnu nebo zpěněnou tekutinu – a také že neobjevil. Kromě toho struktura plicních sklípků byla už silně zasažena rozkladem, takže plíce splaskly a zdály se být nasáklé vodou, špinavé, zarudlé – bylo prakticky vyloučeno, aby v nich našel vdechnutou vodu. V plicních dutinách objevil jakousi krvavou tekutinu, ale věděl, že s tím by jako s konečným důkazem o utonutí nevystačil, protože podobná tekutina se někdy najde i u mrtvol ve stavu pokročilého rozkladu, kde příčinou smrti nebylo utonutí. Zkrátka, zatím nemohl s jistotou prohlásit, zda oběť zemřela utonutím.

Byla zde ještě ta střelná rána v dívčině hrdle.

Podle hlášení, jež obdržel společně s neidentifikovanou mrtvolou, policie na místě nálezu nenašla žádnou střelnou zbraň. Nebylo pochyb, že se opravdu jedná o střelnou ránu, ale vzhledem k vysokému stupni rozkladu nedokázal Hanson určit, zda byla vypálena z bezprostřední blízkosti, či z malé, střední anebo velké vzdálenosti. Určitě věděl, že takové zranění nemohl způsobit výstřel z brokovnice, ale – opět kvůli postupujícímu rozkladu – nedokázal určit ani to, zda ta rána vyšla z pušky nebo z pistole. A po důkladné prohlídce nenašel kulku v krku ani v hlavě. Nepřekvapilo ho to, protože na zátylku, mezi třetím a čtvrtým krčním obratlem, našel místo, kudy kulka vylétla z těla ven.

Hanson pořád ještě nevěděl nic určitého o příčině smrti.

Usoudil, že existují čtyři možnosti – žádná z nich však nebyla vědecky přesná:

1. Ta žena vstoupila do řeky se zbraní v ruce, střelila se do hrdla a – zraněna, ale ještě živá – se zhroutila do vody a utonula. Příčina smrti: utonutí.

2. Ta žena vešla do řeky, střelila se do krku a padla do vody už mrtvá. Příčina smrti: zastřelení.

3. Někdo jiný ji poranil a hodil ji do řeky, kde utonula. Příčina smrti: utonutí.

4. Někdo jiný ji smrtelně zranil výstřelem a hodil ji do vody, aby se zbavil těla. Příčina smrti: zastřelení.

Ať už to člověk pitval jakkoli – Hanson si ten neúmyslný žertík prominul – to děvče leželo ve vodě šest až devět měsíců a pravděpodobně ji někdo postřelil ještě předtím, než se ocitla ve vodě. Nic určitějšího o příčině smrti nemůže policii sdělit.

Považoval to jaksi za neúspěch.

S povzdechem vzal do ruky skalpel a odřízl dosud nepoškozené prsty na dívčině pravé a levé ruce a nepoškozený palec na pravé ruce. Potom se dal do určování věku, váhy, výšky a jiných životně důležitých údajů, které mu mohla prohlídka těla odhalit.

Ze všeho nejdřív zjistil, že mrtvola nemá jazyk.

Někdo té dívce vyřízl jazyk.

Týž den v jednu hodinu odpoledne byly prsty, odříznuté při pitvě z mrtvoly neznámé ženy, doručeny do policejní daktyloskopické laboratoře technikovi jménem Soames.

Soames už v životě odebral otisky spoustě mrtvol. A také už snímal otisky z mnoha prstů, odříznutých z mrtvých těl. Na Floridě je všude hodně vody, a tedy se zde najde i velký počet utopenců, a on sejmul otisky velké části z nich. Obtížnost snímání otisků z prstů utopeného člověka závisí výhradně na tom, jak dlouho zůstala mrtvola ve vodě.

Měl–li co do činění s mrtvolou, která nebyla ve vodě moc dlouho a kůže na prstech ještě nebyla příliš svraštělá, obvykle prsty do sucha vytřel ručníkem, vpíchl do konečků glycerín, aby se povrch vyhladil, a potom každý prst potřel inkoustem a otiskl. Leželo–li tělo ve vodě delší dobu – řekněme tři čtyři měsíce – osušil prsty nad otevřeným plamenem. A pokud tu hnusnou věc nechtěl docela upéct, musel jí mírně pohybovat nad plamenem tam a zpátky, dokud kůže nesvraštěla a neuschla. Potom vzal inkoust a obvyklým způsobem udělal otisky. Jenže v tomto případě – lékařská zpráva uvádí, že ležela ve vodě šest až devět měsíců – mohl udělat jen jedno: odříznout kousky kůže, potřít je inkoustem a otisknout. Při odřezávání kůže si bude samozřejmě muset dávat pozor, ale Soames byl od přírody velmi pečlivý člověk.

Prsty, které mu Hanson poslal, byly označeny štítky s čísly IP, 3P a 4P (tedy pravý palec, prostředníček a prsteníček) a 7L a 9L (levý ukazováček a prsteníček). S pomocí skalpelu a zvětšovacího skla, opatřeného světlem, Soames pečlivě sloupl kůži z konečku každého prstu, a získal tak potřebné vzorky miskovitého tvaru. Uložil každý do zvláštní zkumavky s formaldehydem a zkumavky označil stejně jako štítky, které přišly od Hansona. Když byly vzorky připraveny k sejmutí otisků, natáhl si na pravou ruku gumovou rukavici a miskovité útržky kůže si postupně kladl na bříško svého ukazováčku – jako doplňky vlastního prstu – otřel je o polštářek s inkoustem a pak je otiskl do příslušné karty. Karty potom poslal do identifikačního centra, kde, potká–li ho štěstí, budou mít od mrtvé dívky otisky už z dřívějška – pokud se v minulosti dopustila trestného činu, potřebovala kvůli práci bezpečnostn í prověrky anebo se přihlásila do služby v armádě.

Přejel pohledem soupis informací, které mu poslali z patologie. Hanson zde uváděl, že pokud může soudit při tak vysokém stupni rozkladu těla, jedná se o děvče ve věku osmnácti až dvaadvaceti let, byla to blondýna vysoká asi pět stop a osm palců a vážila kolem 115 až 120 liber.

Soames uvažoval, kolik může být na Floridě pohřešováno dívek odpovídajících tomuto popisu.

V jiném oddělení policejní laboratoře technik jménem Oscar Delamorte zkoumal šaty, které mu během dne poslali. Za to, že Delamorte (což italsky znamená něco jako ,od mrtvoly‘) se při své práci často věnoval zkoumání oděvů či jiných předmětů, které původně patřily mrtvým lidem, mohla jenom náhoda. Při práci si dělal poznámky. Ty se později přepíší na stroji a budou odeslány do oddělení detektivů. Doufal, že jim ty šaty nějak pomohou, ale jeden nikdy neví.

Vlivem ponoření do vody a slunečního svitu vypadala barva šatů, která, jak se Delamorte domníval, byla původně zářivě rudá, poněkud zašle. Do poznámek napsal ,načervenalá barva‘. Také si všiml, že působení vody šaty na několika místech silně rozedřelo, a jak se mrtvá někde zachytila o strom nebo o kámen, objevila se podél lemování trhlina. Povšiml si tmavé skvrny čtyři palce pod pasem – někde tam by asi byl její klín, kdyby seděla; pokusil se zjistit, jak ta skvrna vznikla, ale nepřišel na to. Vzhledem k tomu, že tak dlouho vydržela, soudil, že je od inkoustu.

Podle nášivky ty šaty vyrobila společnost Pantomime, Inc., ale neměl ani tušení, jestli je ta firma z Calusy či jiné části Floridy. Dospěl k názoru, že není. Většina americké konfekce se vyrábí v New Yorku. Z téže nášivky se dověděl, že šaty jsou vyrobeny z osmdesáti procent nylonu a dvaceti procent bavlněného vlákna. Byly to šaty bez rukávů, do nichž se člověk jaksi zabalil; jako do županu. Prostě jste vklouzli do otvorů pro ruce, přitáhli jste si obě strany v pase přes sebe a utáhli jste pásek nebo šňůru. Byla tam i poutka na pásek z rudých vláken, ale žádný pásek ve vodě nenašli. Jedno z poutek bylo roztrženo. Nenašel však na těch šatech žádnou nášivku prodejce. Tak se Delamorte nemohl zaměřit na nějaký obchodní dům, butik či některý z těch obchodů se zlevněným zbožím podle jedenačtyřicáté dálnice. Druhá nášivka na šatech však uživatele informovala, že může šaty prát nebo dát chemic
ky vyčistit. Ohledně praní tam byly podrobné pokyny. Delamorte se díval po značkách prádelny Phantom Fast, ale žádnou nenašel. Nicméně, nějakou značku našel, a když ji porovnal se záznamy identifikačního oddělení, zjistil, že ty šaty čistila Albertova čistírna.

A Albertova čistírna se nacházela v Caluse ve státě Florida.

Ze všeho nejdřív teď Delamorte zvedl telefon a zavolal Morrise Blooma z oddělení detektivů.

Bloom se svým partnerem Cooperem Rawlesem navštívili dotyčnou čistírnu ještě téhož odpoledne, deset minut před čtvrtou. V hlášení, které jsem si později pročetl, nebyl uveden Cooperův popis – jako detektiv tam byl uveden Rawles – ale já se s ním už v minulosti setkal a věděl jsem, jak vypadá. Byl to ramenatý černoch s mohutným hrudníkem, silnýma rukama, vysoký přinejmenším šest stop a čtyři palce a vážící snad dvě stě čtyřicet liber. Opravdu nerad bych Coopera Rawlese potkal v temné uličce, kdyby patřil k těm, kdo porušují zákony.

Jako majitel čistírny byl v hlášení uveden jistý Albert Barish, bytem v Caluse. Údajně mu bylo čtyřiašedesát let, měřil pět stop a sedm palců, vážil přibližně sto padesát liber a měl hnědé vlasy i oči. Detektivové se ho přišli zeptat na značku, kterou Delamorte našel na šatech neznámé ženy, jejíž mrtvola vyplula na hladinu řeky Sawgrass 15. dubna.

Ta značka vypadala takto:

AC–KLBN

Podle identifikačního oddělení zkratka AC označovala firmu – Albertovu čistírnu. A teď se policisté potřebovali dovědět něco o písmenech KLBN. V Bloomově hlášení byly podrobně rozvedeny jen výsledky policejní návštěvy, zatímco z rozhovoru obou detektivů s panem Barishem Bloom uvedl jen to nejnutnější. Později mně ovšem Bloom vyprávěl, jak ta čistírna vypadá a co kdo přesně řekl, takže jsem si vše, co se tam stalo, dovedl snadno představit. Tou dobou už mě totiž celá záležitost začala velice zajímat, a jak se ukázalo, rozhovor s Albertem Barishem byl prvním krokem vedoucím k identifikaci neznámé ženy.

Stejně jako v jiných amerických městech i v Caluse prochází centrum obdobím nové výstavby a renovace. Téměř přes noc se zde objevily nové banky, snad proto, že ve městě žije velké množství bohatých lidí, kteří mají spoustu peněz na různé investice. Banky si budují nádherné paláce z kouřového skla, připomínající totemy jakési futuristické civilizace. V souladu s místními stavebními předpisy žádná z těchto budov nemá víc než dvanáct poschodí. Podle mého partnera Franka jsou to nepovedené atrapy mrakodrapů. Pořád opakuje, že je ani nemá cenu srovnávat se Světovým obchodním centrem v New Yorku. Avšak ruku v ruce s přebujelým růstem nových bank, jejichž počet stoupá měsíc od měsíce – všechny lákají nové střadatele nabídkami většího množství opékačů topinek a televizorů, než kolik se jich najde i v největším caluském obchodním domě – trvale sílí i příliv nových restaurací, z nichž
každá se snaží urvat svůj kus masa z mršiny hovada, zvaného turistický ruch. Restaurace přicházejí a odcházejí jako kočovné beduínské kmeny. Tam, kde je dnes japonská restaurace s nízkými stolky a zástěnami zvanými šódži, se zítra objeví italský restaurant s kostkovanými ubrusy a svíčkami v lahvích od chianti. Podaří–li se zde nové restauraci přestát jeden rok, má slušnou šanci na přežití – pokud ovšem nenasadí přehnaně vysoké ceny. Obyvatelstvo Calusy se totiž zhruba dělí – asi stejně jako obyvatelé celého světa – na majetné a nemajetné. Bohatí návštěvníci nových bank jsou jen částí zdejšího koloritu. Zbytek sestává z farmářů, rýpajících se v hlíně a bojujících o život vždy, když nastanou nečekané, ale bohužel poměrně časté mrazíky, z černochů, kteří posluhují v obytných čtvrtích, jež se staly pohromou ostrůvků, lemujících pobřeží, a ze starých lidí, kteří mají j
en na bydlem v obytných přívěsech na parkovištích a na večeři chodí do restaurací, které nabízejí slevu – pokud se vám chce večeřet před půl šestou. V centru Calusy žádná parkoviště pro přívěsy nejsou; o to se postaral plán rozvoje města. Avšak najdete zde velké množství dvou i třípatrových domů, většinou postavených z tvárnic a natřených na růžovo nebo na bílo. Slouží za obydlí těm obyvatelům města, kteří nemají 950 000 dolarů na koupi luxusního bytu (na tolik peněz přijde byt s třemi ložnicemi v nedávno postaveném domě na Sabal Key) ani na jídlo v nových restauracích, kde se podává takzvaná ,kontinentálnf kuchyně. Čistírna Alberta Barishe se nacházela v postranní ulici poblíž jednoho z takových činžovních bloků s laciným nájemným.

Bílé stavení z tvárnic stálo na rohu naproti železářství a obchodu, kde bylo k dostání kovbojské oblečení – širokánské stetsony, košile s perleťovými patentkami na manžetách i na přednicích a široké kožené opasky se zdobnými mosaznými přezkami. Parkoviště před čistírnou bylo samá díra a prasklina a k velké nelibosti pana Barishe na něm často parkovali i zákazníci železářství a obchodů s oblečením. Bloom mi později vyprávěl, že právě o tom Barish začal mluvit, jakmile detektivové vešli do provozovny. Přijeli neoznačeným sedanem, takže zpočátku nevěděl, že jsou od policie, a protože v nich nepoznával žádného ze zákazníků, který by si mohl přijít vyzvednou vyčištěné oblečení, a jelikož ani nenesli přes ruku přehozené sako, sukni či kalhoty, automaticky dospěl k názoru, že shánějí nové džíny nebo šroubovák, a tak jim hned vynadal, že ignorují nápisy před obchodem. Jak mi Bloom vysvtlil, bylo tam napsáno, že parkoviště je vyhrazeno pouze pro potřebu zákazníků Albertovy čistírny.

Bloom dodal, že mu Barish připomínal jednoho mrňavého, zlostného lahůdkáře, kterého kdysi znával v Brooklynu. Měl na sobě sportovní košili s havajským vzorem a zelené kalhoty, a když Bloom s Rawlesem vešli do dveří, právě odnášel dozadu balík šatstva. Když uslyšel zaklinkat zvonek nad dveřmi, otočil se a vyhrkl: „Jestli jdete do železářství nebo k těm kovbojům, nemůžete tady parkovat. Přečtěte si, co je tam napsaný, sakra!“

Bloom Barishovi ukázal placku a identifikační kartu, Barish si obojí pečlivě prohlédl a pak se podíval na Rawlese. Chtěl vědět, jestli i on je policajt. Rawles, který původně nečekal, že se bude muset obtěžovat s vytahováním průkazu, když se už prokázal Bloom, neochotně vydoloval z kapsy náprsní tašku a rozevřel ji v místě, kde nosil identifikační kartu zatavenou v průhledném plastu. Barish pokývl hlavou. Později se Bloom dověděl, že ten člověk je opravdu původem z New Yorku, a tam není opatrnosti nikdy dost – to by potvrdil i můj partner Frank.

„Tak oč jde?“ zeptal se Barish. „Děvče je dneska nemocný, jsem tu sám a mám práci. Co chcete?“

Rawles položil na pult velkou papírovou krabici, označenou nápisem DŮKAZY. Rozvázal bílou stužku, spojující dva malé hnědé knoflíky z tvrdého papíru. Odklopil víko, sáhl dovnitř a vytáhl šaty, které měla na sobě neznámá mrtvola.

„Poznáváte to?“ zeptal se Barishe.

„Nějaký šaty,“ opáčil Barish. „Víte, kolik šatů mi projde rukama každej den, jak je tejden dlouhej?“

„Takovýchhle červených?“ otázal se Bloom.

„Červený šaty, zelený šaty, mám tady šaty ve všech duhovejch barvách. Co je na těch vašich tak zajímavýho?“

„Měla je na sobě jedna mrtvá dívka,“ odvětil Rawles.

„A hergot,“ řekl Barish.

„Je na nich vaše značka,“ dodal Bloom.

„Už chápu,“ zareagoval Barish. „Chcete, abych vám pověděl, kdo měl ty šaty na sobě, je to tak?“

„Tak,“ přisvědčil Rawles.

„Ukažte. Můžu se na ně kouknout?“

„Jen do toho,“ vybídl ho Bloom.

„Můžu je vzít do ruky? Nerad bych měl na krku obvinění z vraždy!“

Bloom se usmál.

Barish vzal šaty do ruky, podíval se na značku a prohlásil: „Je to moje značka, to je fakt.“ Potom začal šaty obracet naruby a zase zpátky. „Jsou dost zašlý,“ poznamenal, prohlížeje lemování, otvory pro ruce a stehy na živůtku. „Laciný šaty, takový jsou k dostání ve výprodeji za patnáct dolarů. Vidíte, jak je to lacino udělaný? Koukejte, jak se to rozpadá.“ Pohlédl přes pult na detektivy. „Jak mám vědět, kdo kdy nosil takový laciný hadry? Myslíte si, že jsem čtenář myšlenek?“

„Nevedete si nějaké záznamy?“

„Dávám zákazníkům potvrzenku, takovou růžovou – vidíte, tady jich mám štos. Na horní polovině je číslo a na dolní polovině je to samý číslo – vidíte tady tu řadu dírek? Tam se utrhne dolní půlka, kterou dostane zákazník. Na horní půlku si zapíšu jméno, telefonní číslo a co je to za šatstvo. Koukejte – tady je seznam všech možnejch druhů oblečení – kalhoty, sako, sukně, blůza, šaty – jenom udělám vedle tužkou fajfku. Pak utrhnu dolejšek se stejným číslem, jaký je i na horní půlce, a dám ho zákazníkovi. Když si přijde tu věc vyzvednout, musí ho mít s sebou.“

„A co děláte s horní polovinou?“ chtěl vědět Bloom.

„Připíchnu ji k šatům. Když dáte obě půlky dohromady, poznáte, kterej kus komu patří. A taky mám na tý horní půlce telefonní číslo, protože když někdo dlouho nejde, tak mu brnknu a zeptám se, jestli chce svý gatě zpátky, anebo jestli je mám dát Armádě spásy. Tak to funguje.“

„A když si zákazník přijde pro svoje věci,“ vyptával se Bloom, „co potom uděláte s těmi útržky?“

„Pak obě ty půlky zahodím do popelnice. Na co by mi byly, když už si ten dotyčnej svoje věci odnes?“

„Takže žádné záznamy nemáte, je to tak?“ řekl Rawles.

„Správně. Po vyzvednutí šatů už nic neschovávám. Kdybych měl všecky ty růžový lístky schovávat, neměl bych místo na šaty. Všude by byly jenom růžový papírky. A taky parkoviště by bylo plný růžovejch papírků a ty parchanti z železářství a od kovbojů by tam nemohli parkovat.“

„Podívejte se na ty šaty ještě jednou,“ požádal ho Rawles.

„A proč?“

„Jestli na nich třeba něco nepoznáte. Třeba nějaká místa, kde se něco spravovalo, nebo tak.“

„Spravovalo? Jak to myslíte?“

„Třeba je tam nějaká záplata nebo jsou někde zašívané.“

„Já tady opravy nedělám. Nejsem krejčí. Todle je jen čistírna.“

„Třeba je spravoval někdo jiný,“ vysvětloval Bloom, „a třeba si vzpomenete, že jste to spravované místo už jednou viděl.“

„Jaký spravovaný místo?“ divil se Barish. „Vy tady vidíte nějaký vysprávky? Na těch šatech žádný nejsou. Vypadaj stejně, jako když si je ta holka koupila za patnáct dolarů ve výprodeji. Víte, co se s takovým šmejdem dá dělat? Jedině vytřít podlaha.“

„Ta dívka si to ale nemyslela,“ podotkl Rawles. „Měla je na sobě, když umřela.“

„Jo, k tomu jsou takový šaty dobrý,“ mínil Barish. „Oblíct si je, když má člověk dojem, že by moh umřít.“

„Dejte si na čas,“ naléhal Rawles. „Pěkně si je ještě jednou prohlédněte.“

„Už jsem si je prohlíd,“ namítal Barish. „Kolikrát si je mám ještě prohlížet, když tady dneska nemám děvče a jsem tu sám?“

„Pěkně si dejte na čas,“ opakoval Rawles.

„Furt mi povídá, abych si dal na čas,“ žaloval Barish Bloomovi. „Zrovna, když žádnej čas nemám.“

„Uvítali bychom vaši pomoc,“ řekl Bloom.

Barish si povzdechl a znovu vzal šaty do ruky. Pečlivě je prozkoumal. Obrátil je naruby. A zase zpátky. „Tadyhle byl flek. A nešlo to vyčistit, vidíte? Takovej flek nedostanete dolů nikdy.“

„Od čeho je ta skvrna,“ zeptal se ihned Bloom.

„Vypadá to jako inkoust. Je to jenom malá tečka, ale na tom nesejde, jesli je malá nebo velká, prostě ji už nikdy nedostanete pryč. Když najdu takovej flek, připíchnu k šatům pro zákazníka vzkaz, že jsem se to snažil vyčistit, ale takovej flek…“

„Nevzpomínáte si na někoho, kdo za vámi přišel s takovými šaty?“ zajímal se Rawles. „Se skvrnou od inkoustu?“

„Inkoustový skvrny najdete každou chvíli,“ tvrdil Barish. „Lidi furt něco píšou, upustěj propisku, ta jim spadne na šaty a zůstane po ní flek. Anebo nosej propisku v kapsičce u košile, ztratěj kryt, a už je tam flek. To je každou chvíli. A nedá se to vyčistit. Když se vám dostane inkoust na bílý oblečení, můžete ho vyhodit.“

„A co takhle červené oblečení,“ naléhal Rawles.

„To samý. Když se vám na červený oblečení dostane inkoust – leda by byl červenej – můžete…“

„A co tyhle červené šaty,“ trval na svém Rawles. „Co ta inkoustová skvrna na těchto šatech? Nevzpomínáte si, že vám někdo přinesl červené šaty s inkoustovou skvrnou?“

„To se stává stokrát do roka.“

„A co ta značka,“ zajímal se Bloom. „Poznáte podle ní, kdy se k vám ty šaty dostaly?“

„Z těch značek se datum nepozná,“ oponoval Barish. „Znáte ten systém? Myslím značky v čistírnách?“

„Ne,“ přiznal Rawles.

„Ne,“ přidal se i Bloom.

„Přijdete se vyptávat na značku a ani nevíte, jakej je v nich systém,“ podivil se Barish s povzdechem. „Je to prostě způsob identifikace šatstva. Ne pro policajty – nám můžou bejt vaše problémy ukradený. Ty značky jsou pro nás. Víte, dneska není moc čistíren, který šaty čistěj přímo ve sběrně. Posíláme je do velkejch čistíren, říká se jim centrály a v Caluse jich je asi šest nebo sedům. No a do těch centrál přicházej denně tisíce kusů šatstva ze sběren v celým městě. Jak by poznali, kdo jim co poslal? Všecko se musí zase vrátit tam, vodkaďto přišlo, chápete? Takže každá sběrna ve městě má svoji značku. Já mám AC – Albertova čistírna. Kdybyste měli firmu Namydlenej blesk, měli byste značku NB – nebo BN, to si vybere každej podle svýho.“

„A co znamená to KLBN?“ zeptal se Bloom.

„To je moje zkratka jména dotyčnýho zákazníka. V jiných kšeftech to dělaj jinak, používaj čísla, ale to je zbytečně složitý. Někde dokonce maj značky, který jsou vidět jen pod ultrafialovým světlem, taková vymyšlenost. Já používám jenom nerozpustnej inkoust. Takže tady máme AC, to znamená Albertova čistírna – podle toho v centrále poznaj, kdo jim ty šaty poslal – a pak je tu zkratka jména. Jak jste říkal, že se jmenujete?“ zeptal se Blooma.

„Bloom.“

„Dobrá, takže kdybyste mi přines něco k vyčištění, napíšu na to AC a potom třeba BLM, jako zkratku pro Bloom. Pak se jen kouknu na lístky a hned vím, co komu patří.“

„A co tedy znamená KLBN?“ otázal se Bloom.

„Kdo to má vědět? Přece vám povídám, že jakmile si zákazníci ty věci vyzvednou, všecky lístky vyhazuju.“

„Zkuste si vzpomenout na tu inkoustovou skvrnu,“ požádal Rawles.

„U takovejch šatů,“ prohlásil Barish, „u takovejch lacinejch šatů, když někdo přijde, že na nich má flek od inkoustu, tak mu poradím, ať s tím do čistírny ani nechodí. Ať je roztrhá a udělá z nich hadry na podlahu.“

„A přišel za vámi někdo, komu jste to poradil?“ chtěl vědět Bloom.

„Poradil bych to každýmu, kdo by mi přines takový šaty zamazaný od inkoustu. Tydle šaty – počkat,“ zarazil se Barish.

Detektivové čekali.

„Jo,“ pronesl Barish.

„Copak?“ zajímal se Rawles.

„Ta holka, co je přinesla, se do mě hrozně pustila. Povídám jí, že takovej flek nejde vyčistit a že je může zahodit. A ona přej, že jsou to její nejmilejší šaty, a jestli přej je má vyhodit jen proto, že jsem neschopnej a neumím tu skvrnu odstranit.“

„Tedy si na ni vzpomínáte?“ řekl Rawles.

„Vzpomněl jsem si na ten flek a na to, jak se do mě vobula. Nakonec jsem ty šaty od ní vzal, ale varoval jsem ji, že jí nic neslibuju.“

„A co to děvče? Kdo to byl?“

„Jak to mám vědět?“ bránil se Barish. „Asi patřila k těm hipíkům, co jich vždycky v jednom bytě bydlí nejmíň stovka. Všimli jste si, že nikde na světě není tolik hipíků jako na Floridě? Dlouhý vlasy jsou k vidění už jen tady a…“

„Jak se jmenovala?“ přerušil ho Rawles. „Nevzpomínáte si na její jméno?“

„Myslíte, že si pamatuju jméno, když tu byla možná už před rokem?“

„Nu, napsal jste na ty šaty KLBN, tak co to podle vás znamená?“

„Teď? Po roce? Znamená to KLBN, nic víc.“

„Takže ty šaty k vám přinesla před rokem?“

„Možná že před necelým rokem. Bylo to v létě – to tady vždycky člověk může chcípnout, jaký je vedro a vlhko. V červnu a v červenci. Srpen je ještě horší. A září taky nestojí za moc.“

„Ale ona k vám přišla v červnu nebo v červenci, je to tak?“ ujistil se Bloom.

„Tak nějak. Nebo možná v květnu. Loni bylo v květnu pěkný horko. Jistě to nevím. Přibližně někdy tou dobou. Jistý je jen to, že na těch šatech byl ten samej flek od inkoustu a že mě ta holka pořádně sjela. Měl jsem chuť ji zastřelit. Nezastřelil ji někdo?“

„Ano,“ přisvědčil Rawles.

„A kam ji střelil? Na těch šatech není vidět žádná díra. A po kulce by tam přece musela bejt díra, ne?“

„Do krku,“ odpověděl Bloom.

„A hergot,“ řekl Barish.

„A potom jí ještě vyřízl jazyk,“ dodal Rawles.

„Prosím vás, nechtě si to, já mám slabej žaludek,“ zaprosil Barish.

„Jak staré bylo to děvče, co sem přineslo tyhle šaty?“ zeptal se Bloom.

„Devatenáct? Nebo dvacet? Kdo ví? Mně všecky, co jim je pod třicet, připadaj stejně starý.“

„Jak byla vysoká?“

„Pět stop a ošum palců? Nebo devět.“

„Běloška?“ zeptal se Rawles.

„Jasně že běloška.“

„Jaké měla vlasy?“

„Blonďatý. Dlouhý blonďatý vlasy do půli zad.“

„To by odpovídalo,“ podotkl Rawles k Bloomovi. „A barva očí?“

„To si nepamatuju.“

„Vzpomněl byste si na její adresu?“ zkusil to Bloom.

„Já se na adresy nevyptávám. Potřebuju jen telefonní čísla, aby mi tu ty krámy nenechávali celou věčnost.“

„A znáte její telefonní číslo? Vzpomenete si na ně?“

„Nejsem Einstein, abych si pamatoval telefonní numera z loňskýho května.“

„Přijela autem?“

„Ne. Vidím každýho, kdo tady parkuje. Musím hlídat to parkoviště jako vostříž, aby mi tam nelezli kunčofti z železářství a od kovbojů. Přišla pěšky, neměla auto.“

„Přišla sama?“ otázal se Rawles.

Barish neodpověděl.

„Pane Barishi? Byla…“

„Snažím se rozpomenout, tak chvíli vydržte, jo?“

Detektivové čekali.

„Někdo přišel s ní,“ řekl nakonec Barish. „Taky taková hipísačka.“

„Žena?“ otázal se Bloom.

„Děvče. Bylo to děvče,“ tvrdil Barish. „Na vlasy a voči se mě neptejte, protože to vám nepovím, ani kdybyste mě píchali jehlama pod nehty.“

„Běloška, nebo černoška?“ pokračoval Bloom.

„Běloška.“

„Asi tak stejně stará?“

„Asi jo. Kdo si to má pamatovat?“

„A na barvu vlasů si nevzpomínáte?“

„Ne.“

„Nebyla to taky blondýna?“ zkusil to Rawles.

„Povídám mu, že si nemůžu vzpomenout,“ stěžoval si Barish Bloomovi, „a on přej, jesli to nebyla blondýna.“

„Přece byste si vzpomněl, kdyby k vám přišly dvě blondýny najednou,“ naléhal Rawles.

„Já si jenom pamatuju, že pěkná byla jen ta blondýna, ta, co se se mnou tak hádala.“

„Takže ta druhá nebyla blondýna,“ mínil Rawles.

„Řek bych, že ne. Možná.“

„A nebyla pěkná.“

„Šereda. Víte, co je to šereda? Tak to byla tadle holka.“

„Ale ta druhá byla pěkná, hm?“ opakoval Bloom. „Ta, co přinesla ty šaty?“

„Parádní kůže. Víte, co je to kůže? Tak to byla vona.“

„A vy myslíte, že bydlela někde v okolí, hm?“ řekl Rawles.

„Kdopak to povídal?“

„Vy. Říkal jste, že bydlela v bytě se stovkou hipíků.“

„Ále, to jsem řek jen tak. Nic takovýho nevím. Ale když přišla pěšky, asi musela bydlet někde blízko, ne?“

„Vy byste se měl dát k policii,“ poznamenal Bloom s úsměvem.

„Nejradši k dopravákům, kvůli těm parchantům ze železářství a od kovbojů.“

„Co měla na sobě?“ vyptával se Rawles. „Ta blondýna.“

„Modrý džíny a tričko,“ vzpomínal Barish. „Neměla podprsenku a byla bosá. Doopravdická hipísačka.“

„A ta druhá?“

„Měla hnědou uniformu. Vypadalo to jako uniforma.“

„Jaká uniforma?“

„Dyť to povídám, hnědá.“

„Nebyla to hlídačka z parkoviště?“

„Ne, to ne, i když taková by se mi tu hodila, věřte mi. Pořád mi na mým soukromým pozemku parkujou nějaký parchanti.“

„Hnědá uniforma,“ přemýšlel nahlas Bloom.

„Nebyla od skautů?“ nadhodil Rawles. „Třeba vedoucí oddílu nebo něco podobného?“

„Ne, skautky choděj v zeleným, čistím spoustu skautskejch stejnokrojů. Holčičí stejnokroje smrděj hůř než chlapecký. Děvčata se hrozně potěj. Ale tohle nebyl skautskej kroj. Mělo to hnědou barvu. A tadyhle na prsou měla malou plastovou jmenovku.“

„Číšnice,“ napadlo Blooma. „Nevypadala jako číšnice?“

„To by mohlo bejt, kdo ví?“ připustil Barish. „Taková malá jmenovka na prsou. To by mohlo bejt.“

„Číšnice,“ opakoval Bloom a pohlédl na Rawlese.

„Ale prsa měla pěkný,“ dodával Barish. „Moc pěkný prsa mělo to děvče.“

Oba detektivové v duchu přemýšleli, v kolika caluských restauracích asi číšnice nosí hnědé stejnokroje.

Snehurka

6

Sára byla zářivě krásná.

Byla celá v bílém. V bílých kalhotách, bílých sandálech a v bílé blůzce s hlubokým výstřihem. Voněla mýdlem. Sdělila mi, že nesmí používat parfém. Měla za to, že se asi ošetřovatelé bojí, aby jej třeba nevypila. Dodala, že se osprchovala a převlékla už dvě hodiny před mým příchodem. Vyprávěla, že nikdo z pacientů nesmí do sprchy bez dozoru. Někdo z personálu ji musí mít neustále pod dohledem. Rozvíjela úvahy o tom, že se snad v minulosti někdo pokusil ve sprše utopit. Nebo možná snědl kostku mýdla.

Seděli jsme v místnosti zvané Slunečný pokoj.

Celou východní stěnu této místnosti v druhém patře pokrývala široká okna, takže měl člověk pocit jako ve skleníku – až na to, že na oknech byly mříže.

„Mají strach, aby někdo nevyskočil,“ vysvětlovala Sára.

Na druhé straně místnosti nějaký muž a žena hráli dámu. Všude kolem nás posedávali pacienti a návštěvníci na proutěných židlích se žlutými a zelenými polštáři. Napadlo mě, zda pan Holly přišel i dnes navštívit svou ženu Bečky. Sára pozorně poslouchala vyprávění o mých setkáních s Markem Ritterem, s policistou, který ji zadržel, a s doktorem Helsingerem. Neustále se mi dívala zpříma do tváře. Byla naprosto soustředěná, ani na okamžik se jí myšlenky nezatoulaly jinam, ani na okamžik nepolevila v pozornosti. Neuměl jsem si představit, že by snad nebyla schopna používat svůj mozek jaksepatří. Pozoroval jsem ji pečlivě jako při prohlídce a pátral po náznacích, jež by mi potvrdily, že vše, co mi sdělil doktor Helsinger, je pravda.

„Co si o něm myslíte?“ otázala se Sára.

„O Helsingerovi? Připadá mi naprosto způsobilý…“

„Chcete říct mentálně způsobilý?“ Usmála se.

„Myslel jsem… ne… ne.“

„Takže je mentálně nezpůsobilý?“

Pořád se usmívala.

„Zdá se mi, že svůj obor ovládá,“ odvětil jsem a oplatil jí úsměv.

„Určitě vám pověděl, že jsem cvok skrz naskrz.“

Rozhodl jsem se, že s ní za všech okolností budu mluvit docela upřímně. Jestli je zdráva, má jako klientka nárok na to, aby s ní její právní zástupce jednal zcela otevřeně. A je–li tím, co tvrdí ostatní, možná mi její reakce na pravdu ukáže to, co zatím zůstávalo skryto pod povrchem.

„Pověděl mi, že jste velice nemocná, ano.“

„Popsal vám můj systém klamných představ?“ zeptala se Sára.

„Podrobně ne. Říkal jen, že je… použil výrazu ,komplikovaný‘.“

„Ano. A taky, že slyším hlasy a tak podobně?“

„A slyšíte je?“

„Jediný hlas, který teď slyším, patří vám. A taky občas zachytím útržek rozhovoru tadyhle Anny s její dcerou. Anna se domnívá, že ji vyšetřuje FBI kvůli pornografickým filmům. Prý je píše, režíruje, hraje v nich a natáčí je.“

Ukázala pohledem na asi sedmdesátiletou ženu, tiše rozmlouvající s nějakou mladší ženou, která ji neustále hladila po ruce.

„To je Annina představa,“ řekla Sára.

„A ta vaše?“

„Ptáte se na moje údajné představy? Na ty, které si vymysleli, aby mě tu mohli držet? Ovšem, jak jste už podotkl, tenhle doktor Kecmajstr svému řemeslu rozumí. Určitě by nevymyslel jen tak nějakou slátaninu.“

„Doktor kdo?“

Sára se usmála. „Kecmajstr – to je zkráceně Helsinger. Vlastně zdlouženě.“

„A vy si myslíte, že to on vytvořil ten systém klamných představ a přičetl ho vám…“

„Ach, muži umějí tak pěkně mluvit.“ Sára obrátila oči v sloup. „Samozřejmě. Přesně tak to udělal.“

„A o jaký systém představ se jedná?“

„Začněme s nevyřešeným Elektřiným problémem,“ povzdechla si. „Takzvaná atmosféra, vyvolávající klamné představy, fixace na tatínka – důkazem je záliba v jízdě na koni a nepřirozená touha zalíbit se pánovi domu. A odsud už můžeme začít rozvíjet vlastní systém představ – přesvědčení, že tatínek má něco s jakousi neznámou osobou…“

„A měl?“

„Tohle jsou mé údajné představy, pane Hope. Musím vám pořád říkat pane Hope?“

„Říkejte mi Matthew, jestli chcete.“

„Oslovuje vás někdo Matte?“

„Několik lidí.“

„Mně se víc zamlouvá Matthew.“

„Mně taky.“

„Tak domluveno.“ Opět se usmála. „V tomhle komplikovaném systému klamných představ, který jsem si údajně vytvořila, si táta začal s jednou… nebo možná s mnoha ženami, mění se to den ze dne, víte, my šílenci nejsme moc důslední. Tím přirozeně rozzuřil svou dceru, protože ji tak připravil o svou lásku a náklonnost, na něž měla přirozené právo. Rozumíte tomu?“

„Ano.“

„Zkrátka, přes všechny zkušenosti svědčící o opaku – můj otec nebyl máti nikdy ani náznakem nevěrný – jsem byla přesvědčená o tom, že se věnuje mimomanželským radovánkám, a oznámila jsem mu, že o tom vím. Chápejte, klamná představa není jen nějaký vágní pocit – to je jistota, nezpochybnitelná jakýmikoli…“

„Ano, to mi doktor Helsinger vysvětlil.“

„Ano,“ přisvědčila. „Takže jsem údajně zašla za tátou a vyzvala jsem ho, aby přestal s tím laškováním mimo rámec rodiny, protože tím není nevěrný jen mé matce, ale i mně. A kromě toho jsem mu údajně pověděla, že když už si potřebuje někde zařádit, tak proč to nezkusí se mnou? Byla jsem svobodná běloška ve věku čtyřiadvaceti let, poměrně přitažlivá – myslíte, že jsem poměrně přitažlivá, Matthew?“

„Ano.“

„Neřekla jsem to, abych si vyloudila kompliment,“ upozornila mne. „Nebo možná ano. Tady si tedy určitě nikdo nepřipadá krásný. Dokonce ani mírně přitažlivý. Snad s výjimkou Anny, královny pornofilmu, která dostává denně zvenčí telepatické vzkazy od miliónů svých rozdychtěných fanoušků. V každém případě je prý součástí mého systému klamných představ zloba nad těžkým odříkáním – protože mě táta nikdy nepovažoval za stejně krásnou ženu, jako byla ta, co se s ní mimomanželsky stýkal. A prý jsem tedy za ním přišla a… nu, asi se tomu říká, že jsem mu činila návrhy, což je nevhodné a nepřirozené chování u každé dcery, i kdyby svého otce milovala sebevíc. Stín incestu – hanba, hanba, hanba.“ Usmála se. „Nevystrašila jsem vás?“ otázala se. „Nemějte strach, já nejsem Bečky. Nebudu vám ho chtít ukousnout.“ Asi jsem dal najevo nějakou reakci. Pohlédla mi do tváře a dodala: „Jú,
určitě si teď myslíte, že jsem cvok jako ona. Musíte mě omluvit, jsem hrozně prostořeká, vím o tom. Ale nejlepší je přece říkat to, co má člověk na mysli, ne? Zvlášť, když si o mně všichni myslí, že jsem na hlavu.“

Najednou jsem si vzpomněl na Terry Belmontovou, která také říkala všechno, co jí přišlo na mysl. Terry není blázen – alespoň jsem si to o ní nemyslel. Je Sára blázen, protože říká, co jí přijde na mysl? Anebo se člověk stane automaticky podezřelým, jakmile se ocitne v ústavu pro duševně choré?

„Chci, abyste mluvila o tom, co si myslíte,“ ujistil jsem ji. „Ale nechci, abyste to dělala jen s cílem mě šokovat.“

„Zásah,“ prohlásila. „Opravdu jsem vás chtěla šokovat.“

„Proč?“

„Protože vypadáte tak slušně a rozumně.“

Upřeně se na mě za hleděla.

„Vy si přece jen myslíte, že jsem blázen, že? Ale já vám musím povědět o všem, na co myslím, Matthew. Jinak to nemá cenu.“

„Dobře,“ souhlasil jsem.

„Chápete, že by nemělo smysl, abych předstírala příčetnost? Abych si pořád dávala pozor na každou zatoulanou myšlenku, kterou byste mohl považovat za výplod nepříčetné mysli?“

„Ano, to chápu.“

„Nechtě mě dýchat, Matthew,“ zaprosila. „Pámbu ví, že ostatní mě nenechají.“

„Dobře,“ zopakoval jsem.

„V pořádku,“ upokojila se. „Kde jsme přestali?“

„Myslím, že tím, jak jste činila návrhy svému otci.“

„Bláznivé a založené na klamných představách, ano. I jeho to šokovalo. Dokonce dva týdny nato dostal srdeční záchvat. Nemůžete se divit, když ho jeho jediná dcera vyzvala k orgiím.“ Znovu obrátila oči v sloup.

„Kdy se to stalo?“ otázal jsem se.

„Ptáte se, kdy jsem za ním měla přijít s těmi návrhy? Nebo kdy dostal ten záchvat? Zemřel třetího září, takže podle mě musí Kecmajstr ty nemravné návrhy klást někam do poloviny srpna.“

„Informovali ho o tom?“

„Helsingera? Samozřejmě že ne. Nikdy se to nestalo. Ty údajné návrhy souvisí s neexistujícími klamnými představami, cožpak to nechápete? Kdybych opravdu trpěla klamnými představami, byla bych tu právem, a tím pádem bych vás připravovala o čas. A plýtvala bych i svým časem.“

„V pořádku. Podle nich jste tedy najednou zašla za svým otcem…“

„Nu, tohle se nikdy nestává najednou. Ta atmosféra, podporující vznik klamných představ, prý mě musela obklopovat už dlouho. Každé malé děvče je zamilované do svého otce – víte, že kůň v dívčích snech symbolizuje otce? Málokdo to ví, ale je to pravda. Nenapadlo vás, proč tolik děvčat před pubertou jezdí na koni, zatímco kluky stejného věku to vůbec nebaví? Je to snaha vyrovnat se s Elektřiným problémem, a když se s tím nic nedělá, může se z toho vyvinout Elektřin komplex – protějšek Oidípova komplexu. Oni tvrdí, že právě tak začaly všechny moje potíže. Milovala jsem tatínka moc intenzívně. Planula jsem po něm chtíčem, jestli chcete. Můj táta nikdy neskrýval své city. Objímal mě a líbal. Ve skutečnosti svým chováním úplně popíral mé klamné představy.“

„Promiňte, ale…“

„Vy promiňte. Ještě se v mém šílenství nevyznáte tak dobře jako já. Já jsem přece údajně byla přesvědčená o tom, že miluje nějakou jinou ženu víc než mě.“

„Pokud tomu správně rozumím, měla jste ho někdy v půli srpna obvinit z nevěry…“

„Ano, to o mně říkají. A přednesla jsem mu všelijaké oplzlé návrhy.“

„A on o dva týdny později zemřel na srdeční záchvat.“

„Ano.“

„Co bylo dál?“

„Systém klamných představ naplno explodoval. Říkají oni.“

„Jakým způsobem?“

„Chápete, že to všechno jsou jenom jejich kecy?“

„Ano, to chápu.“

„Dobrá. Deset dnů po otcově smrti mi telefonoval Mark Ritter a přečetl mi ustanovení závěti. Jen tu část, která se týkala mě. Pověděl mi, že jsem zdědila šest set padesát tisíc dolarů a že jsem teď velmi bohaté děvče. Přesně tak to řekl – děvče. Naštvalo mě to a štve mě to i teď. V sexistickém světě Marka Rittera je nejspíš každá ženská mladší padesáti let děvčetem. Nicméně jsem se ho zeptala, jak otec naložil se zbývajícím majetkem…“

„Opravdu jste se ho zeptala?“

„Ano, jistě, já… ach ano, už rozumím. Ptáte se, jestli i tohle je součástí mých klamných představ? Ne, to se opravdu stalo. Protože jsem byla zvědavá, víte? Věděla jsem, že otec byl obrovsky bohatý, a tak jsem se jen chtěla ujistit, že to všechno neodkázal nějaké nemocnici pro kočky nebo tak. Mark odpověděl, že celý zbytek odkázal matce. Mluvíme tady o skoro miliardě dolarů, Matthew. Minus těch šest set padesát tisíc, které jsem dostala já. Ovšem, jak se ukázalo, vlastně jsem je nedostala, protože moje matka se stala opatrovnicí mého majetku.“

„Tedy jste se dověděla někdy kolem…“

„Matthew, tady nejsme u soudu.“

„Promiňte. Deset dnů po otcově smrti jste se dověděla, že matka zdědila skoro všechno, zatímco vy jste zdědila jen poměrně malou částku šesti set padesáti tisíc dolarů.“

„Přesně tak.“

„A co bylo dál?“

„Přesně to jsem se dověděla.“

„Já to chápu.“

„A tady znovu narážíme na klamné představy. Je dost těžké vysvětlit vám, co je a co není skutečnost, Matthew, protože oni kolem těch mých chorobných představ vybudovali tak úžasně pitomou historii…“

„Oni…“

„Matka. A Mark a Helsinger a bůhví kdo ještě. Určitě v tom s nimi jede i Kyklop, jinak by mě tu nedrželi.“

Vzpomněl jsem si na Helsingerova slova. Ona s jistotou ví, že je pronásledována, klamána, špehována, okrádána a dokonce i hypnotizována svojí matkou anebo lidmi, které si její matka k tomu účelu najala.

„To oni podle vás vymysleli ten komplikovaný systém…“

„A tvrdí, že jsou to moje představy. Ano.“

„Jenže ve skutečnosti nic takového není.“

„Samozřejmě že ne.“

„A ten systém klamných představ, když jste se dověděla o dědictví…“

„Prý jsem se rozčílila. Nejdřív prý jsem měla dojem, že mě podvedli…“

„A myslíte si to?“

„Jistěže ne. Především – otec mně nemusel odkázat ani desetník. Kde je něco takového psáno, Matthew? Šest set padesát tisíc dolarů nestačím utratit ani za celý život. A kromě toho, podle otcovy závěti mě matka musí určit ve své vlastní závěti jedinou dědičkou. Zkrátka, všechny ty peníze po matčině smrti stejně zdědím já. Tak proč bych se cítila podvedená?“

„A čemu jste tedy měla ještě věřit?“

„Že velkou část svého majetku odkázal své přítelkyni. V přímém rozporu s tím, co stálo černé na bílém v závěti.“

„Viděla jste tu závět?“

„Přečetla jsem ji stránku po stránce.“

„A není v ní uveden nikdo jiný než vy a vaše matka?“

„Nikdo. Jenže to mi nezabránilo v tom, abych se dala do pátrání po té ženské, s níž si táta v mých představách něco začal. Tohle jsem podle nich udělala. Prosím vás, Matthew, uvědomte si, že to všechno si vymysleli až dodatečně. Nic takového se nikdy nestalo. Jenže se to údajně mělo stát před oním sedmadvacátým zářím, kdy vtrhli ke mně do ložnice a odvezli mě.“

„Oni tedy tvrdí…“

„Že jsem začala běhat a šmejdit a snažila se vypátrat tátovu milenku.“

„Což není pravda.“

„Matthew, chytil jste se do pasti. Buď jsem věřila a ještě pořád věřím, že otec měl milenku – anebo tomu nevěřím a nikdy jsem tomu nevěřila. Pokud jsem příčetná, nemohla jsem pátrat po člověku, který existoval jen v mých představách.“

„Kdy k tomu mělo dojít? K tomu údajnému pátrám?“

„Krátce poté, co jsem se dověděla, kolik mi otec odkázal.“

„Což by znamenalo… on zemřel třetího a Ritter vám telefonoval třináctého. Takže někdy krátce potom?“

„Asi v třetím zářijovém týdnu.“ Odmlčela se. Pohlédla mi do očí. „Říkají, že jsem slyšela hlasy, které mi přikazovaly ji vyhledat.“

„Kdo to říká?“

„Kecmajstr. A Kykldp. A všichni zdejší psychiatři.“

„Jenže vy jste samozřejmě žádné hlasy neslyšela.“

„Vůbec žádné.“

„Nehledala jste ji a – samozřejmě – jste ji nenašla.“

„Jak bych mohla najít někoho, kdo neexistuje?“

„Jak dlouho jste podle nich tu ženu hledala?“

„Až do sedmadvacátého odpoledne. Chápejte, proto jsem si taky podřezala zápěstí. Protože jsem ji nemohla najít. Jenže to jsou všechno kecy, Matthew, rozumíte? Tohle všechno si jenom vymysleli, když se rozhodli, že mě někam uklidí.“

„A proč myslíte, že se k tomu rozhodli, Sáro?“

„Z několika důvodů. Za prvé: máti mě nenávidí,“ konstatovala věcně. „Proč by mě jinak takhle pronásledovala? Tehdy večer, když přišel ten policajt – bylo to ve čtvrtek, víte; všechno služebnictvo bylo pryč – máti uvařila pro nás dvě večeři. ,Tvé oblíbené jídlo, drahoušku,‘ říkala. ,Uděláme si takovou klidnou večeři, jen my dvě spolu, drahoušku.‘ Samozřejmě že to byl podvod. Celou tu dobu věděla, že Helsinger podepsal to zatracené potvrzení a že k nám přijde policie.“

„Nepokusila jste se ten den v šest hodin večer podříznout si žíly?“

„Nepokusila.“

„Co jste dělala v šest hodin?“

„Koupala jsem se. Před večeří.“

„Přišel vás v sedm hodin doktor Helsinger vyšetřit?“

„V sedm hodin jsme s matkou seděly samy u večeře.“

„Kde?“

„V jídelně. Kde? Kde asi lidi normálně večeří?“

„Obsluhoval vás někdo?“

„Ne, máti ten večer dala všem lidem volno. Protože věděla, co se stane, chápete? Věděla, že mě budou potřebovat propašovat z domu.“

„Ten psychiatr, co vás prohlédl v Pingleyho pavilónu…“

„Ano, doktor Bonamico. Ten je taky na výplatní listině. Stejně jako Kyklop a všichni ostatní psychiatři tady.“

„Na výplatní listině?“

„Dostávají zaplaceno,“ vysvětlovala Sára. „Za falšování záznamů. Za to, že potvrdí, že. opravdu slýchám hlasy, že mám čertvíjaké halucinace, aby podpořili ten nesmysl o klamných představách, který vymyslel Helsinger. Pokaždé, když mě hypnotizují…“

„Oni vás hypnotizují?“

„Pravidelně. V rámci takzvané léčby. Prý aby se dostali ke kořenům mé choroby, víte? Pokaždé, když mě hypnotizují, snaží se mě krmit klamnými představami. Byla jsem do táty udělaná, podezírala jsem ho, že má milenku, nabídla jsem se mu, začala jsem hledat tu ženskou, a když jsem ji nemohla najít, pokusila jsem se o sebevraždu. Pořád mi vykládají, že slyším hlasy, které ve skutečnosti neexistují – jako by mi to museli říkat. Cožpak já snad nevím, že žádné hlasy neexistují? Ale oni mi stejně píchnou penthatol, omámí mě a cpou mi do hlavy ten blábol.“

„Opravdu si myslíte, že falšují záznamy?“

„Vím to.“

„Jak to můžete vědět?“

„Pořád si něco zapisují. Proč by si pořád dělali poznámky, jestli ne proto, aby je pak nechali přepsat na stroji a přidat je k záznamům?“

„A jak víte, že jsou falešné ty poznámky?“

„Protože jsem pořád tady. Kdyby nefalšovali záznamy, museli by mě hned pustit.“

„Chápu.“

„Já vím, co si myslíte, Matthew. Říkáte si: no jo, paranoia, ta ženská je na palici. Je snad paranoia i to, že člověka někdo špehuje dokonce i na záchodě? Jen se zeptejte Brunhildy, jestli pokaždé nestojí ve dveřích a nedívá se na mě, jak čůrám.“

„Kdo je Brunhilda?“

„Jedna z ošetřovatelek v Severní trojce. Nejmenuje se tak doopravdy. Já jí tak říkám, protože mi připomíná bachařku z koncentráku.“

„Jak se jmenuje doopravdy?“

„Christine Seifertova. Měří pět stop a osm palců, váží dvě stě dvacet liber a na levém předloktí má tetování.“ Sára se usmála. „To tetování jsem si vymyslela, ale všechno ostatní je pravda. Proč se nezeptáte jí, proč mě špehuje, když jdu na záchod? Myslí si snad, že se uškrtím rolí toaletního papíru? Nebo že strčím hlavu do mísy a utopím se?“

Odmlčela se. Znovu mi pohlédla zpříma do očí. „Vy jste si myslel, že nevím, jak se skutečně jmenuje, že ano? Dokonce jste si říkal, jestli doopravdy existuje. Myslíte si, že jsem se obklopila smyšlenými čarodějnicemi a zlosyny. Moje máti, Ritter. Helsinger, Kyklop – a teď Brunhilda. Myslíte si, že třeba všichni mají pravdu, když o mně říkají to, co říkají, a napadlo vás, do jakého maléru jste se to namočil.“

Neodpověděl jsem.

„Není to pravda, Matthew?“

„Sáro…“

Ta žena na druhé straně místnosti prohlásila: „Udělej mi dámu!“

Ohlédl jsem se na ni. Příjemně se usmívala, ale upoutala pozornost ošetřovatelky v bílém plášti. Ošetřovatelka vstala a zadívala se na ni – byla ve střehu pro případ, že by musela zasahovat. Ale nic se nestalo. Ta paní jenom chtěla dámu. Její spoluhráč u šachovnice položil jeden z kamenů na kámen, který mu ukázala. Ošetřovatelka se uvolnila a potlačila zívnutí.

„Chtěl jste říct…,“ připomněla mi Sára.

„Chtěl jsem říct… Sáro, uvědomujete si, že mi naznačujete existenci jakéhosi spiknutí?“

„Naznačuju? Ne, Matthew. Já vám to oznamuju. Docela na rovinu, jako zřejmou skutečnost. Milovala jsem svého otce, jak se na dceru sluší. Netoužila jsem po něm a nikdy jsem ho nepokládala za nic jiného než za věrného, štědrého, slušného a pilného člověka. Byl věrný, ano. Mé matce i mně. Neměl žádné bokovky, Matthew. Byl štědrý zaživa a po smrti ještě víc. Těch šest set padesát tisíc dolarů, to bylo gesto, Matthew, jedno z nejkrásnějších gest. Věděl, že po matčině smrti zdědím ohromný majetek. Ty dodatečné peníze – tak jsem jim v duchu říkala: dodatečné peníze, peníze na utrácení, na hraní – to byl jen jeho způsob, jak mi dát najevo, že mě má za dostatečně zodpovědnou osobu, která s tou velikánskou částkou bude umět nakládat. Že bych se cítila podvedená? Já měla pocit, že mě odměnil, Matthew! Šest set padesát tisíc dolarů? Je mi čtyřiadvacet, a on mi svěřil takové peníze! A skoro mi
liardu jsem měla dostat po matčině smrti! Jak by ve mně taková štědrost a taková důvěra mohla vyvolat cokoli jiného než nesmírnou vděčnost? Když umřel, proplakala jsem několik dnů. Byl to ten nejúžasnější člověk, jakého jsem kdy poznala.“

Ztěžka vzdychla.

„Jestli jsem se zbláznila,“ pokračovala, „pak věřím všemu, co je v přímém rozporu se vším, co o svém otci doopravdy vím. Věřím, že měl poměr s jinou ženou. Věřím, že bych ji bývala dokázala snadno nahradit a že jsem mu to navrhla. Věřím, že mě za živa podváděl sexuálně a že mě po smrti ošidil o peníze – a to všechno pro nějakou ženu–fantoma. Věřím, že jsem se pokusila o sebevraždu, když jsem ji nemohla najít. Věřím všem těmhle naprostým lžím.“

Opět povzdechla.

„Matthew, je to spiknutí.“

„Proč?“

„Už jsem vám to řekla. Matka mě nenávidí. A kromě toho chtěla všechno – všechny ty peníze. A teď je má.“

Pokývl jsem. Ne na souhlas. Ani zdaleka jsem s ní nesouhlasil. V soudním rozhodnutí o ustanovení Alice Whittakerové jako opatrovnice se uvádělo, že je povinna složit záruku ve výši 650 000 dolarů. To znamená, že 650 000 z jejích vlastních peněz je v zástavě. Proto jsem nemohl Sářino obviňování jen tak přijmout. Kývl jsem, jen abych jí dal najevo, že rozumím tomu, co mi pověděla.

„Prý jsem na otce dělala oplzlé posunky,“ dodala. „Nejspíš to najdete v těch zfalšovaných záznamech o návrzích, co jsem dělala svému otci, Matthew. Vypadám hůř než Bečky, která ho chce manželovi ukousnout. Mnohem hůř. Jen se na mě podívejte.“

Podíval jsem se na ni.

„Jsem panna,“ řekla.

Pořád jsem na ni hleděl.

„Je mi čtyřiadvacet,“ vysvětlovala, „a jsem panna. Čistá jako padlý sníh, Matthew. Běloskvoucí panna.“

Její oči se na mě upíraly.

„Radši bych si vyřízla jazyk, než bych otci řekla něco takového. Radši bych si vyřízla jazyk. A pak bych se utopila.“

Doktor Silas Pearson byl vskutku slepý na jedno oko a to oko zakrýval černou páskou. Mohlo mu být asi padesát let, měl vyčouhlou, hubenou postavu jako Lincoln a na sobě měl světle modrý letní oblek. Vřele mě uvítal a vybídl mě, ať si udělám pohodlí. Zeptal se, dám–li si kávu, nebo ledový čaj. Rozhodl jsem se pro čaj. Kancelář měl v administrativní budově. Širokým nezamřížovaným rohovým oknem jsem viděl, jak se venku po trávníku procházejí pacienti s návštěvami. Sáru odvedli zpět do Severní trojky. Když ji Jaké odváděl, poslala mi polibek.

„Vy jste si tedy promluvil se Sárou?“ začal Pearson. Měl velmi hluboký, uklidňující hlas. Představil jsem si ho při hovoru s pacientem. Představil jsem si, jak rozmlouvá se Sárou a zkoumá hlubiny její choroby – pokud je vůbec nemocná.

„Ano. Mluvil jsem s ní.“

„A taky s ostatními, pokud jsem to správně pochopil.“

Že by mu telefonoval Helsinger? Ritter? Nebo Sářina matka?

Jedná se snad skutečně o spiknutí?

„Ano.“

„A jaký je váš názor?“ otázal se.

Zase ten uklidňující hlas. Prohlížel si mě hnědýma očima a jeho dlouhé prsty si pohrávaly se zlatým řetízkem na vestě. To on Sáru hypnotizuje?

„Doktore Pearsone,“ řekl jsem, „při několika příležitostech, kdy jsem se Sárou mluvil, jsem neviděl nic než docela inteligentní…“

„Ano, je velmi inteligentní,“ přerušil mě Pearson.

„… přemýšlivou…“

„Zajisté.“

„… bystrou…“

„Přesně tak.“

„… rozumnou…“

„Ach, ano.“

„… citlivou…“

„Někdy bývá i stydlivá a zranitelná.“

„… zkrátka, mladou ženu – a budu k vám upřímný – která nejeví žádné z příznaků, kterými se, jak mě poučil doktor Helsinger, projevuje paranoidní schizofrenie.“

Pearson se usmál.

„Rozumím vám,“ ujistil mne. „Jenže vy, samozřejmě, jste právník, nikoli lékař.“

„To je fakt. Ale…“

„Někdy dokážou přelstít i kvalifikovaného profesionála,“ upozornil mě Pearson. „Nepřekvapuje mě to – tím myslím vaši reakci. Když chtějí, dokážou být skutečně okouzlující. Jejich šarm dokonce může být součástí systému klamných představ.“

„Neobjevil jsem nic, co by dokazovalo, že by si Sára vytvářela o čemkoli klamné představy.“

Pearson se opět usmál.

„Říká mi doktor Kyklop, pověděla vám to?“

„Ano, ale to sotva…“

„U každého, kdo není schizofrenikem, by to byla naprosto normální reakce. Nosím na oku pásku. Dobře. Jenže Sára je schizofrenní, i když – jak jste sám poznal – je taky inteligentní. A bystrá. Jenom inteligentní osoba s rozvinutou představivostí si dokáže vytvořit tak složitý systém klamných představ, jako je ten její.“

„Ona má ale pocit, že ten systém vymyslel někdo jiný,“ namítl jsem.

„Celý svět proti malé Sáře, že ano? Všichni chudáka Sáru jenom pronásledují. Nepřipadá vám to zvláštní, pane Hope?“

„Podle toho, co Sára říká…“

„Nic z toho, čemu věří, nemůžete pokládat za skutečnost, pane Hope.“

„Doktore Pearsone, při vší úctě k vašim profesionálním zkušenostem, Sára si je naprosto přesně vědoma…“

„Všeho, co podporuje její systém klamných představ,“ přerušil mě Pearson.

„Totéž však můžete říct o kterékoli takzvané příčetné ženě. Ze si uvědomuje všechno, co slouží jejímu prospěchu.“

„Nemluvil jsem o prospěchu,“ namítl Pearson. „Sáře to její uvědomění neprospívá. Právě naopak, jenom zhoršuje její těžkou chorobu. Její uvědomění, jak jste to nazval, její schopnost uvažovat, schopnost aplikovat své znalosti, její inteligence, představivost, bystrost… všech těchhle schopností využívá jen k podpoře svého pevného přesvědčení, že je nespravedlivě pronásledována, klamána, podváděna…“

„Ano, tak to říkal doktor Helsinger.“

„A celou tu konstrukci podporuje další představa, že právě tento systém, který si vybudovala ona sama, pro ni vymyslel někdo jiný – proti její vůli a přes její odpor. To se, pane Hope, dá snadno klasifikovat jako paranoidní schizofrenie.“

„Počkejte, musím se v tom vyznat.“

„Já se vám právě snažím pomoct, abyste tomu porozuměl.“

„Vezměme si například Napoleona.“

„Dobře.“

„Řekněme, že si někdo myslí, že je Napoleon.“

„No prosím,“ usmál se Pearson. „Pokud si potrpíte na taková klišé…“

Můj partner Frank kdysi podotkl, že klišé jsou folklórem pravdy. Pearsonovi jsem se o tom nezmínil. Nevěděl jsem, zda se mi opravdu poctivě snaží pomoci. Jestli má Sára pravdu… jenže Sára je údajně blázen.

„Ten člověk tedy věří, že je Napoleon, ano? Chci říct, opravdu je o tom přesvědčený. Ne že by měl jenom takový pocit, že je Napoleon. On ví, že jím je.“

„Ano, to je pravda.“

„A ví o tom, že je to klamná představa?“

„Ve většině případů… neví.“

„Doktore Pearsone… Sára ví o svém údajném systému klamných představ.“

„Ano. A toto uvědomění se stalo další součástí toho systému.“

„Obávám se, že tomu nerozumím.“

„Připouštím, že je to komplikované. Vraťme se k Napoleonovi, když dovolíte. Jestliže se pokusíte s tím člověkem rozumně diskutovat a namítnete, že nemůže být Napoleon, protože tadyhle je jeho rodný list a v něm stojí černé na bílém, že se jmenuje John Jones, víte, co udělá? Podívá se na rodný list a prohlásí: ,Někdo asi zaměnil jména. Má tam stát Napoleon Bonaparte.‘ A když namítnete, že nikdo jména nezaměnil, že tohle je jeho datum narození, tady je jeho jméno a že Napoleon je mrtvý, že zemřel v roce 1821, odpoví vám ten dotyčný: Jak bych mohl být mrtvý, když stojím před vámi?‘ A když mu oznámíte, že ho dáte převézt do jiné nemocnice, třeba z Knottova sanatoria na nějaký ostrov v Georgii, zabuduje si to taky do svého systému klamných představ. Není John Jones, kterého převážejí do jiného ústavu pro duševně choré. Je Napoleon a odjíždí do vyhnanství na Elbu.“

„Jenže nemluvíme oba o téže věci, doktore Pearsone. Sára přece ví, co jsou ty její údajné iluze. Ona…“

„Znáte Lainga?“ zeptal se Pearson. „R. D. Lainga a jeho knihu ,Smyčky‘?“

„Lituju, neznám.“

„V té knize sepsal sérii… nu, nevím přesně, jak to nazvat. Řekněme, modely dialogů? V každém případě se jedná o různé typy chování a jeden z nich se zvlášť přesně hodí na Sářin případ. Je to takhle:

Existuje něco, co nevím a měl bych to vědět. Nevím, co to vlastně nevím, jenže bych to měl vědět, a mám pocit, že vypadám jako hlupák, když to nevím, a navíc nevím, co to vlastně nevím. Proto předstírám, že to vím.

Jde mi to na nervy protože nevím, co mám vlastně předstírat, že vím. A tak předstírám, že vím všechno.“

„Co to znamená,“ otázal jsem se.

„Když to aplikujeme na Sářin případ, znamená to, že ona ví o svém systému klamných představ, ale neuvědomuje si, že to, že to ví, je součástí téhož systému.“

„Připadá mi to jako žvást.“

„Ne, to není žvást, pane Hope. Přál bych si, aby byl. Bylo by velice jednoduché tvrdit, že člověk, který o sobě ví, že věří, že je Napoleon, je příčetný stejně jako vy či já. Ovšem vědět o představě ještě neznamená, že se na představě samé něco změní. Ten dotyčný i nadále věří, že je Napoleon.“

„Sára se ale nepokládá za nikoho jiného, než kým opravdu je.“

„Sára je přesvědčená, že její otec měl poměr s jinou ženou. A on neměl. Sára věří, že tato nevěra ji připravila o otcovu lásku. Nepřipravila, protože on byl ve skutečnosti milujícím, věrným manželem. Sára má za to, že jediným předmětem lásky svého otce měla být ona sama, že mu tu jeho imaginární milenku mohla nahradit. V tomto ohledu mu také navrhla… možná bych o tom neměl mluvit.“

„Prosím, pokračujte,“ požádal jsem ho.

„Navrhla mu cunnilingus. Řekla mu: ,Chci, abys přišel ke mně, klekl si přede mnou, opřel se o ruce a lízal mi kočičku tak dlouho, až ti zaplavím celý obličej.‘“

„Tomu nevěřím.“

„Nesčetněkrát to zde opakovala svému terapeutovi. Jestli to doopravdy řekla, to je docela jiná věc. Ale ona tomu věří. Je to v záznamech, pane Hope.“

„Sára tvrdí, že ty záznamy jsou zfalšované.“

„Aha, ano. My všichni jsme součástí temného spiknutí s cílem držet ji pod zámkem. Její matka nám všem platí – panu Ritterovi, doktoru Helsingerovi, doktoru Bonamikovi, mně, celému personálu v Knottově sanatoriu – jen abychom si ji tu určitě nechali. Zfalšovali jsme záznamy, zhypnotizovali jsme ji…“

„Opravdu jste ji zhypnotizovali?“

„Hypnóza není součástí její léčby.“

„A z čeho ta léčba sestává?“

„V současné době chodí pravidelně, třikrát týdně, k terapeutovi. Kromě toho dostává jeden z derivátů phenothiazinu – chlorpromazin. Prodává se pod značkou Largactil. Dáváme jí sto miligranů t. d.“

„Co znamená t. d?“

„Promiňte, to znamená třikrát denně.“

„Používáte při léčbě šoky?“

„Zatím se to nezdá být nutné. V podstatě bych řekl, že na podávané léky reaguje příznivě. Měl jste ji vidět, když sem přišla. Myslím, že byste v ní vůbec nepoznal tu mladou dámu, která s vámi teď hodinu či dvě posedí a příjemně, inteligentně rozmlouvá. Ovšem musím vás varovat, pane Hope. Není nijak neobvyklé, že si paranoidní schizofrenik připadá v nemocnici uvolněný a v bezpečí – zvlášť ve společnosti někoho, komu důvěřuje, což je zřejmě váš případ. V takovém ,bezpečném‘ prostředí je pacient často schopný diskutovat po celé hodiny velmi věcně, vzdělaně a často i vtipně – pokud se hovoří jen na neutrální témata.“

„Sára a já jsme nehovořili o ničem, co by se byť jen vzdáleně dalo označit za neutrální téma. Mluvili jsme o jejím otci, o jeho smrti – o tom jejím údajném systému klamných představ…“

„Údajném? Ne, pane Hope. Skutečném. Sára Whittakerová je velice těžce nemocná.“

„Mně nemocná nepřipadá.“

„Inu,“ Pearson rozhodil rukama, „není tak zjevně nemocná, jako když sem přišla. Za to můžeme děkovat lékům. Ale věřte mi, má před sebou ještě dlouhou, předlouhou cestu…“

„V čem byla tehdy jiná?“ chtěl jsem vědět.

„Nu, především – jak je u paranoidní schizofrenie obvyklé – nám ihned oznámila, že sem nepřišla dobrovolně, ale byla k nám dopravena násilím. Její chování…“

„Jenže to byla pravda,“ podotkl jsem.

„Ano, ale předtím ji vyšetřili a prohlásili za duševně nezpůsobilou. Určitě víte, že rozhodnutí o nucené léčbě bylo…“

„Ano, přesně v souladu se zákonem.“

„A soud rozhodl správně. Nepřijali jsme ji sem bezdůvodně, pane Hope.“

„Teď mluví a jedná logicky. Chovala se tak i v době, kdy jste ji přijímali?“

„Zajisté. Ale na tom zase není nic neobvyklého. Ovšem, pokud jde o obsah její řeči – to bylo něco úplně jiného.“

„V jakém smyslu?“

„Nu, téměř výhradně mluvila jenom o komplotu, o spiknutí. Prý se nepokusila o sebevraždu…“

„Policista, který ji odvezl k Samaritánům, nenašel v jejím pokoji žiletku ani skvrny od krve.“

„Doktor Helsinger viděl poranění na jejím levém zápěstí.“

„Dá se předpokládat, že policista, vycvičený k pozorování takových věcí…“

„Při vší úctě ke caluské policii, doktor Helsinger je lépe kvalifikován k tomu, aby rozpoznal pokus o sebevraždu. Jde o to, pane Hope –“

„A podle mě jde o to –“

„– jde o to, že v den, kdy jsme ji přijali, byla beze vší pochyby duševně nezpůsobilá. Nepřátelská, podezíravá, napjatá, a to všechno jsou paranoidní příznaky. Ona…“

„Dovedu si představit, že bych se choval docela stejně, kdybych věděl, že jsem docela při smyslech, a přesto jsem byl donucený…“

„Pane Hope, ona nebyla při smyslech. Není při smyslech. Prosím vás.“

„Snažím se pochopit, proč si to vlastně myslíte.“

„A já se snažím vám to vysvětlit. Když jsme ji sem přijali, soustředila se cele na své přesvědčení, že je obětí nespravedlivé persekuce. A myslí si to pořád, na tom se nic nezměnilo. Pověděla nám, že hledala otcovu imaginární milenku – je prý na tom něco nezákonného? Policie ji prý pronásleduje pro něco, co není žádný zločin. Jakési hlasy jí prý přikázaly vyhledat ,tu tátovu ženskou‘, jak ji sama nazvala, postavit se jí a dostat zpět své peníze, které plným právem patří jí – Sáře. Prý ji o ně připravily její matka a tajemná přítelkyně jejího otce. Policie se prý spřáhla s její matkou. Ona neudělala nic protizákonného, a přesto ji sem policie proti její vůli přivezla. Když jsme ji upozornili, že její otec jmenoval ve své poslední vůli jako obmyšlené osoby jen ji a její matku, prohlásila, že policie tu závěť zfalšovala – opravdová poslední vůle prý obsahuje i jméno té tátovy ž
enské. A kromě toho prý její otec není mrtvý. Jakmile zjistí, že je tady, přijde si pro ni, a pak budeme všichni litovat, protože jeho hněv je strašlivý. Ona…“

„Sára přece ví, že její otec zemřel,“ namítl jsem. „Dokonce mi pověděla i přesné datum, třetího září. Ví docela určitě…“

„Ví to, pane Hope, a přece to neví. Laingova smyčka. Předstírá, že ví všechno, jenže ty hlasy jí pořád říkají, že její otec žije, a ona jim věří stejně pevně jako tomu, že je příčetná. V prvních dnech po příchodu k nám mívala běžně halucinace, vídala otce, mluvila s ním, žádala ho, aby s ní provozoval nejrůznější sexuální praktiky, opakovaně ho vyzývala, aby nechal tu ženu, která jí ukradla jeho lásku, aby se vrátil do náruče své Sněhurky, panenské královny. Tak si říká – Sněhurka, panenská královna. To panenství však existuje jen v jejích představách, pane Hope. Paní Whittakerová našim terapeutům pověděla, že Sára si svůj první sexuální zážitek odbyla ve dvanácti letech s mužem, který ji učil jezdit na koni. Sára ve svých představách často tohoto muže nahrazuje svým otcem. Pro oba používá označení Černý rytíř. Její otec měl až do své smrti černé vlasy, a ačkoli její
matka o té věci mluví úmyslně jen velmi vágně, ten učitel jízdy, který Sáru svedl, byl černoch. Sára si všechno označuje nálepkami, všechno pěkně pasuje do jejího třídicího systému. Její matka a ta imaginární milenka jsou Smilné čarodějnice – obě nazývá přesně stejně. Jak už jsem se zmínil, její otec a ten učitel jsou Černí rytíři. Právního zástupce Marka Rittera označila za Prvního ministra pro ospravedlnění čehokoli, doktor Helsinger je doktor Kecmajstr a já jsem doktor Kyklop. Jedna z jejích ošetřovatelek je Brunhilda a jiná zase Use. A vás na sezení s terapeutem po vaší poslední návštěvě označila za Bílého rytíře.“ Nadechl se. „Pane Hope, byl bych rád, kdyby se mi podařilo přesvědčit vás o hloubce těch klamných představ. Vlastně je to jakási soustava vzájemně se překrývajících, komplikovaných konstrukcí. Jako nějaký vynález z komiksů od Rube Goldberga, který se sám pohaní, sá
m sebe živí, sám sebe udržuje v pohybu. Dokonce do toho systému zabudovala i některé zdejší pacienty. Máme tady například ženu, která v žádném případě netrpí klamnými představami. Ale Sára si ji označila stejně jako ostatní herce živé scény ve svém nitru. Ta neškodná, senilní žena se stala Annou královnou porna a Sára pro ni vymyslela systém klamných představ, podle něhož je hlavní hybatelkou impéria, zbudovaného za účelem zavalení Ameriky lavinou pornografických filmů. Právě tak, jako si vymyslela tajný milostný život svého otce, si jej vymyslela i pro chudáka Annu. A začlenila jej do svého vlastního systému. Dovedete si představit, co energie ji musí stát, když se snaží to všechno uchovat v pořádku a celý systém zvládat? Umíte si představit, jaké úsilí musí vyvíjet, když chce před vámi vypadat jako docela rozumná bytost, snažící se uniknout z místa, které sama nazývá Hrobkou nevinných? To m
á být Knottovo sanatorium, pane Hope. Hrobka nevinných. Sára, panenská královna je zde pohřbena zaživa a zoufale se snaží vybojovat si cestu ven – kdyby jí jen Bílý rytíř mohl pomoct.“

Mlčel jsem.

„Prognózy dalšího vývoje Sářiny nemoci jsou nejasné,“ pokračoval Pearson, „protože její systém klamných představ je velice složitý. Pokoušíme se tahat za jednotlivá vlákénka, jako by to byl koberec. Zkusíme rozmotat tohle vlákno a pak zase jiné. Ale Sářina mysl všechno pilně vyspravuje a ve chvíli, kdy dosáhneme nějakého pokroku, kdy se nám třeba podaří vysledovat žlutou nitku až na konec, zjistíme, že ji nahradila zelená nebo červená, modrá… ten úkol se zdá být nekonečný. Říkal jste, že je inteligentní a má rozvinutou představivost. Ano, je příliš inteligentní a má příliš rozvinutou představivost. Pořád si vymýšlí nové skutečnosti a zapracovává je do databanky svého už tak ohromného systému. A pane Hope, pokud nedosáhneme žádného pokroku – víte, že samotné léky nejsou řešením – bude se pořád víc a víc stahovat do tohoto soukromého nepřátelského vesmíru, který si vytvořila. V
nitřní logika jejího systému se zhroutí… čím dál častěji bude trpět halucinacemi… její klamné představy se stanou příliš složitými, aby je udržela v bezpečných hranicích, které si sama stanovila, příliš vzdálenými původnímu plánu. A bude ji to užírat tak dlouho, až se její osobnost definitivně rozpadne.“

Doktor Pearson si povzdechl a pohlédl přes stůl na mě.

„Tím, že podporujete její klamnou představu, že je zdravá, jí prokazujete velice zlou službu, pane Hope. Stal jste se součástí jejího systému, ochotně jste se nechal přelstít – jste Bílý rytíř. Ale vaše podpora jen posiluje její klamné představy. Svou pomocí ji ničíte.“

Snehurka

7

První opravdové vodítko v případu neznámé utonulé objevili Bloom s Rawlesem až v pondělí 22. dubna. Potíž byla v tom, že v centru města, a tedy i v okolí čistírny Alberta Barishe, se nacházelo až příliš mnoho restaurací a bufetů – ostatně ve městě, jehož počet obyvatel se v zimních měsících prakticky zdvojnásobuje, musí být hodně restaurací, jinak by lidé jezdili za zábavou a skotačením jinam. S Albertem Barishem si promluvili v úterý 16. dubna a hned druhý den začali pátrat po nějaké té číšnici v hnědém stejnokroji. Do soboty nenašli nic. Jelikož většina caluských restaurací má v sobotu zavírací den, udělali si volno – přece i Bůh na konci týdne odpočíval. V pondělí narazili na zlatou žílu.

Zbývalo jim navštívit ještě asi šest restaurací, kde dosud nebyli. Všechny ty podniky byly určeny buď mládeži, která se potřebuje rychle nadlábnout a zase běžet, anebo starším lidem, kteří si nemohou dovolit nic extra a kteří se s jídlem loudají, jako by to měl být jejich poslední pokrm na tomto světě. První na řadě byla mexická jídelna, kde číšnice chodily v černých sukních, bílých venkovských blůzkách a sandálech. Jedna z nich měla ve vlasech černých jako uhel vetknutou růži. Jmenovku nenosila žádná. Potom přišli do bufetu s hamburgery, kde dívky pokřikující do mikrofonů jednotlivé objednávky postávaly za pultem ve žlutém. Štěstí detektivům přinesla třetí jídelna – pizzerie. Děvčata, prodávající horkou pizzu, byla oblečena v hnědých uniformách. Na každé uniformě se skvěla bílá plastová cedulka se jménem, připíchnutá nad levým ňadrem. Pizza voněla pěkně. Bloomovi se jen sbíhaly sli ny; bylo však teprve půl jedenácté dopoledne.

Vedoucí měl na sobě oblek stejně hnědé barvy jako dívky za pultem. Na jeho jmenovce stálo BUD a pod tím VEDOUCÍ. Když vyšel z kuchyně k čekajícímu Bloomovi s Rawlesem, jedl kousek pizzy. Mohlo mu být asi dvacet let – hubený kluk, samá ruka a noha, s prořídlým knírkem. Na Floridě a snad po celých Spojených státech takové bufety řídí obyčejná děcka. V takovém bufetu nikdy nenajdete ani jednoho zaměstnance staršího dvaceti let. Děti přebírají objednávky, utírají stoly, připravují jídla a dohlížejí na personál. Kdyby se někdy americká mládež rozhodla stávkovat, polovina obyvatelstva by zemřela hlady.

„Mohu vám nějak pomoci?“ otázal se Bud. Dojedl pizzu a olizoval si prsty.

„Policie,“ řekl Rawles a zamával odznakem. „Mohli bychom si někde sednout a promluvit si?“

„Jistě, je tu spousta volných stolů,“ přisvědčil Bud. Pokynul ke stolku u okna. „Nějaký problém, páni strážníci?“

„Ne, jen nás napadlo, že byste nám s něčím mohl pomoct,“ odvětil Bloom.

„Ale ovšem, s radostí,“ ujistil je Bud.

Šli ke stolku a posadili se. Nemohli Budovi ukázat žádnou fotografii ani na něho vyzkoušet nějaká jména. Měli jen mlhavý Barishův popis dvou dívek, které do jeho obchodu přišly po svých – a červené šaty, jež jedna z nich měla na sobě, když zemřela. Rawles je vytáhl z obálky.

„Viděl jste někdy tyhle šaty?“ chtěl vědět.

Bud se na ně podíval.

„Ne, neviděl,“ odpověděl. Najednou vypadal nějak nervózně.

„Byl tady někdy někdo v takových šatech?“ otázal se Bloom.

„Ne, pane, nevzpomínám si.“

„Blondýna, asi tak devatenáct dvacet lei.“

„Víte, pane, sem chodí spousta lidí,“ vysvětloval Bud.

„Tohle děvče možná kamarádilo s některou z vašich zaměstnankyň,“ dodal Bloom.

Bud vyloženě zbledl. Nevěděl zatím, že sem policisté přišli kvůli vyšetřování vraždy, ale právě se dověděl, že ať už jde o cokoli, je v tom zapletena jedna z jeho podřízených.

„Ano, pane,“ zakoktal. „A která by to měla být?“

„Prý je to dobře stavěné děvče,“ řekl Bloom.

„Má velký prsa,“ upřesnil Rawles méně jemným způsobem.

„Inu, tady je hodně pěkných děvčat,“ řekl Bud. „Nevíte náhodou, jak se jmenuje, pánové? Protože to by nám dost pomohlo při hledání toho konkrétního děvčete, co je o něm řeč.“

„Ne, neznáme její jméno,“ připustil Rawles.

„Ale kamarádila s blondýnou, která nosila tyhle šaty,“ dodal Bloom.

„Jsou ty šaty nějak důležité, pánové?“ zajímal se Bud. „Byl snad spáchán nějaký trestný čin, s nímž ty šaty…“

„Tadyhle je skvrna od inkoustu,“ ukázal Rawles. „Vidíte tu skvrnu?“

„Lituju, pane, nevzpomínám si na žádnou skvrnu,“ omlouval se Bud.

„Můžete svolat všechna děvčata, abychom si s nimi mohli promluvit?“ nadhodil Bloom.

„Prosím?“

„Zaveďte je všechny do kuchyně,“ navrhl Rawles. „Chceme si s nimi popovídat v soukromí.“

„Ale pánové, musíme přece prodávat pizzu,“ namítl Bud.

„Bude to jen na chviličku,“ ujistil ho Bloom.

„Zaveďte je do kuchyně,“ zopakoval Rawles.

„Pane, do kuchyně smějí jenom zaměstnanci. Říká to vyhláška ministerstva zdravotnictví. Je mi líto, ale…“

„Tak je přiveďte sem,“ navrhl Rawles netrpělivě.

„Pane, to by nevypadalo dobře, kdyby si tu moje děvčata povídala s policií. Zákazníci by si mohli myslet, že tu něco není v pořádku.“

„Tak pojďme do tý zatracený kuchyně,“ naléhal Rawles.

„Už jsem řekl…“

„My to na ministerstvu zdravotnictví vyžehlíme,“ slíbil Bloom.

„Hlavně ať už to sakra vodsejpá,“ rozčílil se Rawles.

„Ano, pane,“ souhlasil Bud. „Řeknu jim, aby přišly dozadu, pane.“

V kuchyni bylo vedro. Tři sedmnáctileté děti otevíraly a zavíraly dveře velkých pecí, nakukovaly na pizzy uvnitř, posunovaly je dřevěnými lopatkami, vytahovaly je ven a kladly je do připravených kartónů nebo na kovové tácy, podle toho, jestli šlo o donášku do domu, anebo si zákazník přál pizzu zkonzumovat na místě. Do kuchyně se dostavilo půl tuctu udivených děvčat. Žádné nevypadalo na víc než osmnáct let. Dvě dívky Rawles okamžitě diskvalifikoval, protože neměly prakticky žádná prsa. Ostatní čtyři se zdály být vyvinuté jaksepatří. Bloom si později vzpomněl, že tohle bylo poprvé, kdy uspořádal přehlídku svědků založenou jen na údajích o velikosti podprsenky. Rawles poslal ty dvě nešťastnice zpátky za pult. Podle jmenovek zde zůstaly Margie, Peg, Corrie a Mary Lou.

„Uklidněte se, děvčata,“ začal Bloom. „Není se čeho bát.“

Rawles opět vylovil z obálky červené šaty.

„Poznává některá z vás tyhle šaty?“ zeptal se.

Bloom dívky pozorně sledoval. Jedna překvapeně vykulila oči.

„Nikdo?“ řekl Rawles.

„Co třeba vy, slečno?“ udeřil Bloom.

Dívka se zatvářila ještě více překvapeně. „Já?“ podivila se a bezmyšlenkovitě se rukou dotkla plastové kartičky s jménem. Stálo na ní: CORRIE. Prsa odpovídala Barishovu popisu.

„Vy ostatní se můžete vrátit do práce,“ prohlásil Bloom. „Chceme si s Corrie promluvit o samotě.“

„Se mnou? Co jsem provedla?“ divila se dívka. Měla vysoký, chvějivý lilas a mluvila s mírným jižanským přízvukem.

„Nic, slečno,“ uklidňoval ji Bloom. „Jen si s vámi chceme v klidu promluvit.“

Rawles, který si nevšiml, jak se zatvářila, když ukazoval šaty, věděl, že Bloom na něco přišel, a zapojil se do hry. „Tak pojďme, děvčata,“ zahalasil. „Zpátky do práce. O nic nejde, klidně jděte zase pracovat.“

„Chcete tu dívku z něčeho obvinit?“ zeptal se Bud.

„Jděte šéfovat té své restauraci,“ poradil mu Rawles.

Corrie nebyla nikterak přitažlivá a strach jí na kráse nepřidal. Měřila nějakých pět stop a čtyři palce a měla silně přes váhu, čímž se vysvětlovalo i její pěkné poprsí, o kterém tak básnil Barish. Těstovitou tvář měla samou vyrážku, světlé, vodově modré oči a rovné myší vlasy hnědé barvy. Na temeni jí nakřivo seděla hnědá čapka. Tři mladiství pekaři se teď soustředěně zahleděli na ni i na detektivy, zřejmě v domnění, že někoho zabila sekerou nebo co.

„Jděte dohlídnout na pizzu,“ zahnal je Rawles. „Pojďte, slečno, tady dozadu.“

Zavedli ji k malému stolku u stěny pod zavěšeným telefonem. Oknem dopadalo na stůl sluneční světlo. Corrie se kousala do rtů.

„Nejste v žádném průšvihu, Corrie,“ upokojil ji rychle Bloom. „Chceme jen, abyste nám pověděla všechno, co víte o těch šatech.“

„Ona je mrtvá, nebo co?“ otázala se Corrie.

„Kdo?“ zeptal se Rawles.

„Tracy. Je mrtvá?“

„Která Tracy?“ naléhal Bloom.

„Killbourneová. Je mrtvá?“

„Jsou tohle její šaty?“

„Ano. Stalo se jí něco?“

„Určitě víte, že jsou to její šaty?“

„Docela určitě.“

„Byla jste s ní někdy loni, když je zanesla do Albertovy čistírny? Někdy v květnu nebo v červnu.“

„Nepamatuju se, kdy přesně to bylo – ale ano, byla jsem tam s ní. Měla na těch šatech skvrnu od inkoustu. Někde vpředu. Moc ji to mrzelo, protože to byly jedny z jejích nejmilejších šatů.“

Bloom s Rawlesem si oba přesně ve stejný okamžik povzdechli.

„Dobře,“ přikývl Bloom. „Povězte nám všechno, co o ní víte.“

MĚSTSKÁ POLICIE

V CALUSE

VÝSLECH SVĚDKA

Jméno: Corrine Haleyová Bydliště: 3418 Billingsway Ave.

Calusa______________________________________________

M___ Ž_ x___ rasa: bílá věk: 20 tel: 838–7204

výška: 5’4“ váha: 140 stavba těla: robustní pleť: světlá

sociální dávky:__žádné sociální pojištění: 244–50–5141

řidičský průkaz 225014035 typ auta a SPZ ____________________

ženatý/vdaná_____ svobodný/–á x rozvedený/–á_ __

Jméno manželky/manžela – věk _ – __

počet dětí _ – __ Jména a věk_____ _–_____________

navštěvuje školu –

dívčí jméno matky: Martha O’Neilová

bydliště: 3418 Billingsway Avenue, Calusa tel: 838–7204

zaměstnání: Lobster King restaurant___________________

___________2005 Tamiami Trail, Calusa.

Jiné informace: Svědkyně pracuje jako prodavačka v jídelně Pizza Pleasure, 3061 South Benedict, Calusa. Žije ve společné domácnosti s matkou a starší sestrou.

Zná svědek pachatele nebo oběť osobně? Ano (Ano/Ne)

Jak? Asi 3–4 měsíce byly blízké přítelkyně

Identifikoval svědek pachatele nebo oběť? Ne (Ano/Ne)

Jak?___________________________________________________

Případ 347–862 vyšetřují Detektiv Morris Bloom a detektiv Cooper Rawles____________________

Vražda 52701

datum výslechu: 4/22/86

výslech provedli: Detektiv Morris Bloom,_______________

_____________detektiv Cooper Rawles_______________

podrobnosti o výslechu:

Je důležité si uvědomit, že svědkyně neprovedla pozitivní identifikaci velmi těžko identifikovatelných pozůstatků oběti. Celá identifikace spočívá v tom, že zřejmě poznala červené šaty, které měla obětí na sobě (důkazový materiál číslo 1224–JD) v době smrti. Svědkyně uvedla, že viděla obět; v těchto šatech při mnoha příležitostech, tvrdí, že to byly oblíbené šaty oběti. „Nemohla se přimět k tomu, aby je vyhodila“, přestože byly staré.

Někdy kolem desátého května loňského roku doprovodila slečna Haleyová obět: do čistírny, kde chtěla dát šaty vyčistit. V té době oběť pracovala jako prodavačka v Pizza Pleasure, ale toho dne měla volno. Slečna Haleyová se s obětí potkala během své přestávky na oběd, zašla s ní do Albertovy čistírny a později na hamburger do jídelny Burger King. Slečna Haleyová se zmínila o inkoustové skvrně na šatech, která se na nich nacházela i v době nálezu. (Viz také VS 37–602, Albert Barish)

Slečna Haleyová prohlašuje, že se oběti jmenovala TRACY KILLBOURNEOVÁ. V době, kdy se spolu přátelily, jí bylo devatenáct let. Slečna Haleyová poznala slečnu Killbourneovou v Pizza Pleasure, kde tehdy obě pracovaly. Slečna Haleyová popsala slečnu Killbourneovou jako „krásnou, bezstarostnou, okouzlující a rozdychtěnou“. Slečna Haleyová měla tehdy potíže s nadváhou (a má je i dnes), ale slečna Killbourneová ji „vzala pod ochranná křídla“, nařídila jí dietu, dohlédla na to, aby si koupila vhodné oblečení, poradila jí s makeupem a účesem a vůbec se k ní chovala „jako starší sestra“. Slečna Haleyová popsala jejich vztah jako „opravdu blízký a upřímný“.

ŽIVOTOPISNÉ ÚDAJE O TRACY KILLBOURNEOVÉ získané od Corriny Haleyové.

Tracy Killbourneová se narodila v Auguste, stát Georgia, v šestnácti letech odešla ze střední školy a odjela autostopem do Los Angeles v Kalifornii, protože se chtěla stát televizní nebo filmovou hvězdou. V tomto městě dva roky pracovala jako servírka a prodavačka v restauraci drive–in. Potom odjela do Jupiteru ve státě Florida, protože doufala, že získá místo herečky v tamním divadle Buřta Reynoldse. I v tomto městě pracovala jako servírka, pak odjela do Sarasoty, kde usilovala o přijetí do divadla Asolo, a odtud přijela do Calusy, protože zaslechla nějaké pověsti (nepravdivé), že zde společnost Twentieth Century Fox otevírá filmové studio. Slečna Haleyová uvádí, že pořád mluvila o tom, jak se stane filmovou či televizní hvězdou; všechna tahle práce „po hospodách“ je prý jen pauza před „krásnými časy“. V Pizza Pleasure pracovala od loňského ledna až do května, kdy znenadání odešla a vystěhovala se z pokoj
e, který sdílela s dvěma dalšími dívkami (Abigail Sweeneyovou a Geraldinou Lornerovou, které se zatím nepodařilo vypátrat). Bydlely na adrese Pelican Apartments, 3610 South Webster Street. Tehdy s ní slečna Haleyová ztratila kontakt, ale doslechla se, že slečna Killbourneová pracuje jako tanečnice v klubu „nahoře bez“, zvaném „V první linii“. Někdy počátkem srpna ten podnik navštívila (v doprovodu dvou chlapců), ale řekli jí, že slečna Killbourneová odtamtud v červenci odešla.

Telefonickým dotazem u detektiva Samuela Hobbse z městské policie v Auguste jsme zjistili, že Tracy Killbourneová neměla záznam v rejstříku trestů a není na ni vystaven zatykač. Negativní odpověď přišla na podobný dotaz i z FBI. Policie v Auguste prověřuje její datum narození, záznamy o studiu na střední škole atd., a „když budou mít štěstí“, pokusí se najít v tomto městě nějaké příbuzné. V současné době probíhá další pátrání po bývalých spolubydlících oběti. Dnes v patnáct hodin odpoledne bude vyslechnut majitel klubu „V první linii“ (kde byla naposledy zaměstnána) Angus McCafferty.

Podpis: Detektiv Morris Bloom

odznak č. 47–892

Blooma nikterak nepohoršovalo, že V první linii je už druhý podnik ,nahoře bez‘, který se v Caluse objevil. Než se přistěhoval na Floridu, sloužil jako policajt v okrese Nassau a tam se na jediné čtvereční míli vyskytovalo možná víc takových klubů než na celém území Floridy. Tehdy také Bloom často navštěvoval New York (takříkajíc ,domov‘ mého partnera Franka) a tam jich bylo víc než zastávek metra. Bloom považoval kluby s děvčaty ,nahoře bez‘ za méně škodlivé než heroin nebo kokain. Druhým nejrozvinutějším hospodářským odvětvím Floridy je obchod s drogami. Druhý největší zapadák s programem ,nahoře bez‘ je V první linii; a co má být? Ten největší se jmenuje klub Alyce – Bloom si nepotrpěl na módní změny v pravopisu ženských jmen.

Klub V první linii se nacházel na Tamiami Trail, ještě v caluském okrese, ale těsně u jeho jižní hranice. Kdysi to byla dřevěná kůlna, kde se rozdávala křesťanská literatura. Diskrétní vývěsní štít nyní hlásal: V první linii a pod tím menšími písmeny stálo: NAHOŘE BEZ 14:00 – 02:00. Podle informací caluské policie to byl bezmála bordel, ale totéž se dalo tvrdit i o klubu Alyce. Znamenalo to, že zde dívky v podprsenkách á nepatrných kalhotkách pošitých flitry přicházely ke stolům zákazníků a jančily‘ před nimi. Dále to znamenalo, že se posadily zákazníkovi na koleno (pravé nebo levé), hopsaly na něm a natřásaly mu svá ňadra přímo před obličejem. Zatím V první linii nikoho nesbalili kvůli drogám ani tam nikoho nezavraždili. Bloomovi bylo fuk, kolik holek se natřásá před kolika nadrženými chlapy, dokud při tom nikdo nepřijde k úhoně. Podle jeho mínění se měl starat o to, aby se nikomu nic nestalo
, a vyrazit po každém, kdo někomu začne ubližovat. Cooper Rawles měl stejný názor. Vydali se do baru V první linii, protože děvčeti, které zde kdysi pracovalo, zřejmě někdo ublížil – a to ošklivě. Někdo Tracy Killbourneové prostřelil krk a pak jí vyřízl jazyk.

Spoře oděná dívčina u vchodu jim sdělila, že pana McCaffertyho najdou ,někde uvnitř‘. Prý kouří doutník. Cooper Rawles kdysi sloužil v texaském Houstonu a vykládal Bloomovi, že v onom městě se najdou ty nejolezlejší bordely s programem nahoře bez v celé Americe. Bloom pochyboval, že by kdekoli v Americe mohlo existovat olezlejší místo, než je bar V první linii.

Po nepříliš osvětlené místnosti byly rozvěšeny ozdoby z krepového papíru, pozůstatek nějaké dávné silvestrovské oslavy. Ve tři odpoledne zde byli jen čtyři muži a sedm dívek. Jedna z nich tančila na pódiu uprostřed místnosti. Měla na sobě jen šňůrkové kalhotky ozdobené rozetou. Na projekčním plátně za ní nějaká černoška usilovně kouřila jakéhosi bělocha. Zdálo se, že to tančící děvče chrčení a sténání z plátna za sebou vůbec nevnímá. Vlastně se zdálo, že ji ten tanec baví. Rawles prohodil, že si třeba o sobě myslí, že je Makarovová. Nebo Navrátilová. Vždycky se mu pletly filmové a tenisové hvězdy dohromady.

Tři další děvčata tančila soukromě pro tři muže, usazené u stolků v temných koutech místnosti. Odložily podprsenky a upozornily zákazníky, že se mají dívat, ale nesahat. Ostatní tři děvčata seděla společně u stolku v relativně lépe osvětlené části místnosti. Jedna z nich si k přerostlým ňadrům vtiskla přerostlého plyšového medvěda. Druhá si právě zapínala pás, který ve tmě oranžově světélkoval. Třetí popíjela pivo z plechovky.

Tlustý Angus McCafferty s doutníkem seděl poblíž pódia. Pokud Bloom věděl, všichni majitelé klubů s programy nahoře bez jsou tlustí a kouří doutníky. Přemýšlel, jestli to platí opravdu o všech. Stávají se tlustí muži s doutníky automaticky majiteli zapadáků s holkama nahoře bez? Anebo snad každý, kdo si otevře takový podnik, postupně ztloustne a naučí se kouřit doutníky? McCafferty věnoval pozornost střídavě pornofilmu na stěně a nevšímavé dívčině, tančící na stupínku. Blooma napadlo, že ta holka je zfetovaná. Ale bylo fuk, čím se zfetovala, pokud tady nikdo drogy neprodával.

„Detektiv Bloom,“ představil se McCaffertymu, a vytrhl ho tak z jeho snění.

„Á, zdravíčko, posaďte Se,“ uvítal ho McCafferty. „Jako doma. Nedáte si pivko, hoši, nebo něco jiného?“

Detektivové se posadili.

„Jde nám o Tracy Killbourneovou,“ začal Bloom bez úvodu. „Co o ní víte?“

„Chcete něco slyšet o jménu Tracy?“ podivil se McCafferty a filozoficky zabafal z doutníku. „Povím vám o něm. Na světě je víc děvčat, co se jmenují Tracy, než těch, která se jmenují Mary. Tracy je častější jméno než Kim. Hlavně v barech nahoře bez. V barech nahoře bez jsou Tracy a Kim hrozně populární jména. Myslím, že zrovna v tuhle chvíli mám na pláce nejmíň tři Tracy a dvě Kim,“ prohlásil. „A co je ještě novýho?“

„Novýho je,“ poučil ho Rawles, „že Tracy Killbourneová je mrtvá.“

„To je mi moc líto,“ ujistil ho McCafferty. „Určitě nechcete pivo, hoši? Kim!“ zahulákal napříč místností. „Přijďnám sem trochu posloužit.“

Blondýna v síťových punčochách, černých lakovaných střevících a černé minisukni s bílou krajkovou zástěrkou – jinak na sobě neměla nic – se přišourala ke stolu.

„Prosím, pánové?“

„Nic,“ řekl Bloom.

„Totéž,“ potvrdil Rawles.

„Já si dám rmutový bourbon s ledem,“ hlásil McCafferty. „A pospěš si.“ Když odkráčela, poznamenal: „Pěkně kroutí prdelkou.“

Blooma překvapilo, že McCaffertyho přítomnost policie v podniku vůbec neznervóznila. Uvědomil si, že až na ty dívenky, lopotící se v temných koutech, musí tohle místo být výjimečně čisté. Jenže jedno z děvčat, které ještě nedávno poskytovalo stejné služby, skončilo s prostřeleným hrdlem a vyříznutým jazykem.

„Tracy Killbourneová,“ zopakoval.

„Říkáte, že tu měla makat?“ zeptal se McCafferty.

„Pokud víme, ano.“

„Kdy?“

„Co kdy?“ chtěl vědět Rawles. „Kdy tu pracovala, nebo kdy to schytala?“

„To nechám na vás,“ opáčil McCafferty. „Tohle je vaše představení.“

„Měla tady pracovat někdy vloni. V květnu, v červnu, tak nějak.“

„Tracy Killbourneová,“ opakoval McCafferty.

Kim mu přinesla pití. Postavila sklenici na stůl a naklonila se nad oběma muži tak, jak ji to McCafferty naučil, a prsy se dotkla Bloomova ramene.

„Ještě něco?“ zeptala se koketně.

„Tohle jsou ramena spravedlnosti,“ informoval ji McCafferty.

„Óóó, omluvte mě.“ Kim obrátila oči v sloup. „Ramena spravedlnosti nemaj rádi holý prsa?“

„Odprejskni,“ řekl McCafferty. Zvedl sklenici. „Tyhle mladý holky jsou děsně oprsklý,“ prohlásil. „Nemaj žádnej respekt. Tak tedy Tracy Killbourneová, hm? Lituju, nic mi to neříká.“

„Někdy loni v květnu,“ naléhal Bloom. „Pracovala tu asi do července.“

„Jak vypadala?“

„Asi devatenáct let. Dlouhé blond vlasy. Krev a mlíko,“ vykládal Rawles.

„Blonďatejch devatenáctek tu mám spousty, už začínaj vycházet z módy,“ řekl McCafferty. „A všechny jsou krev a mlíko. Tak, co je ještě novýho?“

„Už jsem řekl,“ opáčil Rawles. „Je mrtvá.“

„A já už jsem řekl, že je mi to líto,“ trval na svém McCafferty. „Chcete slyšet nějaký elegie?“

„Eulogie,“ opravil ho Bloom.

„To je fuk,“ mínil McCafferty. „Prostě si na ni nevzpomínám. To je všechno.“

„To tedy není,“ zarazil ho Rawles. „Kdo všechno tu pracoval od loňského května?“

„To je ovšem jiná píseň,“ prohlásil McCafferty. „Většina z nich tady moc dlouho nevydrží. Z větší části – to vám určitě nemusím vykládat, pánové – končej jako stodolarový šlapky na telefonu v Miami.“ McCafferty se odmlčel. „Nebo v San Juanu. V San Juanu dostávaj víc než sto babek.“

„Máte tady ještě některou od loňského května?“ zajímal se Rawles.

„To se musím zeptat. Těžko si to můžu pamatovat.“

„Zeptejte se,“ požádal Bloom.

„Za minutku jsem zpátky,“ sdělil jim McCafferty. „Ať mi nikdo nevypije bourbon, jo?“

Detektivové se dívali na pornofilm. Dívka na pódiu sebou usilovně zmítala v rytmu metalové hudby. Usmívala se.

„Má svou práci ráda,“ poznamenal Rawles.

„Vsázím šest ku pěti, že tady vyjdeme naprázdno,“ prohodil Bloom.

„Neměl jsem mu říkat, že je mrtvá, co?“ podotkl Rawles.

„Ne, ne, to je v pořádku.“

„Je lepší nechat je nejdřív vypotit.“

„A někdy je lepší všechno vybalit na rovinu,“ oponoval Bloom. „Aspoň vědí, že si na nic nehrajeme.“

„Stejně si myslím, že jsem udělal chybu.“

„Nevrtej v tom už,“ napomenul ho Bloom.

Měl Rawlese rád. Rawles byl jeden ze dvou nebo tří caluských policajtů, kterým by Bloom svěřil i svůj život – a nejednou to i udělal. Ostatní detektivové z oddělení měli na Rawlese spoustu řečí. V Caluse bylo velmi vzácné, když to černoch dotáhl až na detektiva. Rawles byl tedy zvláštnost a zvláštnosti vyvolávají všelijaké poznámky. Ti zdejší burani si všichni pochvalovali, jak jsou tolerantní, a žertovně říkali Rawlesovi ,chlapče‘. Hej, chlapče, rozlousknuls v poslední době nějakou vraždu? Seš dneska nějak nastrojenej, chlapče, pádíš na mejdan, nebo do hajzlu? Rawles je nechal vtipkovat. Věděl, že by s kterýmkoli z nich v minutě dokázal zamést, a věděl také, že nikdo z nich není takovy blázen, aby si opravdu něco zkusil. Někdy jim předvedl plantážový dialekt a široký negerský úsměv: Jasný, šéfe napsal sem tu zprávu s třema kopiema, jak ste řikal, šéfe. Jenže základem všeho byla skutečnost,
že každý z těch buranských žvanilů vždycky raději sloužil s Rawlesem než s kýmkoli jiným. Rawles dostal už tři pochvaly za statečnost. Naposledy docela sám odebral sekáček jednomu řezníkovi, který se rozzuřil a rozsekal manželku na malé kousky. Bylo zvláštní, že kdykoli Rawlesovi říkali chlapče, vlastně uznávali, že je víc mužem než oni sami. Teď pozoroval tanečnici.

„Připadá mi povědomá,“ prohodil.

„Podle toho, jak vypadá, je zhypnotizovaná,“ mínil Bloom.

„Možná jsem ji zahlíd už v Houstonu,“ dumal Rawles. „Tyhle holky, když se dají na tancování nahoře bez, neznají nic jiného. Přijedou do nového města a hned se rozhlížejí po nějakým zapadáku, kde se tancuje nahoře bez. Prostě je to jejich živobytí.“

„Támhle se diskutuje, až se blejská,“ ukázal Bloom do rohu, kde McCafferty seděl u stolu s třemi tanečnicemi. Ta s plyšovým medvědem se nakláněla nad stolem a dychtivě naslouchala. A ta s oranžovým opaskem si jej odepjala a lhostejně jím točila ve vzduchu.

„Kvůli mojí hubě užvaněný tady vyjdeme naprázdno,“ posteskl si Rawles. „Půjdu se zastřelit.“

„Udělals to dobře,“ chlácholil ho Bloom. „Klídek.“

McCafferty se zvedl, opřel se rukou o rameno děvčete, popíjejícího pivo, pokývl hlavou, zasmál se a vrátil se k detektivům.

„Smůla,“ prohlásil.

„A co ty ostatní holky?“ zajímal se Bloom.

„Ty vydělávaj,“ odvětil McCafferty. „Nechci je vyrušovat.“

„Jen je vyrušte,“ vybídl ho Rawles.

„Mějte přece srdce, dřou jako mezci.“

„To my všichni, ne?“ podivil se Rawles. „Tady jde o vraždu.“

„A to mrtvý děvče,“ zeptal se McCafferty, „má snad někam naspěch?“

„Promluvte i s ostatními, ano?“ požádal ho Bloom mírně, ale McCafferty zachytil skrytý varovný tón. Najednou mu hlavou prolétla snad stovka možností, z čeho by ho mohli obvinit. Špatné instalační trubky, odřené elektrické vedení a možná by mu i mohli dát kšeft na zámek, protože zaměstnává pár nezletilých děvčat. Třeba Cindy, ta s medvědem, má teprve šestnáct.

„Ale jistě,“ podvolil se. „Rád vám pomůžu.“

Odešel od stolu. Detektivové ho pozorovali, jak se vyptává jednoho děvčete po druhém. Žádné nevypadlo z tempa. Poslouchala ho a přitom vytrvale pracovala. Jejich zákazníci také poslouchali. S vytřeštěnýma očima. Ze svého místa přes celý lokál Bloom s Rawlesem viděli jen zmítající se stehna a zadky a jak všechny vrtí hlavou. McCafferty se vrátil ke stolu.

„Nic,“ oznámil. „Žádná si na Tracy Killbourneovou nevzpomíná. Většina jich je nových. Vy se ptáte na květen… to si žádná z nich ani nemůže pamatovat.“

„A co támhleten smíšek?“ ukázal Rawles.

McCafferty pohlédl na pódium.

„Přesně za tři minuty bude končit,“ konstatoval. „Zeptejte se jí sami. Musím teď do kanceláře, promluvit si s pár novými děvčaty. Přeju hodně štěstí,“ dodal a odkráčel.

Na kratičký, zářivý okamžik se na pódiu ocitly současně dvě dívky. K té usměvavé se přidala dívka s medvídkem, stály proti sobě, kroutily boky, natřásaly prsa a ta první se zvolna dala do pohybu směrem ke schodům na straně pódia. Potom se ladně otočila, seběhla se schodů a nechala dívku s medvídkem vířit o samotě. Na plátně za ní vysoká, krásná blondýna právě nějakému muži rozepínala poklopec.

Tanečnice sešla se schodů, ze stolku u stěny si vzala sklenici s vodou, napila se a rozhlédla se kolem. Jediní, o něž nebylo postaráno, byli Bloom s Rawlesem. Okamžitě zamířila k jejich stolu a kroutila při tom přehnaně boky, jako pouliční šlapka. Když prošla pod modrým reflektorem, zazářily její blond vlasy jako led. Na tváři měla ztuhlý úsměv. Šňůrkové kalhotky si povytáhla o maličko výš. Na prsou i na bradavkách měla nalepené flitry. Když došla ke stolu, ještě pořád se usmívala.

„Ahoj, chlapci,“ pozdravila. „Chcete, abych zatancovala jenom pro vás?“

„Chtěli bychom vám položit několik otázek, slečno.“ Bloom ukázal odznak. „Detektiv Bloom. Můj partner, detektiv Rawles.“

„A jé,“ povzdechlo si děvče. „Připadala jsem vám obscénní, nebo co?“

„Ne, byla jste báječná,“ ujistil ji Bloom. „Posaďte se, prosím.“

Dívka usedla a zkříženýma rukama si zakryla ňadra. „Připadám si jako nahá, když mluvím s poldama,“ stěžovala si.

„Jak se jmenujete, slečno?“ začal Rawles.

„Udělala jsem něco špatnýho?“ polekala se. „Kalhotky jsem si nesundala. To vím určitě. Jestli se trochu posunuly, tak možná samy od sebe, ale já to nebyla.“

„Ne, nic špatného jste neudělala,“ chlácholil ji Bloom.

„Tak proč se ptáte, jak se jmenuju?“

„My jsme se vám taky představili, ne?“

„To je teda kšeft,“ utrousila dívka. „Vy jste netancovali a nemohly vám sklouznout kalhotky tak, abyste si toho nevšimli.“

Detektivové na ni hleděli. Nikdo z nich nepromluvil.

„Tiffany Carterová,“ řekla. „Stačí?“

„Jak se jmenujete doopravdy?“ naléhal Bloom.

„Sylvia.“

„A jak dál?“

„Sylvia Kázeňská.“

„To je polské jméno?“ zajímal se Bloom.

„Proč? Co je na tom špatnýho, že je polský?“

„Nic, můj dědeček taky přijel z Polska.“

„Tak abysme si podali ruce,“ mínila Sylvia.

„Jak dlouho už tady pracujete, Sylvie?“

„Už to bude skoro rok. Proč?“

„Byla jste tu i loni v květnu?“

„Povídám, že jsem tu skoro rok, ne? Teď máme duben. Když jsem tady skoro rok…“

„Nevzpomínáte si na dívku jménem Tracy Killbourneová?“

„Proč?“

„Vzpomínáte si na ni?“

„Proč to chcete vědět?“

Rawles pohlédl na Blooma. Bloom přikývl.

„Je mrtvá,“ řekl Rawles.

„Páni,“ vyjekla Sylvia.

„Znala jste ji?“

„Jo. Mrtvá, páni. Co se stalo?“

„Jak dobře jste ji znala?“ Rawles nechal její otázku bez povšimnutí.

Vytáhl zápisník a tužku. Sylvia ho pozorovala. Netrpělivě vzhlédl.

„Vy si to budete psát?“ vyptávala se.

„Jestli vám to nevadí.“

„Já se nechci dostat do žádnýho maléru. Od tý doby, co jsem v Caluse, jsem čistá, nechci žádný potíže.“

„A odkudpak jste přišla,“ zajímal se Bloom.

„Z Jacksonvillu.“

„Do jakého maléru jste se tam dostala?“

„Kdo říká, že jsem se dostala do maléru?“

„Řekla jste, že jste čistá od…“

„To neznamená, že jsem předtím měla malér.“

„Tak co to bylo?“ udeřil Rawles. „Drogy?“

„Tak trochu.“ Sylvia a pokrčila rameny.

„Zabásli vás?“

„Málem. Proto jsem z Jacksonvillu odešla, abych se dostala od lidí, co jsem s nima chodila.“

„Pořád ještě jedete v drogách?“ vyzvídal Bloom.

„Ne, ne.“ Natáhla obě ruce. „Vidíte nějaký stopy?“ Pak ruce stáhla a znovu si jimi přikryla poprsí. „Jde o to,“ stěžovala si, „že když se moje jméno dostane do zdejších policejních záznamů, budu zas tam, kde jsem byla. Mně se tu líbí. Nechci se zase stěhovat.“

„Z čeho vás v Jacksonvillu obvinili?“ otázal se Bloom.

„Z ničeho mě neobvinili,“ prohlásila. „Prostě jsem chodila s partou, která se dostala do průšvihu.“

„Jak se tedy vaše jméno dostalo do tamních policejních záznamů?“ divil se Rawles.

„Protože jsem byla s nima, když se to stalo. Jenže já nevěděla, vo co jde. Vážně ne. A tak mě poldové pustili.“

„A neobvinili vás?“

„Tak. Protože jim došlo, že jsem neměla ani tuchu, co se děje.“

„A co se dělo?“

„Ty kluci byli feťáci,“ odvětila Sylvia.

„Ale vy ne.“

„Některej den jsem si šlehla tak za pětku, ale neměla jsem návyk, nic takovýho.“

„A co ti kluci dělali? Ti feťáci?“

„Chtěli vybrat kšeft s kořalkou. Jela jsenrs nima v autě, když jeden povídá: ,Skočím koupit džus.‘ Vběhnul do toho kšeftu s dvaatřicítkou a strčil ji majiteli pod nos. Měl smůlu, protože zrovna v tu chvíli si tam nějakej polda, co nebyl ve službě, přišel nakoupit chlast. A ještě větší smůla byla, že on si to s tím poldou chtěl vyřídit střílením. Jakmile ten, co řídil, uslyšel bouchnout pistoli, rozjel se s auťákem po chodníku a narazil do požárního hydrantu. Pak už jsem jen viděla, jak se kolem sběhlo víc policajtů, než bych počítala, že jich vůbec na Floridě může bejt.“ Pokrčila rameny. „Ale nechali mě jít. Protože jsem nevěděla, že někdo plánuje nějaký přepadení. Jenom jsem s nima jela ve voze.“

„Kdo vás propustil?“

„Detektivové. Nejdřív mě asi tři čtyři hodiny vyslýchali. Ty kluci, co jsem s nima byla, taky potvrdili, že jsem čistá.“

„Víte, že si to můžeme ověřit,“ připomněl jí Rawles.

„Jasně, jen si to ověřte. Proč bych vám to vykládala, kdyby to nebyla pravda? Vím jedno: že lepší je poldům všechno vyklopit, jak to je, protože jinak si člověk říká o ještě horší malér.“

„Kolik je vám let, Sylvie?“ zeptal se Bloom.

„Dvacet jedna. Já vím, že vypadám starší. To dělá to svinstvo, co jsem si dala na vlasy. Vypadaj jako slaměný.“

Zvedla jednu ruku k vyšisovaným světlým vlasům. Snažila se je trochu prohrábnout, pak to vzdala a znovu si založila ruce přes prsa.

„Povězte nám o Tracy Killbourneové,“ požádal ji Rawles s tužkou připravenou nad zápisníkem.

„Takže se zase dostanu do záznamů, co?“ povzdechla si.

„Jenom jako svědek,“ uklidňoval ji Rawles.

„Posledně jsem byla taky jenom svědek. Jakej je v tom rozdíl? Do hajzlu, já tu holku přece sotva znala. A teď je ze mě blbej svědek v případu vraždy.“

„Kdo říká, že jde o vraždu?“ podivil se Bloom.

„Prosím vás, nechtě si ty kecy, jo?“ okřikla ho Sylvia. „Určitě tu nejste proto, že Tracy umřela ve spánku.“

„To je fakt,“ přiznal Bloom. „Prostřelili jí krk, vyřízli jazyk a pak ji hodili do řeky. Chcete si prohlídnout fotky, jak vypadala, když jsme ji vylovili?“

„Páni,“ řekla Sylvia.

Za ní duněla místností rocková hudba a míhala se modrá, červená a oranžová světla. Dívka s medvědem před prázdnými stoly předváděla své boky a ňadra, aniž by ji zajímalo, že nemá publikum. V zšeřelých koutech se ostatní tanečnice věnovaly své práci. Na plátně nějaké bílé děvče souložilo s dvěma černochy.

„Co chcete vědět?“ zeptala se Sylvia.

„Všechno, co nám můžete povědět,“ řekl Bloom.

Poprvé Sylvia potkala Tracy Killbourneovou –

„Tak se opravdu jmenovala, víte? Chci říct, že spousta holek v klubech nahoře bez si bere exotický, vzrušující jména… no, třeba Tiffany Carterová… ale Tracy se s tím jménem narodila.“

– poprvé se potkaly za dusného večera loni v květnu. Muselo být přes třicet stupňů a ve vzduchu bylo cítit bouřku. Letní vedra v Caluse obvykle začínají v červnu, ale někdy bývá pěkné dusno i koncem května, a tohle byl právě takový večer. Sylvia si vzpomínala, že by tehdy klidně tančily nahé, kdyby to zákon dovoloval, takové bylo horko. Všichni byli ulepení. Člověk slezl z pódia zpocený jako myš a pak ještě musel jít vystrkovat prsa někomu do ksichtu, když by ze všeho nejradši vlezl pod studenou sprchu.

Většina mužů se dívek dotýká, přestože všude kolem visí nápisy, že se na tanečnice sahat nesmí – všechno je to podle zákona, to víte, ale oni to stejně dělají, a děvčata je nechají, protože o to víc dolarových bankovek dostanou za šňůrku kalhotek, někdy dostanou dokonce i pětidolarovku – když je nechají sáhnout o kousek výš, než se má, anebo jim dovolí vtisknout rychlý polibek na bradavku. Všechno probíhá ve tmě, skryto před zraky zákona; kdyby sem támhle těmi dveřmi nakoukla modrá uniforma, hned by všichni seděli slušně a spořádaně – inu, poldové to vědí, Sylvia je přesvědčena, že o tom vědí, a kromě toho pravděpodobně dostávají zaplaceno za to, že nedávají pozor… tedy, bez urážky.

Tou dobou už tady Tracy pracovala týden, ale Sylvia se s ní setkala až toho večera, protože si vzala dva týdny dovolené a jela do Louisiany za matkou, kterou právě opustil její starej, a tak byla celá zničená. Její matka pracuje v masážním salónu v New Orleansu. Ve svých osmatřiceti je ještě moc pěkná a žádaná. Sylvia osobně by nikdy nešla pracovat do masážního salónu. „Upřímně řečeno, je to docela obyčejný kurvení. Moje máti je štětka, tak to je.“ Masážní salón je bordel a bašta. Stejně jako všechny ty eskort–servisy, co se všude inzerují. Tohle všechno je jen a jen legalizovaná prostituce. Spousta holek, co začínají s tancováním nahoře bez, později přejde do masážních salónů nebo k eskort–servisům. To znamená, že se z nich stanou šlapky.

Uznávala, že tohle natřásání nahoře bez je hodně podobné jako dělat šlapku, ale pokud jde o skutečný sex, většina zdejších holek to jenom sem tam někomu udělá rukou, za což se inkasuje deset dolarů. Teďjsou holky naštvaný na Cindy –

„Cindy je ta s tím medvědem. Je jí teprve šestnáct, ale neříkejte Angusovi, že to víte ode mě, protože by mi na trh prdel…“

– protože jim to dělá rukou skoro zadarmo, za sedm dolarů, takže ostatním děvčatům kazí cenu. Většinou se to dělá u stolku, obvykle u některého hodně daleko od pódia, kde je nejjasnější světlo, a někdy taky dokážou chlapa udělat jen tím, jak se mu kroutí na klíně. Ale to je nebezpečné, protože by dovnitř mohl přijít policajt. Nesmí dojít k žádnýmu fyzickýmu kontaktu, víte?

„Ale když sedíme takhle u stolu, tak bych vám je oběma mohla vyhonit rukama současně, nikdo by nic neviděl a já bych za deset minut vydělala dvacet babek.“ Ale ne že by jim něco podobného navrhovala, ví přece, že jsou oba od policie.

S Tracy se potkaly v uličce za domem, kam si dívky chodí na chvíli odpočinout a zakouřit si, pryč od všech těch šmatlavých rukou, i když tím, že se člověk bude flákat venku a kouřit, nic nevydělá. Některá děvčata – tedy, neměla by jim to říkat, ale komu na tom sejde? – nuže, některá děvčata v dodávce za domem dělají i to, co se nesmí dělat vevnitř. Angus je hrozně přísný na všechno, kromě ruční práce. Ale venku v dodávce se při desetiminutové přestávce dá vydělat pár babek navíc. Vykouření přijde na dvacku. A když se jim někdo chce vážně dostat pod kalhotky, stojí ho to třicet dolarů, ale to si tady skoro nikdo nemůže dovolit. Tady jsou kšefty jen s mladýma klukama, co si myslej, že když jim ho vezme holka do ruky, přišel konec světa. Anebo se staříkama, kterým se nepostaví ani za měsíc, leda když si s ním pohraje nějaká mladice. Sylvia samozřejmě nic z toho nikdy nedělá. „Jsem tady, proto
že ráda tancuju,“ prohlásila. „Prostě tancuju pro ty chlápky, protože mě to baví, a když mi za kalhotky šoupnou pár babek, stačí mi to.“

Tehdy večer, když Sylvia vyšla ven, Tracy kouřila v uličce. Byla předtím patnáct minut na pódiu – při noční šichtě se střídají po patnácti minutách. Během dne je tady míň děvčat, protože nechodí tolik lidí, víte, a tak musí zůstat na pódiu celou půlhodinu. Ale v noci se na pódiu tančí jen patnáct minut. Na noční službě bývá obyčejně dvanáct dívek. Pracují od osmi do dvou, takže se dostanou na pódium asi dvakrát za noc, pokud ovšem někdo neonemocní. Hodně jich nerado pracuje při menstruaci. Peníze ale koukají jen z práce u stolů. Mají ty chlapy k tomu, aby jim koupili pití, aby si Angus přišel na nějaký výdělek –

„Víte, dává jim místo šampaňskýho zázvorovou limonádu, tak se to dělá ve všech takovejch klubech…“

– a tančí pro ně, aby jim dávali za kalhotky dolary. Takhle zase vydělávají děvčata. Jedna holka povídala – ona sama to z vlastní zkušenosti nemůže vědět – že si Angus bere taky podíl z každé ruční práce. Dělí se prý s děvčaty o těch deset dolarů půl napůl, protože prý nese riziko, když jim něco takového dovolí ve svém báječném podniku.

Nu, ale tehdy večer skončila na pódiu celá zpocená jak šofér od náklaďáku a zašla do uličky na cigaretu a taky pro případ, že by snad malinko zafoukalo. Tracy tam stála opřená o zeď a bánila z cigarety. Sylvia neví, jestli páni detektivové vědí, jak vypadala Tracy za živa, ale byla to vážně krasavice. Blonďaté vlasy až semhle, velké modré oči, nádherný nos, plná ústa, prsa jak vysoustružená, úžasné nohy, opravdu čistá práce. Sylvii překvapilo, že nachází takovou krásku V první linii, protože „upřímně řečeno, zdejší děvčata, včetně mně, by žádnou soutěž o Miss Universe nevyhrála“. Hezčí dívky se okamžitě snaží získat místo v klubu Alyce, kam chodí lepší klientela a kde se dá vydělat víc peněz, jenže tam mají čekací listinu na míli dlouhou. Všechny holky chtějí pracovat tam a Angus tady obyčejně zaměstnává jen to, co zbyde. Vlastně skoro první, co Sylvia Tracy řekla, bylo: „Co t
aková pěkná holka jako ty dělá v tyhle díře?“ A ona se tomu zasmála, protože to je starý šplecht, víte? „Tohle říkají chlapi v bordelech, když se chtějí s holkou lip seznámit, pochopit její osobnost, zatímco děvčata to chtějí mít co nejdřív odbyté, aby mohly vyřídit dalšího kunčofta – ne že bych to znala z vlastní zkušenosti.“

Během těch deseti minut, co spolu venku kouřily a povídaly, jí Tracy vyprávěla, že až do minulého týdne pracovala v jedné pizzerii v centru, jenže si uvědomila, že to nemá budoucnost, a že se chce stát filmovou hvězdou. Myslela si, že by proto mohla být dobrá zkušenost pracovat takhle polonahá před obecenstvem – dneska je přece ve filmech spousta scén s nahými herečkami, vykládala – a kromě toho si tady vydělá mnohem víc, než když v jídelně šoupala po pultě pizzu. A vůbec, kdo ví, třeba sem jednou zajde nějaký velký producent, který bude hledat prostředí pro nový film – slyšela, že Twentieth Century Fox otvírají v Caluse nové studio – uvidí ji tančit a uvědomí si, že ona je přesně to, co potřebuje. Sylvia si vzpomíná, jak ji tehdy napadlo, že do týdne tahle holka bude odvádět ruční práci a za měsíc už bude někomu v dodávce žužlat ptáčka. Jenže nic takového neřekla, protože ji tehdy sotva znal
a. Jak se ukázalo, pokud u Tracy předpokládala nezkušenost a nevinnost, dokonale se zmýlila, protože ještě týž večer si všimla, jak sedí s nějakým černým vojákem a její ruka měla pod stolem velmi napilno.

Bylo zvláštní, že ostatní děvčata měla Tracy tak ráda, když přece byla tak krásná, přitahovala spoustu zákazníků, a tím pádem se za její kalhotky dostalo hodně dolarovek, které by jinak skončily na bříšku někoho jiného. Ale bylo na ní něco jako – ona byla jako máma kvočna. Vždycky se starala, když některé děvče začalo posmrkávat, každé poradila, jak si malovat oči, co s nehty, s účesem, ukazovala dívkám, jak mají chodit a dokonce i jak se mají usmívat – vypadalo to skoro, jako by tou filmovou hvězdou už opravdu byla a mohla si dovolit radit dívkám, které neměly takové štěstí jako ona. Bylo to hrozně zvláštní. Během měsíce se stala zdejší hvězdou. Pro každého. Nejen pro chlapy, kteří se houfovali u pódia, jakmile tam vkročila, anebo čekali, až bude tančit jen pro ně či s nimi sedět u stolu a dělat jim, co od ní chtějí – měla úžasné ruce. Ale i dívky ji absolutně zbožňovaly. To bylo poř
ád Tracy sem a Tracy tam, jak to děláš, že se ti krabatí bradavky, neměla bych nosit jen jednu náušnici místo dvou, jak se mám zbavit chlapa, kterej je vážně jako zvíře, a přitom chci, aby mi dal prachy za kalhotky. … Tracy, Tracy, Tracy, a tak to běželo celou noc.

Samozřejmě, že po ní letěli mladí kluci… vypadala jako děvče jejich snů odvedle, víte, byla jako broskvička. Ty medové vlasy, zářivě modré oči, byla sladká jako panenka a postavu měla jako bohyně – stačilo, aby pohnula malíčkem, a chtělo se vám umřít. Ale ještě víc to vyhrála u starších chlápků, u těch staroušků, kterým trvá celou noc, než se jim postaví. Hrála to na ně – myslím proto, že dávají větší tuzéry než ti kluci – jako by čekala celou noc jen na to, až se tu objeví. Producírovala se před nimi na pódiu, a když zamířila k jejich stolu, připadali si, jako by vyhráli milión. Od nich dostávala nejvíc. Od starších chlapů. Člověče, strkali jí prachy, jako by je sekali kosou na loukách kolem Trailu. Nikdy s nikým nebyla v té dodávce, alespoň pokud Sylvia ví, tak ne. Ovšem, ona to nepotřebovala. Její zlatý důl se nacházel tady, přímo v klubu, a i když se musela nějak dělit s Angusem, st ejně si každý týden odnesla pořádný balík.

Sylvia se domnívala, že ty peníze utrácela hlavně za oblečení. Celou tu dobu, kdy pracovala v klubu, bydlela v pronajatém, zařízeném bytě. „V takový chajdě na sloupech u Whisper Key, ale na pevnině… na takovým kousku země těsně před severním mostem na Whisper Key, u zátoky. Je tam podle vody spousta obytnejch přívěsů a všelijakejch malejch barabizen.“ Sylvia tam byla jen jednou. Uvnitř bylo všechno čisté jako z alabastru, ale byl to jen malinkatý byteček zařízený ratanovým nábytkem, který majitel nejspíš koupil v nějaké aukci po požáru. Skříně měla plné oblečení; bylo úplně jasné, do čeho Tracy strkala peníze. Šaty, boty, blůzy, sukně a svetříky a jeden hrozně drahý model, který koupila v butiku na Lucy’s Circle. Všechny věci byly zbrusu nové a vypadaly, jako by je nikdy neměla na sobě.

„Až na ty jediné červené šaty,“ vzpomněla si Sylvia.

Byly to obyčejné, laciné šaty, ve kterých se Tracy vydala z Georgie na cestu do Hollywoodu. Projela v nich stopem napříč celou zemí – v červených šatech a červených botách – a měla za to, že jí ty šaty nosí štěstí, protože jí pomohly dostat se až do Kalifornie, i když se tam nestala filmovou hvězdou. Také říkala, že jsou to její první ,dospělé‘ šaty. Koupila si je ve chvíli, kdy usoudila, že je načase se trhnout a postavit se na vlastní nohy. Vyprávěla Sylvii, že už je vůbec nenosí, jenom když vyjde ze sprchy, aby měla něco na sobě, než si nalakuje nehty a osuší vlasy. To proto, že na nich byla skvrna od inkoustu. Kousek od pasu. Ale jakkoli by se v nich nechtěla ukázat na veřejnosti ani po smrti, nedokázala se odhodlat k tomu, aby je vyhodila. Na těch šatech bylo prostě něco… uklidňujícího. Když si je oblékla – stačilo se do nich jen tak zabalit, nebyly na nich žádné zipy či co – znovu a znovu jí p
řipomínaly ten okamžik, kdy jí bylo šestnáct a ona se rozhodla, že je načase opustit Georgii. Ty šaty jí připomínaly, že se jednoho dne stane filmovou hvězdou. Možná právě proto si je oblékala pokaždé, když vyšla z koupelny, čistá a nahá, čerstvá, vonící mýdlem. V těch šatech si připadala opět jako šestnáctiletá. Řekla Sylvii, že ty šaty nikdy nevyhodí – ani kdyby se stala bohatou a slavnou, jako že s určitostí ví, že na to jednou dojde.

A potom, jednoho dne loni v červenci, do klubu nepřišla. Nikdo nevěděl, kde je.

Jedna z dívek jí volala domů – myslely si, že je snad nemocná – ale nikdo to nebral. Sylvia se do jejího bytu vypravila hned druhý den ráno; chtěla se ujistit, že je v pořádku. Klepala na dveře, ale nikdo neodpovídal. Soused odvedle na ni zavolal, že jestli hledá tu pěknou blondýnku, tak ta prý je už pryč. Minulý večer pro ni přijel velký, drahý vůz a barevný šofér jí pomohl snosit do kufru všechny věci a šaty. Soused nevěděl, kam ji to auto odvezlo. Jelo prý směrem na Whisper Key.

„Tenkrát jsem o ní slyšela naposledy,“ dodala Sylvia. Odmlčela se. „Chybí mi. Nám všem. Už to tu není takové jako s ní.“ Znovu se odmlčela. „A teď je mrtvá.“

„To auto,“ řekl Rawles. „Nevšiml si soused poznávací značky?“

„Já nevím, neptala jsem se ho.“

„Jak se jmenuje, nevzpomínáte si?“

„Ani na jméno jsem se ho neptala. Byl to prostě chlap, co kousek vedle vystrčil hlavu z obytnýho přívěsu a řek mi, že je Tracy pryč.“

„Mohla byste nám dát adresu toho bytu?“ zajímal se Bloom. „Toho domu, kde bydlela?“

„Adresu si nepamatuju. Ale povím vám, jak se tam dostanete. Jakmile ten barák uvidíte, poznáte ho. Je to jedinej dům na kůlech přímo u zátoky.“

Snehurka

8

V Caluse nemáme Zlaté pobřeží. Nenajdete tu žádnou oblast, zastavěnou výlučně honosnými sídly. Nejblíže se takové představě čtvrti, určené výlučně velmi bohatým lidem, blíží Flamingo Key, uměle nasypaný poloostrov jižně od Cortez Causeway. Ale i když se cena tamních nemovitostí pohybuje od půl miliónu dolarů výš, najdete zde spíš pečlivě udržovaná nákladná obydlí než luxusní rozlehlá sídla. Každý na Flamingo Key ze všech svých oken vidí na sousedy. Nejbohatší lidé si především kupují volný prostor – a takový luxus je na parcelách o rozměrech šedesátkrát sto yardů nedostupný.

Na domovy caluských boháčů často narazíte docela překvapivě. Projíždíte třeba změtí chatrných baráčků ze dřeva a térového papíru a najednou se před vámi objeví rozlehlý trávník ohrazený plotem z kovaných ocelových mříží, zavlažovaný podzemním systémem ostřikovačů, a daleko, na konci dlouhé příjezdové cesty uvidíte vlastní sídlo, bělostné, tonoucí ve sluneční záři. Anebo jedete skrze sídliště s parcelami po šedesáti tisících dolarech, až se dostanete k ukrytému kousku pobřeží, chráněnému vysokou zdí, a hned s určitostí pochopíte, že se za ní nachází dům za milión dolarů, bazén a terasový kurt. Calusa se pořád rozrůstá.

Rodinné sídlo Whittakerových na Belvedere Road patřilo ke caluským zvláštnostem. Stálo na šestiakrovém pozemku na pobřeží, kolem nějž se rozkládalo dalších šest akrů neobdělané a nezastavěné půdy. Všechno to zakoupil Horace Whittaker tenkrát, kdy zde ještě byla jen rybářská osada a on nakupoval zdejší pozemky hlava nehlava. Ten okolní prostor nechali úmyslně v původním stavu, aby jednou, až člověk projede sousední čtvrtí s domy po sto tisících dolarech, se náhle ocitl v jakési časoprostorové smyčce a objevil takovou krajinu, jaká zde byla před příchodem plánovačů a stavbařů. I dnes si můžete koupit dvanáct akrů (třeba i dvanáct set akrů) nekultivované půdy v dobytkářském kraji, nějakých dvacet minut za hranicemi Calusy. Ale uvnitř města se taková panenská půda nedá sehnat za žádné peníze. Při pomyšlení, zač by se dnes těch dvanáct akrů pozemku na pobřeží dalo prodat, dostává mozek třesav ku.

Před sídlem na Belvedere Road nebylo nic, co by vás na ně upozornilo. Silnice se vinula obytnou čtvrtí a najednou byly všechny domky za vámi a vozovka končila mezi duby a rododendrony. Žádná kultivovaná půda, všechno bylo v přírodním, divokém stavu a jedinou známkou civilizace byla úzká makadamová cesta jen pro jedno auto. Poklidně se vinula mezi eukalypty a shluky Elliotových borovic a ve stínu stromů se leskly hladiny tůní. Potom se cesta rozšířila, stala se z ní dvouproudá silnice lemovaná buganvíliemi a ibišky, zatočila se podél pobřeží a skončila kruhovým objezdem před skvělou budovou, stojící na samém břehu.

Dům byl zbudován ve španělském stylu, tolik oblíbeném mezi prvními bohatými usedlíky v Caluse. Masivní hnědé štukované stěny, oranžové střešní tašky, vzpřímené komíny, stojící jakoby na stráži, všude, kam se člověk podíval, samé výklenky a arkády, a to vše tonulo v nádherné náruči palem a kvetoucích rostlin.

Zaparkoval jsem na vydlážděném prostranství nedaleko hlavního vchodu, přistoupil jsem ke dveřím, vzal do ruky těžké, černé klepadlo z kovaného železa, nechal jsem je dopadnout, znovu jsem je zvedl a nechal je dopadnout podruhé.

Žena, která přišla otevřít, vypadala jako dozorkyně z věznice – jako ten typ ošetřovatelky, jaký si člověk představuje v oddělení pro chovance s násilnými sklony v ústavu pro duševně choré. Okamžitě jsem si vzpomněl na ošetřovatelku, kterou Sára přejmenovala na Brunhildu. Mohla být vysoká asi pět stop a šest palců. Podsaditá ženština s ocelově šedými vlasy, očima téže barvy a v bílých botách s gumovými podrážkami. Celkový dojem byl mrazivý.

„Ano?“

Málem jsem čekal, že bude mluvit s německým přízvukem.

„Jsem Matthew Hope,“ představil jsem se. „Paní Whittakerová mě čeká.“

„Ano, pojďte, prosím, dál,“ vyzvala mne. „Já jsem Patricia, její hospodyně.“

Vyšel jsem za ní na nádvoří obklopené různými částmi domu. Oblouková okna se zelenými markýzami shlížela na vodotrysk a modrými dlaždicemi vykládanou vodní nádrž uprostřed. V nádrži plavaly zlaté rybky. Vodotrysk šuměl ve sluneční záři. Patricia otevřela francouzské okno na konci chodby, a náhle jsme vyšli na velký, smaragdově zelený trávník, svažující se k bazénu, zbudovanému na samém kraji zátoky, zářící ve slunci a táhnoucí se až ke vzdálenému obzoru.

„Paní Whittakerová?“ řekla Patricia a žena sedící u bazénu se po nás ohlédla.

Sára mi pověděla, že její matce je třiašedesát let. Vypadala o deset let mladší. Měla na sobě elegantní koupací plášť, převázaný v pase zlatou šňůrou, která ladila s jejími zlatými střevíci a sluncem ozářenými blond vlasy. Měla stejně zelené oči jako Sára i stejně křehkou postavu. Jak nás uviděla, okamžitě se zvedla.

„Pane Hope,“ oslovila mě. Přistoupila blíž a podala mi ruku. „Je od vás milé, že jste přišel.“

Zatelefonoval jsem jí ráno a požádal ji, zda by mě mohla ještě dnes přijmout. Když jsem s ní mluvil, měl jsem pocit, že trochu váhá. Teď však promluvila, jako by to byla ona, kdo si mě troufl bez předchozího upozornění pozvat na návštěvu.

„Jste hodná, že jste mi dovolila přijít,“ opáčil jsem a potřásl jsem jí rukou. Její stisk byl pevný a silný.

„Nesmysl,“ namítla. „Chápu, že se snažíte Sáru dostat ven z toho příšerného místa. Nic by mi nevyhovovalo lip.“

Pohlédl jsem na ni.

V jejích upřímných zelených očích jsem neodhalil žádnou lest ani klam.

„Neposadíme se k bazénu?“ navrhla. „Je tak nádherný den. Požádala jsem Patricii, aby nám přinesla čaj a nějaké zákusky.“

Kolem bazénu se rozkládala modře dlážděná plocha. Na sytě modré obloze graciézně máchalo křídly hejno pelikánů. Na kraji vodní hladiny se chvilku natřásala bílá volavka a potom elegantně odkráčela. Usedli jsme ke skleněnému stolku; já na slunce a paní Whittakerová do stínu slunečníku.

„Vy jste se Sárou mluvil, že ano?“ zeptala se.

„Ano, mluvil.“

„Zdá se, že je v pořádku, ne? Nechápu, proč ji tam vlastně drží.“

„Navštívila jste ji někdy v poslední době, paní Whittakerová?“

„Myslím, že někdy minulý měsíc. Chodila bych za ní častěji, ale doktoři tvrdí, že by jí to neposloužilo. Dovedete si představit takový nesmysl? Návštěva vlastní matky by jí neposloužila – ať už to má znamenat cokoli. Ve skutečnosti jsme spolu při mé poslední návštěvě vycházely báječně. Přinesla jsem jí nějaké knihy, hrozně jí scházelo čtení – ona pořád něco čte, víte. Nějaké knihy o špiónech, posledního Ludluma… už nevím, jak se to jmenuje, ty jeho názvy se nedají zapamatovat. Ona miluje špionážní romány, všechny ty intriky, dvojité a trojité agenty, to je prostě její. Taky jsem jí vzala něco od Le Carrého. Nedávno to vyšlo v brožovaném vydání. Zdálo se mi, že jí to udělalo radost a že mi je vděčná. Musí se tam strašně nudit, nemyslíte? Pořád jen vysedávat s lidmi, kteří… však víte.“ Najednou složila ruce do klína. „Kde ta Patricia může být?“ podivila se. „Řekla j
sem jí o horký čaj, protože ten prý ochlazuje lip než studený. Má to něco společného s pocením nebo s odpařováním, nemyslím, že bych tomu rozuměla úplně správně, ale Číňani ho pijí, když je velké horko. Ne že by mi dnešní počasí nějak vadilo, myslím, že je docela příjemně, že ano?“

„Ano, to je. A tohle je moc krásné místo.“

„Ach, ano, Horace měl vždycky dobré oko pro krásu. Když se přistěhoval do Calusy, nakoupil hromadu pozemků, chápete, ale na tomhle místě si od samého počátku přál mít svůj domov. Až se vezmeme. Já jsem se s ním samozřejmě seznámila až později. Horace byl o dost starší než já – a taky o hodně bohatší.“ Usmála se. Ten úsměv mi připomněl Sáru. „Nepohybovali jsme se ve stejných kruzích. Dokonce si vzpomínám, jak jsem své matce tvrdila, že je pro mě moc starý. A taky hrozně ošklivý. On ale vůbec nebyl ošklivý, byl to dost pohledný mužský. Jenže já byla tenkrát mladá holka – když jsme se seznámili, měla jsem devatenáct let – a on byl o deset let starší, takže mi připadal… nu, jako stařec. Pořád jsem ho odmítala – á, tady je Patricia, musela pro to jít snad až do Bostonu.“

Služebná, která mi otevřela, dveře, přinesla na terasu podnos se stříbrným čajovým servisem, šálky, podšálky, lžičkami, ubrousky, s malou miskou s ovocem a s talířem zákusků.

„Ale, tys přinesla i ovoce, Patricie, to je od tebe chytré,“ poznamenala paní Whittakerová. „Nezapomnělas na lžičky? Á, ano, tady jsou. Pane Hope, dáte si citrón, nebo mléko?“

„Mléko, prosím.“

„Cukr? Jendu kostku nebo dvě?“

„Jednu, prosím.“

„A vezměte si zákusek a ovoce,“ pobídla mne, zatímco nalévala čaj. „Děkuju, Patricie, je to báječné.“

Patricia přikývla a zamířila zpátky do domu. U francouzského okna se zastavila a ohlédla se na zátoku. Sledoval jsem její upřený pohled. Asi sto yardů od břehu stála na místě výletní jachta. Znovu jsem pohlédl na Patricii. Pořád hleděla na zátoku; nevnímala, že ji pozoruji.

Zvedla ruku ke klice francouzského okna a zaváhala. Potom je pootevřela. Sluneční paprsky se odrazily od skla směrem k vodě. Mírně upravila polohu otevřeného křidla. Šípy odraženého slunečního světla opět přelétly po vodní hladině. Ještě chvíli zůstala stát a pak zašla do domu.

„O čem jsme to mluvili?“ přemítala paní Whittakerová a odložila stříbrný šálek. „Vlastně, o čem jsem já mluvila? Zdá se, že pořád mluvím jenom já. Ale proto jste vlastně přišel, že? Abyste mě slyšel mluvit.“

„Říkala jste, že jste zprvu pana Whittakera odmítala.“

„Ach, to opravdu ano!“ Zasmála se. „Úplně ze mě bláznil. Myslel byste si, že mi nenabízí manželství, ale doživotní pobyt v arabském serailu. Jenže, jak už jsem řekla, bylo mi devatenáct, jemu táhlo na třicítku, a ten věkový rozdíl jsem tenkrát nedokázala přenést přes srdce. Ale on vytrval – můj Horace byl velmi vytrvalý člověk.“

Pohlédl jsem na jachtu u pobřeží a zahlédl odlesk slunečních paprsků, nepochybně od čoček dalekohledu. Někdo si prohlížel dům. Někdo se díval na paní Whittakerovou a na mě. Caluští jachtaři si často prohlížejí domy na pobřeží, které je tak či onak přitahují, ale málokdo má tolik drzosti, aby na dům a jeho obyvatele civěl dokonce dalekohledem. Jen jedním uchem jsem naslouchal paní Whittakerové, která mi vykládala, jak se jí Horace mnoho let dvořil a ona pořád odmítala provdat se za staršího muže a jak nakonec podlehla jeho životní síle a energii, již postrádalo tolik mužů o polovinu mladších než on. Pořád jsem sledoval záblesky světla, přicházející z jachty u břehu.

A pak jsem si pomyslel… ježíšmarjá…! Patricia jim dala signál, že jsem zde.

Byl jsem očekáván a ona jim teď dala vědět, že už jsem tady.

Hrála si s tím francouzským oknem, aby jim dala signál. Jako zrcátkem.

A teď nás z toho člunu někdo pozoruje.

Na tom člunu je nepochybně doktor Kecmajstr. A možná i ministerský předseda pro ospravedlnění čehokoli Mark Ritter. Oba tam čekají a pozorují nás. Třeba mně a paní Whittakerové chtějí odečítat ze rtů. Možná mají na člunu někoho, kdo to umí. Odezírat, co si povídáme. Vědí, že chci Sáru dostat pryč z Knottova sanatoria, kde ji drží z důvodů, o nichž zatím nic nevím. Někdo, kdo umí číst ze rtů, se snaží s pomocí dalekohledu zjistit, o čem je řeč. Paní Whittakerová mi pověděla, že by si přála, aby se Sára dostala ven, ale to byla lež a oni si teď ověřují, že hraje správně svoji roli, již pro ni připravili – úlohu milující matky, která čeká, až její nebohá dcerunka přijde k rozumu a bude se moci vrátit domů, kde ji tak dlouho opatrovala. Lži, jsou to všechno lži. Pomahači Smilné čarodějnice špehují Bílého rytíře. A Sněhurka je pod zámkem. Dalekohled se pořád upíral na nás a odrážel s
luneční paprsky. Paní Whittakerová monotónně vykládala, že se za něho provdala ve třiadvaceti a jemu bylo třiatřicet, vlastně už skoro čtyřiatřicet. Sára se jí však narodila až v osmatřiceti letech. Má dojem, že to je dost nebezpečné, mít dítě v takovém věku, ale bylo to tak rozkošné miminko, tak miloučké dítě, nikdy by si byla nepomyslila, že se něco takového může stát, ani za milión let – ach moje ubohá dceruška. Dalekohled, namířený na nás, se ani nepohnul a také člun stál na vodě zcela nehybně.

„Čumilové,“ poznamenala najednou, přerušujíc své vyprávění. „Nebývají vždycky takhle drzí, ale mívám jich někdy až po krk! Jsme tady dost stranou, jen od zátoky nejsme nijak chránění. A jachtaři samozřejmě připlouvají co nejblíž, aby dobře viděli – koneckonců, tohle je jedna z caluských atrakcí. Nemáte představu, jak je to otravné. Někdy taky plavu v bazénu nahá – na to mám přece právo, no ne? Přirozeně, dělám to, jen když je služebnictvo pryč. Ale ti zatracení jachtaři! Odpusťte, že tak ošklivě mluvím, strašně mě to rozčiluje.“

Dalekohled se najednou ztratil, jako by slova paní Whittakerové jakýmsi kouzlem zhasla odraz slunečního světla. Dala jim snad i ona nějaké znamení? Stejně jako předtím Patricia? Varovala je snad, že jsem si všiml, jak si nás prohlížejí, a…

Najednou jsem si uvědomil, jak dokonale jsem přesvědčen o správnosti Sářiných domněnek; jak hluboko jsem se nechal vtáhnout do… ale je to opravdu jen klamná představa?

Prokristapána, je snad možné, aby člověk sdílel něčí klamné představy?

Jachta se náhle dala do pohybu.

„Zbavili jsme se jich,“ poznamenala paní Whittakerová. „Je to vážně otrava. Někdy mívám chuť zavolat na ně Pobřežní stráž.“

Díval jsem se za jachtou. Pak jsem se otočil k ní.

„Paní Whittakerová,“ začal jsem. „Vím, že se vám moc nechce mluvit o Sářině nemoci, ale já jsem přišel právě kvůli tomu. Cokoli mi můžete povědět…“

„Já jen, že teď už vypadá o tolik lip,“ řekla paní Whittakerová. „Že ano? Vlastně vy to nemůžete vědět. Vy jste ji tehdy neviděl.“

„Myslíte tenkrát v září?“

„Ano,“ přisvědčila paní Whittakerová. „Když se chtěla zabít.“

„Můžete mi o tom povědět něco víc?“

„Inu, jsou to tak bolestné vzpomínky…“

„Já vím, ale…“

„Moc bolestné,“ zdůraznila a zadívala se opět na vodní hladinu. Jachta rychle ujížděla směrem k jihu. Za okamžik už z ní bude jen nepatrná tečka v dálce. Skoro jako by tu nikdy nebyla.

„Kde jste byla, když se to stalo?“ zeptal jsem se. „V které části domu?“

„Já jsem v domě nebyla,“ namítla paní Whittakerová. „Byla jsem v muzeu, v Ca D’Ped. Jsem členkou správní rady. Mluvili jsme o plánech na výstavu caluských sochařů – a musím dodat, že se taková výstava měla konat už dávno. Máme zde přece tolik talentovaných lidí. Vrátila jsem se domů… myslím tak kolem čtvrté odpoledne, možná o něco později.“

„Byl v domě někdo?“ otázal jsem se. „Myslím kromě Sáry?“

„Ne, sedmadvacátého byl čtvrtek. Služebnictvo mělo volno.“

„Tím služebnictvem myslíte…“

„Služku, kuchařku a zahradníka. To je všechno.“

Otočila se ke mně. „Překvapuje vás to, pane Hope? Žádná komorná pro přízemí a pro první patro, žádný šofér, žádná osobní komorná, která by mi prala spodní prádlo a pomáhala mi s oblékáním? Obávám se, že jsme si nikdy na tak honosný styl nepotrpěli. Iři zaměstnanci – víc jsme jich nikdy neměli.“

„A ten den byli všichni tři pryč?“

„Ano.“

„Takže Sára tu byla sama?“

„Ano. Když jsem dorazila, uviděla jsem na příjezdové cestě její auto a hned, jak jsem vešla do domu, jsem na ni zavolala. Nikdo neodpověděl. Zavolala jsem ještě jednou. Celý dům byl velice tichý. Hned mě napadlo, že něco není v pořádku… znáte ten pocit, když přijdete domů a okamžitě víte, že něco není tak, jak má být? Přesně takový pocit jsem tehdy měla – že se stalo něco hrozného. Myslím, že jsem ji znovu zavolala jménem, a pak… jsem se rozběhla po schodech do druhého patra. Dveře Sářina pokoje byly zavřené. Zaklepala jsem. V tomhle domě odjakživa platilo, že nikdo nesmí vpadat do soukromí druhých. Už jako dítě se Sára naučila, že před vstupem do místnosti musí zaklepat. A já s Horacem jsme se tím řídili taky. Z její ložnice nikdo neodpovídal. Zaklepala jsem ještě jednou, zase jsem ji zavolala jménem, a pak už jsem začala vážně dostávat strach a… porušila jsem své vlastní nařízení, pane Hope, a otevřela jsem dveře bez vyzvání.“

Přitiskla si ruku k ústům a pevně zavřela oči, jakoby ve snaze zahnat vzpomínku na pohled, který se jí tehdy v září v tom pokoji naskytl. Čekal jsem. Měl jsem dojem, že pláče. Zdálo se, že sbírá odvahu, aby ten příběh mohla dopovědět. Když konečně otevřela oči, upřela je na zátoku. Hleděla na vodní hladinu a začala mluvit, jako bych tam vůbec nebyl, velmi tichým hlasem.

„Ona… stála nahá v koupelně. Její šaty ležely na podlaze, na podlaze koupelny. Leželo tam na hromádce všechno, i její spodní prádlo a sandály. Vzpomínám si, že to byly žluté šaty. V pravé ruce držela žiletku. Na levé ruce měla krev – tři tenké, krvavé linky. Doktor Helsinger později říkal, že se jedná o drobné sebepoškození. Přišla jsem přesně v nejvyšší čas. Stačilo přijít o pět minut později, možná jen o minutu, a třeba by mezitím sebrala odvahu a doopravdy by si prořízla zápěstí. Zachránilo ji jen její zaváhání… a můj příchod.“

„Doktor Helsinger mi pověděl, že ta poranění byla jen povrchová. Zdálo se vám…?“

„Ach ano, ale stejně to bylo hrozné. Přijdete do pokoje své dcery a najdete ji s žiletkou v ruce a se zakrváceným zápěstím…“ Potřásla hlavou. S pohledem stále upřeným na vodu pokračovala: „Sára se na mě podívala, oči měla rozšířené, ruka s žiletkou se jí třásla a já… řekla jsem, velice jemně jsem řekla: ,Sáro, je ti dobře?‘ a ona na to: ,Hledala jsem ji.‘ Tehdy jsem neměla ani tušení, co tím myslí. Jen jsem přikývla a povídám: ,Sáro, nechceš mi dát tu žiletku?‘ a ona prý: ,Musela jsem se potrestat.‘ Zeptala jsem se: ,Za co? Prosím tě, Sáro, dej mi tu žiletku.‘ Nevím, jak dlouho jsme tam stály a dívaly se na sebe. Stály jsme necelé tři stopy od sebe – Sára ve dveřích koupelny, já v pokoji, a ona pořád měla v ruce tu žiletku. Ze zápěstí jí na dlaždičky ukápla krev. Podívala se dolů, jako by ji to překvapilo, a pak řekla: ,Tolik krve.‘ Opakovala jsem: ,Prosím tě, drahoušku, dej mi tu žiletku.‘ A ona mi ji podala.“

„Co se stalo s tou žiletkou, paní Whittakerová?“

Odvrátila oči od zátoky.

„Cože?“ zeptala se.

„S tou žiletkou. Co jste s ní udělala?“

„To je ale divná otázka,“ poznamenala.

„Vzpomenete si, co jste s ní udělala potom, když vám ji dala?“

„Nemám ponětí, pane Hope. Dcera krvácela…“

„Ale nijak vážně…“

„Mně to tehdy připadalo vážné. Měla jsem starost jen o ni, musela jsem se o ni postarat. Jakmile tu žiletku pustila z ruky, určitě jsem už po ní ani nevzdechla.“

„A co jste tedy udělala?“

„Prohlédla jsem jí to zápěstí. To byla první věc. Za války – tedy, za druhé světové války – jsem pracovala pro Červený kříž. Umím podvázat cévy, když je to potřeba. Ale hned jsem viděla, že ty rány… byly to tři souběžné řezné rány na levém zápěstí, nijak hluboké, spíš škrábance, až na to, že z jedné z nich ukapávala krev. Ale i to bylo jen povrchové poranění, které cévy neohrozilo. Jenom jsem jí to očistila vatou a přelepila náplastí.“

„A co jste dělala potom?“

„Zavedla jsem ji do své ložnice – nechtěla jsem ji spustit z očí, i když mi připadala velmi klidná – vlastně až moc klidná. Vůbec neumím popsat ten… ten… ani nevím, jak to nazvat. Možná chlad. Odstup. Měla jsem pocit… jako by se ode mě naprosto izolovala – a dokonce i snad sama od sebe. Lituju, že to nedokážu vysvětlit inteligentnějším způsobem. Nikdy dřív jsem nic podobného neviděla a doufám, že už to nikdy neuvidím. Změnila se… v zombii, pane Hope. Vedla jsem ji za ruku k sobě do ložnice. Ale ta ruka, kterou jsem svírala ve své, byla bez života. Oči měla skelné a ve tváři se jí zračila tak strašlivá bolest a sklíčenost… s tím poraněním na zápěstí to nijak nesouviselo, to tu bolest nezpůsobilo. Nikdy jsem v lidské tváři tolik bolesti neviděla. Otřásla mnou. Zlomila mi srdce.“ Odmlčela se. Zhluboka se nadechla. „V lékárničce ve své koupelně jsem měla lahvičku s valiem. Vzala jsem dva prášk
y, natočila do sklenice vodu z kohoutku a řekla jsem: ,Vezmi si tohle, Sáro.‘ A ona povídá: Jsem Sněhurka.‘ A já na to: ,Ano, miláčku, prosím tě, vezmi si ty prášky.‘“

„Vzala si je?“

„Ano. Spolkla je oba a řekla: ,Otče, odpusť mi, protože jsem zhřešila.‘ V tu chvíli jsem tomu vůbec nerozuměla. My nejsme katolická rodina, pane Hope. Tohle říkají katolíci, když přijdou ke zpovědi. Později, při rozmluvě s doktorem Helsingerem, jsem si uvědomila, že se jedná o součást jejích klamných představ… představovala si, že se Horacovi nabídla. Vlastnímu otci. Že se mu nabídla jako sexuální partnerka. A teď prosí za odpuštění. ,Odpusť mi otče, protože jsem zhřešila.‘“

„Co se stalo pak, když si vzala to valium?“

„Usnula. Zabralo asi za dvacet minut.“

„Kde usnula?“

„Ve své ložnici. Odvedla jsem ji tam a uložila ji co nejpohodlněji.“

„V kolik hodin to bylo? Kdy jste ji uložila do postele?“

„Tak v pět… nebo v půl šesté? To nevím určitě.“

„A co jste udělala pak?“

„Zavolala jsem Nathanovi. Tedy, doktoru Helsingerovi.“

„Psychiatrovi.“

„Ano.“

„A rodinnému příteli?“

„Ano.“

„Nezavolala jste tedy praktického lékaře?“

„Ne. Dcera se pokusila o sebevraždu. Měla jsem pocit, že potřebuje psychiatra.“

„A on ji přišel prohlédnout, je to tak?“

„Ano.“

„Spala už, když přišel?“

„Ano.“

„A on ji vzbudil?“

„Ano. Okamžitě začala drmolit. Vykládala něco o Smilné čarodějnici a… bože můj, bylo to strašné. Otce obviňovala z hrozných věcí. Řekla doktoru Helsingerovi, že svého otce požádala… ani to nedokážu opakovat, pane Hope. Byla to hrůza hrůz. Samozřejmě, za chvíli jsme pochopili – doktor Helsinger a já – že se Sára… že ztratila… že je velice těžce nemocná, pane Hope. Duševně nemocná, pane Hope. A tehdy mi doktor Helsinger poradil, abych ji dala hospitalizovat na základě Bakerova zákona.“

„On se k vám ještě ten večer vrátil, že? S podepsaným potvrzením a v doprovodu policisty.“

„Ano.“

„Paní Whittakerová, nepochybuju, že máte dobrou paměť, ale ten policista tvrdí, že žádnou žiletku nikde neviděl.“

„Asi jsem ji už mezitím vyhodila.“

„Tedy si vzpomínáte, co jste s ní udělala?“

„Určitě jsem ji vyhodila.“

„Strážník Ruderman prý neviděl ani žádnou krev…“

„Však jí tam moc nebylo. Jak říkám, byla to jen drobná poranění.“

„Mluvila jste o tom, jak na podlahu ukápla…“

„Ano, to ano.“

„Jenom jediná kapka?“

„Nu, snad jich bylo několik. Ale všechny jen z té jedné rány. Z té třetí rány na jejím zápěstí. Z té, co byla ze všech nejníž. Ale i to bylo sotva víc než škrábnutí. Jak už jsem řekla, stačila náplast…“

„Prohlédl si doktor Helsinger ty rány či škrábance na jejím zápěstí?“

„Ano, prohlédl.“

„A on je taky považoval za povrchové?“

„Ano, to on mi pověděl, že se jedná o drobné sebepoškození. Prý je to při těchto typech sebevražedných pokusů běžné.“

„Ale na podlaze koupelny byla nějaká krev.“

„Určitě jsem ji utřela, ještě než přišel ten policista.“

„Měla krev i na šatech, paní Whittakerová?“

„Na šatech?“

„Říkala jste, že šaty ležely na hromádce…“

„Ach ano, na podlaze. Ne, nebyla na nich krev.“

„Ona se nejdřív svlékla a pak si zkusila rozříznout zápěstí, je to tak?“

„Ano. Muselo to tak být. Na šatech žádnou krev neměla.“

„Co jste udělala s jejím oblečením?“

„Určitě jsem je dala do prádla.“

„Když říkáte do prádla…“

„Asi do koše, to nevím jistě. Všechno bylo tak zmatené, tak…“

„To jistě, ano. A vaši dceru odvezli dřív, než se služebnictvo vrátilo domů?“

„Ano, samozřejmě. Ten policista dorazil chvíli před půlnocí. Všichni zaměstnanci se vrátili až druhý den.“

„To znamená osmadvacátého.“

„Ano.“

„Tou dobou už byla Sára u Samaritánů.“

„Ano, v Dingleyho pavilónu.“

Na okamžik jsem zaváhal.

Potom jsem řekl: „Paní Whittakerová, Sára trvá na tom, že se nic takového vůbec nestalo. Prý se nepokusila o sebevraždu, doktor Helsinger ji neprohlížel, prý prostě přišel s potvrzením a…“

„Nesmíte se od Sáry nechat nachytat,“ varovala mě paní Whittakerová.

„Jak nachytat, madam?“

„Nesmíte si myslet, že ona ví, co se tehdy večer stalo. Protože ona to neví.“

„Zdá se, že si na všechno vzpomíná.“

„Na všechno, na co si chce vzpomenout. Znám dobře ty její léčky, pane Hope. Sama jsem se skoro nechala chytit. Tehdy večer, když si vzala valium a začínala usínat, začala si něco mumlat – nemluvila ke mně, spíš sama k sobě. Jak jsem ji tak poslouchala, nabyla jsem dojmu, že se to dopoledne opravdu vydala někoho hledat, nějakou ženu, o které věřila, že je otcovou milenkou. Když jsem ji poslouchala, málem mě přesvědčila. Chytila jsem se do stejné pasti, do které teď vlákala i vás. Protože, víte, pane Hope, Sára se tu noc chovala opravdu šíleně. Teď už je na tom mnohem lip, viděla jsem, že se hodně zlepšila, a přála bych si z celého srdce, aby už brzy mohla to hrozné místo opustit. Ale ne dřív, než bude úplně zdravá – a já nevím jistě, jestli už je opravdu zdravá. Musíte si dávat velký pozor, pane Hope. Sára umí být úžasně přesvědčivá. Nechtěla bych, abyste třeba zařídil její propuštění a ona si pak znovu chtěla ublížit.“

„Ujišťuju vás, že nehodlám postupovat nijak překotně.“

„To bych vám byla nesmírně vděčná.“

Umlkli jsme. Potřeboval jsem jí položit jednu otázku. Musel jsem se na to zeptat, ale váhal jsem. Zdálo se mi, že bolest paní Whittakerové je stejně opravdová, jako byla bolest zračící se v Sářině tváři za onoho dávného večera, a neměl jsem nejmenší chuť ji ještě zhoršovat. Ale bylo nezbytné tu otázku položit. Přál jsem si – i když jen na okamžik – být detektivem Morrisem Bloomem, který takové otázky vyslovoval snadno, jako součást běžné rutiny.

„Paní Whittakerová,“ začal jsem, „před chvílí jste uvedla, že to, co vám Sára tehdy večer povídala, vás málem přesvědčilo. Když začínala usínat. Když valium začalo účinkovat.“

„Ano?“

„Říkala, že se vydala hledat údajnou milenku vašeho manžela…“

„Ano, o tom mluvila.“

„Paní Whittakerová, měla jste někdy důvod se domnívat – máte snad teď nějaký důvod k domněnkám – že by se Sářino tvrzení mohlo zakládat na pravdě?“

„Ptáte se, jestli měl Horace milenku?“

„Ano, nezlobte se. Musím to vědět.“

„Horace byl věrný, slušný, milující muž.“

„Nikdy jste neměla důvod k podezření…“

„Nikdy. Měl moji naprostou důvěru.“

„Takže… i když vám Sára pověděla, že po té druhé ženě pátrala…“

„Ano?“

„Jste přesvědčená, že je to jen další z jejích klamných představ, je to tak? Že nejela autem…“

„Ale jela. Věřím, že jela autem.“

„Opravdu?“

„Ano. Jela autem hledat tu druhou ženu.“

Udiveně jsem se na ni zahleděl.

„A taky ji našla,“ zdůraznila paní Whittakerová. „Našla milenku svého otce.“

„Je mi líto, ale já vám nerozumím. Právě jste mi…“

„Našla samu sebe, pane Hope. V tom fantómovi, kterého si sama stvořila, poznala samu sebe. A hrůznost toho odhalení nedokázala unést. Tak se pokusila o sebevraždu.“

Přikývl jsem.

„To auto, co v něm tehdy odjela…,“ nadhodil jsem. „Kde…?“

„Prodala jsem ho,“ odvětila paní Whittakerová.

„Kdy?“

„Hned potom.“

„Proč?“

„Nemohla jsem ho ani vidět. Pořád mi připomínalo, jaká Sára byla a co se z ní teď stalo. Horace jí ten vůz dal k jedenadvacátým narozeninám, víte? Tehdy jsme byli šťastní.“

„Jaký typ vozu to byl?“

„Ferrari… Boxer 512. Stálo pětaosmdesát tisíc dolarů.“ Odmlčela se. „Můj Horace byl štědrý muž. On sám jezdil v omlácené chevroletce z osmasedmdesátého roku. Pořád jsem mu říkala, ať si koupí lepší, dražší vůz. Ale on ne. Jezdil dál tím svým. A taky řídil sám. Ke konci, když už věděl, že nemá srdce docela v pořádku – několikrát nás pěkně vylekal, víte – jsem mu navrhla, že by si doopravdy měl najmout šoféra. A on, že prý by si připadal jako trouba, kdyby ho někdo vozil po městě.“

„Nevzpomínáte si, kdo od vás to auto koupil? Myslím to Sářino ferrari.“

„Lituju, ale nevzpomínám si. Určitě tu někde bude doklad o prodeji, jestli se chcete podívat. Ale, upřímně řečeno, nechápu, jak souvisí Sářino auto s tím, že ji chcete dostat z Knottova sanatoria. Pane Hope, ještě jednou vás varuju. Postupujte opatrně. Jestli se vám ji odtamtud podaří dostat a ona si pak něco udělá, budete mít ve mně nepřítele na celý život. A já dokážu být pěkně nepříjemná.“

Vzala do ruky šálek.

„Ten čaj už skoro vystydl,“ poznamenala.

Pochopil jsem to jako signál, že rozhovor je u konce.

„Děkuju, že jste mi věnovala tolik času,“ loučil jsem se. „Jsem vám moc vděčný za všechno, co jste mi pověděla.“

„Rádo se stalo,“ ujistila mne. „Patricie vás doprovodí.“

Odešel jsem a ona dál seděla u zátoky a dívala se na hladinu. Prošel jsem francouzským oknem. Patricia právě scházela po schodišti do obývacího pokoje.

„Odcházíte, pane Hope?“ otázala se.

„Ano.“

„Máme pěkný den, že?“

„Nádherný.“

Společně jsme prošli pokojem k venkovním dveřím. Otevřela mi a ustoupila stranou. Než jsem znovu vyšel ven, na sluníčko, řekl jsem: „Patricie… bylo s tím oknem něco v nepořádku?“

„Prosím?“ podivila se.

„Myslím to francouzské okno. Zdálo se mi, že vám na něm něco vadí…“

„Francouzské… ach. Ne, ne, pane. Vůbec nic s ním není. Jen se mi zdálo, že je na něm šmouha, tak jsem jím pohnula, abych to sklo viděla víc proti světlu. Když sklem trochu pohnete, někdy vám na něm sluníčko ukáže skryté šmouhy.“

„Už rozumím,“ přikývl jsem. „A byla tam šmouha? Bylo špinavé, Patricie?“

„Bylo úplně bez poskvrnky, pane,“ ujistila mne.

Můj partner Frank je expert na ženy. Také je expert na manželství a rozvody. Frank mi pověděl, že mnoho ženatých mužů – samozřejmě, že ne on – si při milování se svými manželkami představuje jiné ženy. Frank tvrdí, že zná lidi, kteří během těch deseti minut, kdy se milují s vlastní ženou, myslí na tři, čtyři či dokonce pět úplně jiných žen. Začal o tom mluvit, protože jsem ho požádal, aby se podíval na rozvodové ujednání, které jsme se Susan podepsali. Požádal jsem ho o to hned odpoledne po návratu od Whittakerových.

Udělal jsem to z jednoduchého důvodu. Přečetl jsem si to ujednání a chtěl jsem, aby mi Frank vyvrátil to, nač jsem sám přišel. Neřekl jsem mu, že chci, aby vyvrátil můj názor. Vysvětlil jsem mu jen, že Susan vyhrožuje, že pošle Joannu do školy v Massachusetts, a chtěl jsem vědět, jestli na to podle našeho ujednání má právo. A Frank se dal do výkladů o manželství, rozvodech a o mužích, co si představují cizí ženy.

„Když jsi byl ženatý se Susan, taky jsi fantazíroval o jiných ženách?“ vyptával se.

„Do toho ti nic není,“ opáčil jsem.

„Uvědomuju si, žes tou dobou měl něco s –“

„Do toho ti taky nic není.“

„– a neptám se tě, jestli jsi myslel na Aggii, když ses miloval se Susan. Ptám se, jestli jsi myslel na jiné ženy – ne na Aggii.“

„Ano,“ odsekl jsem. „Myslel jsem na Leonu.“

Leona je jeho žena.

„To mi nepřipadá komické, Matthew,“ prohlásil Frank, popadl rozvodové ujednání a odmašíroval z mé kanceláře.

Později, téhož dne večer, jsem v posteli s Terry Belmontovou začal snít o Sáře Whittakerové.

Mého partnera Franka by to možná pobavilo. Terry vůbec nebyla moje žena.

Mě to nepobavilo.

Cítil jsem se… nevím jak. Jako obojetník? Jako bych byl někomu nevěrný? Bylo mi zkrátka ohavně. Terry Belmontová byla podle všech měřítek krásná, žádoucí, vášnivá žena. Ale když jsem ji vzal do náručí, jako by přede mnou rozvírala rty Sára, jako bych se dotýkal Sářiných ňader, jako by Sářiny nohy…

Když zazvonil telefon, skoro jsem to uvítal.

„Nezvedej to,“ naváděla mě Terry.

Zvedl jsem sluchátko. Přístroj ležel na nočním stolku.

„Haló?“ ohlásil jsem se.

„Matthew?“ řekl Frank.

Můj partner Frank tvrdí, že ví, jak se na ženské musí. Tvrdí, že právě proto mi pořád lidé telefonují ve chvíli, kdy jsem s nějakou ženou v posteli. Kdybych prý věděl, jak na ženské, nevolali by mě pořád lidi v nevhodnou chvíli. Nechápu, jak to spolu souvisí, ale musím uznat, že se mi opravdu často stává, že mi někdo telefonuje v okamžiku, kdy se nacházím na lůžku s příslušnicí opačného pohlaví.

„Nechápu, jaks to mohl podepsat,“ začal Frank. „Jsi advokát, nebo instalatér?“

Neodpověděl jsem.

„Žádný advokát by nic podobného nepodepsal,“ trval na svém Frank. „Nevolám ti nevhod?“

„Ne, ne,“ ujišťoval jsem ho. „Sedím tady a čtu si.“

Terry v posteli vedle mě zakoulela očima.

„V tom případě tě upozorňuju na první stránku a první odstavec rozvodového ujednání. Posloucháš mě, Matthew?“

„Poslouchám.“

„Strana jedna, odstavec jedna,“ opakoval Frank. „Pod titulkem ,Rozluka‘. Budu citovat, Matthew. Cituji: Obě strany budou nadále žít odděleně, v místě, které si každá strana zvolí, a nebudou trpět žádným zasahováním, vměšováním atd. atd., konec citátu. To znamená, že Susan může bydlet, kde se jí zlíbí.“

„Až na další ustanovení,“ upozornil jsem ho.

„K dalším ustanovením se dostaneme za chvíli,“ usadil mě Frank. „Uvědomuješ si, samozřejmě, žes dítě svěřil Susan do její péče?“

„Ano, to si uvědomuju, Franku.“

„Takže ti nemusím číst z desátého odstavce na straně deset, co se tam píše o péči a o návštěvách?“

„Ne, Franku. To číst nemusíš.“

„Určitě tě neruším?“ zeptal se.

„Ne, ne, jenom tady tak sedím,“ tvrdil jsem.

Terry znovu obrátila oči v sloup.

„Tak tě tedy upozorňuju na odstavec pět na třetí straně, nadepsaný ,Další podpora určená dítěti‘, a zase budu citovat: Kromě výše uvedených finančních prostředků manžel souhlasí s tím, že zaplatí všechny nezbytné náklady na vzdělání dítěte. Manžel zaplatí dítěti studium v soukromých zařízeních, včetně školného, poplatků, knih, psacích potřeb, školních stejnokrojů a dopravy, pokud v místě nebudou k dispozici veřejné dopravní prostředky. Soukromými zařízeními se rozumí jakákoli soukromá škola či jakýkoli školní internát. Tak, Matthew, tohle je první uzel na tvé oprátce. Vážně nevěřím, žes to podepsal.“

„Ale ano.“

„Ano, očividně jsi to podepsal.“

„Ano.“

„Opravdu jsi při milování se Susan myslel na Leonu?“

„Ne.“

„Dobrá. Další uzel se nachází v tomtéž odstavci, tentokrát na čtvrté stránce. Píše se tam: Manželka se s manželem poradí o výběru školy nebo internátu…“

„To je přesně ono, Franku. Pochybuju, že by to, že mi Susan oznámila svůj úmysl poslat Joannu do jiné školy, znamenalo, že se se mnou pora–“

„Zadrž koně, kamaráde. Smím pokračovat?“

„Prosím.“

„… poradí o výběru školy nebo internátu. Jsi připravený? Tady je to: Manžel nesmí nic namítat proti škole, zvolené manželkou, jen na základě geografické polohy dotyčné školy. Tečka, konec citátu. A Matthew Hope visí jako paňáca.“

„Určitě je tam ještě něco o jednání v dobré víře, když…“

„Ano, další ustanovení, jak už ses zmínil. Jenže, Matthew, to se vztahuje jen na tvé právo navštěvovat dceru, pokud by se Susan odstěhovala dál než padesát mil za hranice caluského okresu. A ona se nestěhuje, jen posílá Joannu do školy. A ty proti výběru školy nemůžeš vznést žádné námitky kvůli zeměpisné poloze. Když bude chtít, může ji poslat třeba na severní pól.“

„Tak ti děkuju,“ řekl jsem.

„Já jsem jen králův poslíček,“ bránil se Frank. „To tys ten pitoměj papír podepsal.“

„To jo,“ uznal jsem.

„Matthew, je mi to líto. Vážně. Ale myslím, že se vůbec nemáš o co opřít.“

„Dobrá, Franku. Děkuju ti. Opravdu.“

„Dobrou noc,“ rozloučil se. „Dobře se vyspi.“

Odložil jsem sluchátko do vidlice.

„Zase kvůli tvé dceři hm?“ řekla Terry.

„Jo.“

„Ta tvá bejvalka bude asi pěkná mrcha.“

„Jo,“ přisvědčil jsem.

„Co takhle dát mi pusu?“ navrhla. „Abys přišel na jiné myšlenky.“

Políbil jsem ji.

Políbil jsem Sáru Whittakerovou.

Terry Belmontová měla ve zvyku říci všechno, co jí přišlo na mysl.

Odtáhla se ode mě.

„Ty jsi někde jinde, ne?“ podivila se.

Neodpověděl jsem.

„Copak se stalo?“ vyzvídala. „Máš někoho jiného?“

„Terry…“

„Ne. Poslyš,“ prohlásila, „to je v pořádku, fakticky.“

A už vstávala z postele.

„Chci říct, přece nejsme svázaný.“

Oblékala se. Nebylo to složité. Neměla podprsenku ani kalhotky. Zabalila se do toho svého hábitu a vklouzla do střevíců s vysokými podpatky.

„Zavoláš mi, až si v tom uděláš pořádek, ano? Ráda tě zase uvidím, Matthew, ale ne, když budeš milión mil daleko s někým jiným, jo?“

Přistoupila k posteli a políbila mě na tvář.

„Doufám, že si v tom uděláš jasno,“ řekla. Chvíli se na mě dívala a pak odešla.

Snehurka

9

Ve čtvrtek 25. dubna ráno se Bloomovi s Rawlesem konečně podařilo najít dům na kůlech, který jim popsala Tiffany Carterová, pravým jménem Sylvia Kázeňská. Najít jej nebylo tak snadné, jak Sylvia tvrdila. Pověděla jim, že je to ,jediný dům na kůlech přímo u zátoky‘, a vnukla jim představu, že se nachází ,u Whisper Key – ale na pevnině… na takovým kousku země těsně před severním mostem na Whisper Key, u zátoky. Je tam podle vody spousta obytnejch přívěsů a všelijakejch malejch barabizen‘. Pravda, Sylvia tam byla jenom dvakrát, ale její nepřesná geografická paměť stála detektivy skoro tři dny zbytečné práce. Bloom mi pak vysvětloval, že v případech vraždy sice bývá čas velmi důležitý, ale v tomto případě, kdy k vraždě došlo sedm měsíců předtím, než se o ní policie vůbec dověděla, na třech dnech zase tolik nezáleží… leda by se vrah chystal vylákat do Ptačí rezervace ještě jiné děvče. K
dyž však o tom mluvil, přirozeně se nezdržel škarohlídských poznámek ohledně nespolehlivosti svědků. Jak se ukázalo, ten dům vůbec nestál u zátoky, ale u laguny, nějaké dvě míle od místa, které jim Sylvia popsala. A také nestál na pevnině u příjezdu k severnímu mostu. Stál až za mostem, dokonce dost daleko za mostem, přímo na Whisper Key. Jediné, co si Sylvia opravdu zapamatovala, byly přívěsy a kůlny kolem laguny – ale Rawlesovi a Bloomovi trvalo tři dny, než ty kůlny našli a objevili mezi nimi onen dům na kůlech.

Byt, kde zřejmě Tracy Killbourneová bydlela až do července, obývala nyní sedmadvacetiletá žena jménem Joyce Epsteinová, která až do února žila v New Yorku. Tehdy sem přijela na prázdniny, zamilovala si Calusu a rozhodla se, že si zde zařídí nový domov. V New Yorku pracovala jako recepční v jednom nakladatelství. V Caluse se živí prodejem realit, což teď není příliš výnosné povolání, protože úrokové sazby jsou vysoké a nikdo nic nekupuje. V New Yorku bydlela ve druhém patře jednoho domu na Třiaosmdesáté ulici blízko První avenue.

V Caluse bydlí v dřevěném domečku na spadnutí s výhledem na nejkrásnější lagunu na světě. Zatímco si s ní detektivové povídali, v mělké vodě venku za oknem si elegantně vykračovaly volavky. Na zábradlí její verandy trůnil pelikán. Vyprávěla jim, že na Manhattanu neměla o moc větší byt, a když se podívala z okna, viděla jen parkoviště na protější straně ulice. Tady, pokynula směrem k oknu, má hned u dveří rajskou zahradu. Vzpomínám si, že když mi to Bloom vyprávěl, napadlo mě, že by si Joyce Epsteinová měla někdy popovídat s mým partnerem Frankem.

Joyce neznala žádnou Tracy Killbourneovou.

Před ní tady bydlel nějaký Charlie – nepamatuje si už, jak se jmenoval. Viděla ho snad jen jednou, když se přistěhovala a on se právě stěhoval pryč. Pověděl jí, že se vrací do Cincinnati, protože prý nemůže vystát všechny ty zatracený ptáky na laguně. „Jak říkala stará panna, líbajíc krávu,“ dodala Joyce a pokrčila rameny. Rawley nevěděl, co tím myslí. Zeptal se Joyce, co to znamená. „Všechno je jen otázka vkusu,“ usmála se Joyce. Rawles se zmohl jen na ,aha‘ a pomyslel si, že se tou otázkou jenom zbytečně zdržel. V každém případě Joyce Tracy Killbourneovou neznala a hotovo. Zazvonil telefon. „Třeba si někdo chce koupit dům,“ vyhrkla a běžela to zvednout.

Muž odvedle seděl před svým obytným přívěsem a popíjel pivo z plechovky. Na sobě měl bílé tílko a modré šortky. Představil se detektivům jako Harvey Wallenbach a zajímal se, co pro ně může udělat. Rawles se ho zeptal, jak dlouho už tady bydlí.

„Už tři roky,“ odvětil Wallenbach.

„Bydlel jste tu i loni v červenci?“ otázal se Bloom.

„Když tady bydlim tři roky, znamená to, že sem tu byl i loni v červenci, né?“ protáhl Wallenbach. Rawles ho tipoval asi na šedesát let. Byl to takový strašák s ježatými šedivými vlasy a s prsty zažloutlými od nikotinu. Dveře přívěsu byly otevřené a uvnitř hrál televizor. Rawles neviděl, jestli se na něj někdo dívá. Na obrazovce běžel seriál – jeden z oblíbených seriálů Rawlesovy matky. Něco o doktorech a sestřičkách. Právě tam nějací vševědi vykládali něco o nelegitimním dítěti.

V seriálech je to samý vševěd a nemanželské dítě.

„Neznal jste kdysi jistou Tracy Killbourneovou?“ zeptal se Bloom. „Bydlela tady vedle.“ Mávl rukou směrem k domu na kůlech. Joyce Epsteinová právě běžela ke svému autu. Zamávala na detektivy. Dostala asi tip, pomyslel si Rawles. „Taková blondýna,“ vykládal Bloom. „Měla být moc krásná. Bydlela tu loni někdy od května do července.“ Motor Joyceina auta s řevem naskočil. S úsměvem ještě jednou detektivům zamávala a rozjela se po štěrkové cestě.

„Tak se teda menovala?“ podivil se Wallenbach. „Tracy Killbourneová?“

„Pokud víme, tak ano,“ řekl Bloom.

„Nevěděl sem, jak se menuje… teda jesli je to ta, co hledáte. Taková velká blondýnka, asi pět stop, devět deset palců. Modrovoká. Měla takovýdle kozy. Jako Betty Grableová. Pamatujete na Betty Grableovou?“ obrátil se na Rawlese. Rawles přikývl. „Je to ta holka, co hledáte?“ zajímal se Wallenbach.

„Zdá se, že ano,“ připustil Bloom. „Vzpomínáte si, že jste řekl jedné dívce, která se tu po ní ptala někdy v červenci, že slečna Killbourneová je už pryč?“

„Možná jo,“ řekl Wallenbach.

„Že pro ni přijel černý šofér a pomáhal jí naložit věci do auta?“

„Možná jo,“ opakoval Wallenbach.

„Tak jo, nebo ne?“ naštval se Rawles. „Viděl jste ji odjíždět?“

„Nejdřiv chci vědět, vo co tady de,“ vykračoval se Wallenbach.

„Jde o to, že je slečna Killbourneová mrtvá,“ odvětil Rawles.

„Povídám ti, nic jim neřikej,“ zaječel z přívěsu ženský hlas.

„Ani sem nevěděl, jak se menovala,“ řekl Wallenbach mezkovitě.

Z přívěsu vyšla žena s rukama v bok. Měla na sobě růžové kombiné a sešmajdané pantofle. Mohlo jí být asi padesát, taková podsaditá ženská s odbarvenými vlasy a s obličejem, který tak před třiceti lety musel být krásný. Mžourala ve slunečním světle a pak si rukou zastínila oči, aby na detektivy viděla.

„Už ses jich zeptal na vodznak?“ otočila se na Wallenbacha.

„Drž klapačku, Lízo,“ odsekl Wallenbach. „To si vyřídím sám.“

„Prdlajs vyřídíš,“ opáčila Lízá. „Ukažte mi vodznaky.“

Detektivové ukázali své průkazy.

„Ani se nedivím, že je mrtvá,“ prohlásila Lízá. „Co byla zač? Kurva nebo tak něco? Vracela se domu v noci… musela to bejt kurva.“

„Madam,“ oslovil ji Bloom, „snažíme se identifikovat vůz, který sem pro ni přijel. Váš manžel pověděl jisté Sylvii…“

„To nejni muj manžel. A ať je, co je, hlavně moc kecá.“

„Tak já sem ukecanej, jo?“ namíchl se Wallenbach.

„Nechceme mít nic společnýho s vraždou ňáký kurvy,“ prohlásila Lízá.

„Pověděl jste někomu, že jste viděl, jak pro ni přijelo drahé auto…?“

„Harvey, drž hubu,“ naléhala Lízá.

„Co se může stát, když jim povim, co sem viděl?“ divil se Wallenbach.

„Tady de vo vraždu, abys věděl,“ poučovala ho Lízá. „Chceš se zamíchat do vraždy ňáký kurvy, ty blboune?“

„Když sem ji viděl nasedat do toho auťáku, tak eště nebyla mrtvá,“ podotkl Wallenbach.

„A je to hotový,“ řekla Lízá. Otočila se a zašla do přívěsu.

„Tedy jste viděl, jak nastoupila do auta?“ ujistil se Bloom.

„Viděl.“

„Co to bylo za auto?“

„Cadillac.“

„Jaké barvy?“

„Černej.“

„Viděl jste poznávací značku?“

„Viděl.“

„A vzpomínáte si na číslo?“

„Ne.“

„Byla to floridská značka?“

„Jo.“

„Ale na číslo si nevzpomenete.“

„Když do toho auťáku nasedala, nevěděl sem, že ji zavražděj,“ bránil se Wallenbach. „Jinač bych se kouknul lip.“

„A byl to vůz se šoférem, ano?“ otázal se Rawles.

„Přesně tak.“

„Ten šofér byl černoch, nebo běloch?“

„Černoch,“ odvětil Wallenbach. „Jako vy.“

„Nezaslechl jste, že by ho oslovila jménem?“

„Ne.“

„Jak vypadal?“

„Povídám, že byl černej,“ řekl Wallenbach.

Rawles si povzdechl.

„Jak byl vysoký?“ zeptal se.

„Tak pět stop, deset palců.“

„Odhadnete, kolik mohl vážit?“

„Byl takovej podsaditej a se všema těma kuframa a taškama pěkně mával. Ale kolik vážil, to nevim. Na to já nemám voko.“

„Jaké měl vlasy?“

„Prošedivělý. Spíš šedivý než černý.“

„A oči?“

„Hnědý.“

„Co měl na sobě?“

„Soférskou uniformu. Šedivou. S kšiltovkou. Znáte to.“

„Ale jeho jméno jste nezaslechl, hm?“

„Ta holka mu neřikala ménem.“

„Měl jste dojem, že ho znala?“

„Když ho nechala tahat všecky ty krámy z baráku, tak ho asi musela znát,“ mínil Wallenbach.

„On odnosil všechny její věci?“ zeptal se Bloom.

„Jen ty těžký. Někerý tašky si vodnosila sama.“

„A všechno uložili do kufru toho auta?“

„Něco do kufru a něco na přední sedačku.“

„Promluvila na vás, než odjela?“

„Ne. Já ji neznal, jen vod vidění.“

„Neřekla něco o tom, kam jede, nebo cokoli jiného?“

„Povídám, že sem ji neznal. Proč by mi vykládala, kam jede? Nevěděl sem vo ní nic než to, že bydlí vedle v baráku a že pořád vysedávala na verandě bez podprsenky. Fakt to byla kurva?“

„To víš, že to byla kurva,“ ozvala se z přívěsu Lízá.

„Viděl jste, kterým směrem to auto jelo? Myslím, když odjeli,“ vysvětloval Bloom.

„Na konci cesty zahnulo doleva,“ řekl Wallenbach.

„To znamená, že jelo dál směrem na ostrov,“ ujišťoval se Rawles.

„Vypadalo to tak.“

„Určitě to byl cadillac?“

„Na tuty. V auťákách se vyznám.“

„Prdlajs se vyznáš,“ zahulákala Lízá z přívěsu.

„Byl to černej cadillac, limuzína,“ zaječel Wallenbach do otevřených dveří.

„Ničeho jiného jste si nevšiml?“ zeptal se Bloom. „Třeba nálepek na nárazníku? Nebo…“

„Nálepky na nárazníku?“ zopakoval Wallenbach ohromeně. „Na takovým fáru?“

„Nebo něčeho na okně? Nějakých iniciál na dveřích?“

„Nic takovýho sem neviděl,“ prohlásil Wallenbach.

„A bylo to někdy v červenci, je to tak?“ vyptával se Bloom.

„Kolem čtvrtýho,“ řekl Wallenbach.

„Který den?“ Rawles nahlížel do kalendáře ve svém zápisníku. „Loni bylo čtvrtého ve středu.“

„Myslím, že to bylo den potom. Pamatuju se, že sem se den předtím koukal na vohňostroj. Tak to muselo bejt hned druhej den.“

„Pátého července.“

„Tak.“

„V kolik hodin?“ zajímal se Bloom.

„Ráno.“

„Brzy ráno?“

„Asi tak v deset.“

„Co měla ta dívka na sobě, vzpomenete si?“

„Ustřihnutý džíny a tričko. Žádnou podprsenku.“

„Vona vůbec nenosila podprsenku,“ zavolala Lízá z přívěsu.

„Vzpomínáte si ještě na něco z toho rána?“ otázal se Rawles.

„Vypadala spokojeně,“ odvětil Wallenbach.

Detektivové nevypadali moc spokojeně.

Od Wallenbacha se dověděli v podstatě totéž, co předtím od Sylvie Kázeňské: že jednoho rána loni v červenci přijel pro Tracy Killbourneovou a její zavazadla automobil s černým šoférem a pravděpodobně ji odvezl někam na Whisper Key. Pravda, znali teď přesné datum: pátého července. A také přibližný čas – asi v deset hodin dopoledne. A věděli, že to byl černý cadillac.

Jenže to bylo všechno.

A tak se vrhli na telefonní seznam z Whisper Key.

Našli v něm jméno Killbourne celkem šestkrát. U žádného z nich však nestálo křestní jméno Tracy. Přesto všem těm Killbourneům zavolali a vyptávali se, neznají–li dívku jménem Tracy Killbourneová.

Jedna dáma, které se dovolali, dost špatně slyšela. Odpověděla: „Ano, moje vnučka se jmenuje Casey Killbourneová.“

„To ne,“ namítal Rawles. „Tracy Killbourneová.“

„Přesně tak,“ přisvědčila ta paní.

„Vaše vnučka se jmenuje Tracy Killbourneová?“

„Casey Killbourneová, přesně tak,“ opakovala paní.

„Tak vám mockrát děkuju,“ loučil se Rawles.

„Nechcete s ní mluvit?“ zeptala se ta paní.

„Ne, děkuju,“ odmítl Rawles.

„Chviličku počkejte, já ji zavolám.“

Rawles zavěsil.

Nikdo z těch Killbourneů Tracy neznal.

Rawles ihned zatelefonoval do Všeobecné telefonní společnosti, představil se vedoucí směny a sdělil jí, že hledá telefonní číslo a adresu dívky jménem Tracy Killbourneová, která by u nich mohla být přihlášena od července loňského roku. Vedoucí směny prohlédla záznamy v počítači a oznámila mu, že nikde v Caluse žádnou Tracy Killbourneovou přihlášenou nemají. Rawles ji požádal, zda by mohla projít všechny záznamy od loňského ledna, kdy – podle slov Corrinne Haleyové z Pizza Pleasure – Tracy přijela do Calusy. Vedoucí ho ujistila, že záznamy, v nichž hledá, se táhnou až tři roky zpátky a o žádné Tracy Killbourneové v nich nic není. Rawles nahlédl do formuláře z výslechu Corrinne Haleyové, našel v něm jména Tracyiných spolubydlících a požádal vedoucí směny o informace ohledně Abigail Sweeneyové a Geraldine Lorimerové. Vedoucí objevila jeden starý záznam na jméno Abigail Sweeneyové, s adresou 3610, S
outh Webster. Podle výpovědi Corrinne Haleyové to byla stará Tracyina adresa. Linka byla odpojena v únoru. Žádné další záznamy o Abigail Sweeneyové a Geraldine Lorimerové nikde nejsou. Rawles jí nadiktoval adresu u Volavčí laguny, kde si Trasy pronajala dům na kůlech, a dověděl se, že tahle linka je zapsána na jméno pana Harolda Weinbergera a účty mu prý posílají do Pittsburghu, stát Pensylvánie. Rawles jí poděkoval, zavěsil a okamžitě zatelefonoval panu Weinbergerovi do Pittsburghu. Weinberger mu sdělil, že ten pozemek u Volavčí laguny zakoupil jako investici a že nájemné za něho vybírá jistý realitní agent. Vůbec netuší, kdo se do toho bytu nastěhoval nebo kam se odstěhoval, když odtud odešel. Tvrdil, že se tam nájemníci míhají jako noční rychlíky a že po nich chce jen tolik, aby při dálkových telefonických hovorech volali na účet volaného.

No dobře. Telefon na South Webster Street byl přihlášen na jméno Abigail Sweeneyové – na tom není nic zvláštního, když spolu tři děvčata bydlí v jednom bytě. A také není nic zvláštního na tom, když se v městě plném rekreantů, jako je Calusa, občas někdo sebere a odjede, když už má sluníčka dost. Tracyiny bývalé spolubydlící si nikde poblíž jiný telefon nepořídily a jsou teď bůhví kde. Číslo u Volavčí laguny bylo přihlášeno na jméno nepřítomného majitele. Ani na tom nebylo nic divného. Jenže Tracy z toho domu odjela pátého července, tak proč nikde nemá další telefon? Našli ji mrtvou v Caluse. Tedy nejspíš v Caluse zůstala. Ale bez telefonu?

Potom začali detektivové telefonovat realitním agentům na Whisper Key. Chtěli vědět, jestli si tam někde loni v červnu jistá Tracy Killbourneová nepronajala či nekoupila dům nebo byt. Prakticky všude jim bylo řečeno, že se dotyční agenti podívají do záznamů a zavolají zpátky. Zatímco detektivové čekali, až se jim ozvou, začali obvolávat všechny banky na Whisper Key. Zástupkyně ředitele místní pobočky První caluské banky neochotně Bloomovi sdělila, že jistá Tracy Killbourneová měla u nich otevřený účet. Ta zástupkyně se jmenovala OTíareová a mluvila s lehkým irským přízvukem. Tohle bylo první vodítko od chvíle, kdy se dověděli, jak se ta mrtvá jmenuje, takže se Bloom přirozeně začal na ten účet vyptávat. Paní O’Hareová mu sdělila, že bez soudního příkazu mu o tom účtu nemůže nic víc povědět. Bloom jí vysvětlil, že vyšetřuje vraždu. Paní O’Hareová opáčila, že banka má své předpisy a z
ásady. Bloom odpověděl, že bude–li muset jít k soudu žádat o příkaz, způsobí mu to značné potíže. Paní O’Hareová mínila, že jestli se Bloomovi nelíbí práce u policie, měl by si sehnat jiné místo. Bloom na to odsekl, že si tedy ten příkaz sežene, ale až přijde do banky, bude mít velmi nepříjemnou náladu. Paní O’Hareová odpověděla: „Přeji vám pěkný den.“ A zavěsila.

Bloomovi trvalo tři hodiny, než sehnal soudní příkaz k uvolnění informací ohledně účtu Tracy Killbourneové. Do banky se dostavil s pevným odhodláním vysvětlit paní CHareové, co si myslí o takových byrokratických pitomostech, jenže se ukázalo, že je to stará, šedovlasá dáma, která mu připomněla jeho tetičku Sáru z Mineoly na Long Islandu, a tak se jí raději omluvil za to, že na ni byl do telefonu hrubý. Z malé umělohmotné tabulky na stole paní O’Hareové se dověděl, že se jmenuje Betsy. Měla na sobě šaty, jaké asi tak mohla nosit Lizzie Bordenová, když se pustila sekyrou do mamičky a tatíčka. Na nose měla brýle bez obrouček. Voněla po mimózách. Bloom měl na okamžik dojem, že se ocitl v devatenáctém století. Paní O’Hareová si prostudovala soudní příkaz, jako by měla podezření, že jde o padělek.

Když se přesvědčila, že je vše v pořádku, zeptala se: „Co vlastně potřebujete vědět?“

„Kdy byl ten účet otevřen?“ otázal se Bloom.

Paní O’Hareová nahlédla do záznamů. Docela jako žákyně třetí třídy, zakrývající svoji písemku pro případ, že by její soused chtěl podvádět, i ona zakrývala dokumenty dlaní, aby na ně Bloom neviděl. Bloom – bez ohledu na tetičku Sáru – ji začínal silně nesnášet.

„Šestého července,“ oznámila mu paní CHareová.

„Tedy v pátek,“ zabručel Bloom, když nahlédl do kapesního kalendáře.

Paní CHareová to nekomentovala.

„Kolik dělal počáteční vklad?“ zeptal se Bloom.

Paní CHareová opět nahlédla do listin.

„Deset tisíc dolarů.“

„A jaký je současný stav?“

„Sedm set sedmdesát devět dolarů a čtrnáct centů.“

„Kdy byl vystaven poslední šek?“ chtěl vědět Bloom.

„Obávám se, že tuto informaci tady nemáme,“ prohlásila paní CHareová.

„A kde ji tedy mají?“

„V našem výkazovém oddělení. Já tady mám jen podrobnosti ohledně…“

„Dobře, potřebuju seznam všech transakcí na tom účtu ode dne jeho otevření až do dne, kdy byl vystaven poslední šek,“ řekl Bloom.

„Obávám se, že banka vám nemůže předat informace tohoto druhu o jedné ze svých vkladatelek,“ ohradila se paní CHareová. „Nikoli bez jejího svolení.“

„Paní CHareová,“ pronesl Bloom pečlivě a pomalu. „Od slečny Killbourneové žádné svolení nedostaneme, protože je mrtvá. Byla zavražděna, paní CHareová. Proto jsem tady, paní O’Hareová. Snažím se zjistit, kdo ji zabil, paní O’Hareová.“

„Inu, vy máte svoji práci,“ namítla paní O’Hareová, „a já také.“

„A my oba tady máme tenhle soudní příkaz,“ dodal Bloom. „Navrhuju, abyste si ho ještě jednou prohlédla.“

„Už jsem si ten váš soudní příkaz přečetla,“ ujistila ho paní O’Hareová.

„Potom víte, co v něm stojí: že mám dostat kompletní informace. Tak to tady píšou, paní O’Hareová, kompletní informace. Přesně tak to soudce podepsal. Máte mi dodat kompletní informace. Takže, paní O’Hareová, někdo tam venku zastřelil mladou holku, vyřízl jí jazyk…“

„Ach!“ zvolala paní O’Hareová.

„…. a my tady maříme čas, zatímco on se chystá udělat totéž nějaké jiné dívce. Když tedy dovolíte, paní O’Hareová, přestaneme si tady hrát kolo kolo mlýnský, protože bych se rád dověděl to, proč jsem přišel. Sežeňte mi to. A rychle.“

„Tady nejsme v nacistickém Německu,“ ohradila se paní O’Hareová.

„Ne, tohle je Calusa ve státě Florida,“ ujistil ji Bloom.

Paní CHareová se rychle odebrala pro kompletní dokumentaci účtu Tracy Killbourneové.

Když se Bloom vrátil do Budovy veřejné bezpečnosti, Rawles měl na drátě už šestnáctého realitního agenta od chvíle, kdy se Bloom vydal pro soudní příkaz. Konečně zavěsil a řekl: „Zatím nic. Ještě mají zavolat tři, ale zatím o Tracy Killbourneové nikdo z nich neslyšel.“

„Tak kam si odvezla všechny svoje věci?“ podivil se Bloom.

„Moc dobrá otázka. Jak jsi pořídil ty?“

„Dostal jsem soudní příkaz a v bance mi dali všechno, co potřebujeme.“ Bloom položil na svůj stůl tlustou papírovou obálku. „Trochu se nám to zúžilo. Otevřela ten účet loni v červenci. Od té doby do září musela vystavit tak tři sta šeků.“

„Jaké je datum na posledním šeku?“ zajímal se Rawles.

„Pětadvacátého září.“

„A jak dlouho říkal doktor, že ležela ve vodě?“

„Šest až devět měsíců.“

„To by znamenalo…“

„Od července uplynulo devět měsíců. Od října šest.“

„To by bylo dost blízko, Morrie. Pětadvacátého září.“

„Volal jsi dopravákům?“ chtěl vědět Bloom.

„Jo. Měla řidičák vystavený na Floridě. Poslední známá adresa 3610 South Webster. Nepřihlásila na své jméno žádný automobil.“

„Tak se podíváme na tohle smetí z banky.“ Bloom si ztěžka povzdechl.

Soudní příkaz požadoval kompletní informace a Bloom před odchodem z banky trval na tom, aby mu na mikrofilm pořídili fotokopie všech šeků, které Tracy Killbourneová vystavila od otevření účtu. Fotokopie pro ně znamenaly totéž, jako by Tracy šeky vyplnila před jejich očima. A vyplněné šeky jsou často podnětnějším vodítkem než kalendář s poznámkami o schůzkách nebo diář.

Ze všeho nejdřív hledali šek vystavený na Všeobecnou telefonní společnost. Nenašli jej. Bylo by možné, aby Tracy bydlela v bytě bez telefonu? Každý má přece telefon! Potom začali pátrat po šecích, svědčících o měsíčních splátkách, zasílaných realitní kanceláři, společnosti, spravující dům s vlastnickými byty, bance či prostě nějaké soukromé osobě, protože doufali, že tak zjistí, od koho si Tracy najala nebo koupila dům. Nebylo tam nic. Jak je to, hergot, možné? Vyložil ji snad ten cadillac i s jejími zavazadly někde na pláži? Všichni přece někde musí bydlet – jenomže Tracy Killbourneová jako by nebydlela nikde. Alespoň nikde v Caluse. Bloom požádal detektiva jménem Pete Kenyon, aby začal obvolávat realitní kanceláře, banky, telefonní společnosti – prostě všechno to, co už on s Rawlesem prověřili v místním měřítku – ve všech obcích asi v okruhu Čtyřiceti mil od Calusy. Potom se s Rawlesem vrtili k šekům.

Účet byl otevřen šestého července, den po Tracyině odchodu od Volavčí laguny. Počáteční vklad byl deset tisíc dolarů. Do třináctého srpna, kdy jí banka poslala první výpis z účtu, Tracy vystavila šeky na částky v celkové výši $8202,48 a na kontě zůstalo $1797,52, načež přišel další vklad – tentokrát pětadvacet tisíc. To bylo šestého srpna. Příští výpis byl odeslán desátého září. Vyplývalo z něj, že Tracy vystavila šeky na $23407,12 a zůstatek na účtu klesl na hodnotu $3390,40. Patnáctého září přišel další vklad, patnáct tisíc dolarů. Poslední výpis, vykazující nějaký pohyb na účtu, byl odeslán 15. října. Uvádělo se v něm, že Tracy do té doby snížila zůstatek na pouhých $800,14. Po čtvrtém září, což bylo úterý, už žádný vklad nepřišel. Od šestého července do čtvrtého září tedy bylo na účet vloženo celkem padesát tisíc dolarů a do pětadvacátého září, kdy Tracy vyplnila poslední šek, činily výdaje $49199,86.

Zdálo se nemožné, že by někdo v Caluse – kde prakticky neexistuje hromadná doprava – mohl žít bez auta. Dopravní policie oznámila, že Tracy Killbourneová byla držitelkou řidičského průkazu, vydaného v tomto státě, ale nenašla žádný záznam o tom, že by vlastnila automobil. Čistě pro případ, že by se dopraváci zmýlili, prohledali šeky, aby se ujistili, zda nevyplatila větší částku nějakému obchodníkovi s automobily. Nenašli nic. Největší Tracyiny výdaje zřejmě padly na oblečení a šperky, ale v srpnu vystavila jeden šek v hodnotě $3721,42 pro společnost American Express. Na lince pro poznámky v levém dolním rohu šeku stálo ,cesta do L.A.‘. Rukopis odpovídal jejímu podpisu na pravé straně šeku. Vydala se tam snad hledat práci u filmu? V nových šatech, které si nakoupila v nejlepších caluských obchodech? A s klenoty z nejdražších caluských zlatnictví? Budou si muset u American Express vyžádat podrobný ro
zpis jejích výdajů. Zatím je zajímaly především ty tři vklady v celkové hodnotě padesáti tisíc dolarů. V materiálech z banky nenašli nic, co by jakkoli svědčilo o původu těch peněz.

Bloom zavolal do banky ještě jednou a tentokrát se vyhnul paní O’Hareové. Vedoucí pracovnice, s níž rozmlouval nyní, hovořila tichým hlasem s jižanským přízvukem a jmenovala se Mary Jean Kenworthyová. Tak se představila, když zvedla sluchátko.

„Mary Jean Kenworthyová.“

„Morris Nathan Bloom,“ představil se i Bloom. „Městská policie. Vyšetřujeme vraždu…“

„Proboha,“ řekla Mary Jean.

„Ano, madam. Prohlížíme záznamy o účtu oběti – jmenovala se Tracy Killbourneová – a rád bych věděl, jestli nám můžete poskytnout ještě pár dodatečných informací. Potřeboval bych vědět, madam…“

„Jsem slečna,“ opravila ho Mary Jean.

„Odpusťte, madam… tedy slečno,“ omluvil se Bloom. „Máme tu ve výkazech údaj o třech velkých částkách, vložených na účet šestého červěnce, šestého srpna a čtvrtého září. Napadlo mě, že byste nám mohla povědět, jak k vám ty vklady přišly.“

„Jak?“

„Jestli šekem, v hotovosti, příkazem k převodu a tak. A pokud to bylo šekem, rád bych se dověděl, která osoba nebo firma ty šeky vystavila.“

„Můžete mi opakovat jméno vkladatele?“

„Tracy Killbourneová. K–I–L–L–B–O–U–R–N–E–O–V–Á.“

„Počkáte okamžik?“

„Ano, jistě.“

Mary Jean Kenworthyová se vrátila k telefonu asi po pěti minutách.

„Pane Bloome?“ ozvala se.

„Ano, slečno Kenworthyová, jsem tady.“

„Šestého července bylo vloženo deset tisíc…“

„To souhlasí.“

„Šestého srpna činil vklad pětadvacet tisíc…“

„Ano.“

„A čtvrtého září je zde vklad patnáct tisíc dolarů.“

„To přesně souhlasí s materiály, které jsme dostali. Jak…“

„Všechny ty peníze byly vložené v hotovosti, pane Bloome.“

„V hotovosti?“ opakoval Bloom.

„Ano, pane.“

„To je spousta hotových peněz,“ poznamenal Bloom.

„To tedy ano,“ souhlasila Mary Jean Kenworthyová. „Víte, že na tom účtu už od loňska, přesně od pětadvacátého září, nebyl žádný pohyb?“

„Ano, to víme,“ přisvědčil Bloom.

„Jde o to… na tom účtu má být minimální zůstatek tisíc dolarů. Když poklesne pod tuto hranici, účtujeme si za udržování konta tři dolary měsíčně. Tak jsme taky postupovali a… tedy… loni v září tam bylo něco přes osm set dolarů a teď to dělá už jen sedm set sedmdesát devět dolarů a čtrnáct centů. Jestli po slečně Killbourneové zůstali nějací příbuzní, bylo by moudré, aby její dědic to konto zrušil.“

„Zatím se nám nepodařilo najít její matku,“ vysvětlil Bloom.

„Tak kdybyste ji našli…“

„Budu na to pamatovat,“ slíbil Bloom a zaváhal. „Říkáte v hotovosti, km?“

„Ano, v hotovosti,“ potvrdila.

V sobotu odpoledne jsem si připadal jako teenager.

Když jsem vyrůstal v Chicagu, sníval jsem o červeném pontiaku se stahovací střechou. Představoval jsem si, jak se za mnou ohlížejí štíhlé blondýnky a já ujíždím v červeném kabrioletu s vlasy vlajícími ve větru a s úsměvem v uhrovité tváři. Místo toho jsem jezdíval v tátově oldsmobilu, když mi to dovolil, a mé pubertální milostné úspěchy – nečetné, sporadické – se odehrávaly na zadním sedadle té zelené nestvůry s věčně zpocenými skly.

Dnes bych si byl také přál jet v červeném pontiaku.

Přál jsem si přisvištět ke Knottovu sanatoriu, vyskočit z vozu přes zavřená dvířka a rozběhnout se jasně zelenou travou vstříc Sáře Whittakerové, štíhlé a světlovlasé, která čeká na svého Bílého rytíře, jehož jí přivál vítr. Můj karmann Ghia nemá stahovací střechu, ale otevřel jsem všechna okna a ujížděl tím krásným dnem, svěžím a jasným jako Sářiny zelené oči, zlaté vlasy a zářivý úsměv.

Chystal jsem se jí sdělit, že všechno bude zase, jak má být. Zločinné plány budou zmařeny a má bělostná Sněhurka bude vysvobozena z tyranie sedmi trpaslíků, kteří ji vězní proti její vůli. Doktor Kyklop, doktor Kecmajstr, První ministr pro ospravedlnění čehokoli, Černý rytíř, Smilná čarodějnice, Brunhilda, Use – ti všichni ji budou muset pustit ze svých spárů a bezmocně přihlížet, jak se vrací zpět do světa svobodných, zdravých lidí.

Uvítala mě celá v bílém.

Běžela mi vstříc po trávníku se vztaženýma rukama a vzdouvající se sukní, venkovská blůzka se jí svezla z jemně utvářeného ramene, její dlouhé nohy se míhaly v záři slunce a bílé sandály jako by se ani nedotýkaly trávníku. Na chvíli se zdálo, že si padneme do náručí jako milenci po dlouhém odloučení, že se vášnivě obejmeme a budeme se líbat na tváře, oči a ústa – jenže Jaké byl nedaleko a díval se na nás.

Vzala mě za ruku.

„Ach, Matthew,“ uvítala mne. „Ani nevíte, jakou mám radost, že jste přišel.“

„Vypadáte nádherně,“ řekl jsem.

„Seděla jsem na sluníčku.“

Pořád mě držela za ruku.

„Pojďme se projít k jezeru. Páni, já jsem tak šťastná, že jste tady.“ Stiskla mi ruku a v oslňujícím slunci jsme spolu kráčeli k tichým, klidným vodám jezera. Napůl jsem čekal, že se z vody vynoří paže třímající Excalibur určený pro rytíře, nositele dobrých zpráv. Pro Sářina Bílého rytíře.

Jaké zaujal postavení asi sto yardů od nás. Opřel se o nějaký strom s kůrou jako pergamen.

„Ty pauzy mezi návštěvními dny jsou tak dlouhé,“ stěžovala si Sára. Stále mě držela za ruku a pevně ji tiskla, jako by se chtěla ujistit, že jsem opravdu tady. „Když tu nejste, sním, že se se mnou procházíte. Představuju si, že Brunhilda jste vlastně vy, přestrojený za ošetřovatelku. Když mě hlídá ve sprše, představuju si, že se na mě díváte vy. A když ležím večer sama v posteli… odpusťte. Já vím, že moc mluvím. Jak jste se měl, Matthew? Doufala jsem, že mi zavoláte; proč jste mi nezavolal? Kdybyste věděl, jak jsem toužila slyšet váš hlas. Ten letní oblek vám sluší, vypadáte v něm moc hezky, upraveně. Mně se taky líbí pestré vázanky. Není tahle od Ralpha Laurena? Slibte mi, že nikdy nezměníte účes. Kdybyste si začal česat pěšinku uprostřed, jako Gatsby, umřela bych. Gatsby přece měl pěšinku uprostřed, ne? Jestli ne, tedy ji určitě měl mít. Slyšíte, jak žvaním? Určitě si myslíte, že se ráda poslouchám. Líbí se vám můj hlas, Matthew?“

„Líbí se mi,“ přisvědčil jsem.

„Drmolím jako skučka… eulalálie, to je ono.“ Zašklebila se jako šestileté dítě. „Tak,“ řekla. „Co je to za poklady, strýce? Znáte tu scénu z Jindřicha pátého, kde francouzský velvyslanec přináší dary od dauphina a … myslím, že Exeter… otevírá truhlici a Jindřich se ptá: ,Co je to za poklady, strýce?‘ a Exeter vážně odpoví: ,Míčky na tenis, můj pane‘? Znáte tu scénu?“

„Ne,“ přiznal jsem.

„No dobře. Myslíte někdy na mě?“ zeptala se najednou. „Myslím, když tu nejste. Možná že na mě nemyslíte, ani když tu jste, kdo ví? Možná že právě teď přemýšlíte o nějakém právnickém lejstru, které musíte připravit. Nebo o nějakých nezákonnostech. Myslíte na mě?“

„Ano, myslím na vás.“

„Hodně?“

„Hodně.“

„Já na vás myslím pořád,“ tvrdila. „Pořád. Jediné, co mě chrání před tím, abych se zbláznila jako všichni ostatní tady, je to, že myslím na vás. Nemáte ponětí, jaké to je, být tady. Anna královna porna mi pořád vykládá o tom, že připravuje nový film, vyptává se, jestli v něm nechci hrát, a slibuje mi, chudák, že ze mě udělá slavnou hvězdu. A Herbert Zimní spánek –“

„Kdo?“

„Herbert Hyams. Já mu říkám Zimní spánek, protože si myslí, že je medvěd.“ Náhle se zasmála. „Já vím, je to těžké, představit si lidskou bytost, která si o sobě myslí, že je medvěd; která se doopravdy považuje za medvěda. Ale Herbert tomu vážně věří. Pořád chce, abychom mu všichni říkali méďo. Teď ne, protože teď má období zimního spánku. Prý se probudí až v květnu, až zima doopravdy skončí, a on bude mít krásný, hustý kožich. Do té doby nechce, aby na něj někdo mluvil. Na medvěda, který spí zimním spánkem, nesmíte mluvit, protože byste mu narušil spaní a on by přišel o celé měsíce růstu. Tak to Herbert říká. Prý růstu. Když se mu snažíte vysvětlit, že medvědí kožich je nejhustší v zimě, kdy to medvěd potřebuje, a ne na jaře, kdy se probouzí ze zimního spánku, Herbert vám odpoví: ,Co vy víte o medvědech?‘ Starý Herbert je totální magor.“ Povýšeně potáhla nosem, jako
by právě ucítila velmi nepříjemný zápach. „S jakými lidmi se jeden musí stýkat v tomhle doupěti,“ prohlásila a opět se rozesmála.

„Už brzy odsud odejdete,“ opáčil jsem.

„Ach, výborně, plánujete snad útěk?“ Radostně zatleskala. „Dnes jsem bláznivější než obvykle, nemyslíte? To vy mě doháníte k šílenství, Matthew.“

„Příští týden radši moc neblázněte,“ poradil jsem jí.

„Proč? Co bude příští týden? A vůbec, jak můžete bláznovi nařídit, aby se nechoval jako blázen? Myslíte, že se to dá zapnout a vypnout? Matthew, já jsem blázen do vás, už jsem vám to pověděla? Vážně mě odsud dostanete?“

„Doufám, že ano.“

„Hope znamená naděje,“ poznamenala.

Usmál jsem se.

„Á, můj ochránce se usmívá.“

„Tak chcete si to poslechnout, nebo ne?“

„Jen mluvte, prosím, můj pane,“ prohlásila. Náhle vstala a vztáhla ke mně ruku. Vzal jsem ji za ni. Kráčeli jsme po břehu jezera. A bylo opět léto v Chicagu, po Michiganském jezeře pluly plachetnice, odkudsi bylo slyšet hru na banjo a já kráčel ruku v ruce s šestnáctiletou dlouhovlasou blondýnou s jiskřícíma zelenýma očima, vykládal jsem jí o svých snech a jasný zvuk drnkajícího banja připomínal tříštící se odraz slunečních paprsků.

„Možná budu mluvit trochu moc odborně,“ varoval jsem ji, „takže kdyby to na vás bylo moc složité…“

„Miluju složité věci,“ přerušila mne Sára.

„Dobrá, tedy toto se píše v zákoně o opatrovnictví, v odstavci, nadepsaném Ukončení.“

„To zní tak definitivně,“ podotkla Sára. „Ukončení.“

„Přesně o to nám jde,“ vysvětloval jsem. „Chceme celou tu záležitost ukončit.“

Stiskla mi ruku. „A pak znovu začít,“ dodala.

„Musím vám vysvětlit, jak se postupuje při… říká se tomu znovunabytí duševní či fyzické způsobilosti.“

„Ano, Matthew.“ Náhle zvážněla, při chůzi otočila hlavu ke mně a upřela na mě pozorný, pátravý pohled.

„Ve čtvrtém odstavci paragrafu 744.464 se uvádí: ,Kterýkoli příbuzný, partner či přítel‘ – já se považuju za vašeho přítele, Sáro – ,může v okrese, kde byla dotyčná osoba prohlášena za nezpůsobilou, nebo v okrese, kde se dotyčná osoba trvale zdržuje, podat žádost o přezkoumání jejího stavu za účelem zjištění, jestli je dotyčná osoba stále ještě nezpůsobilá a neschopná postarat se o své záležitosti.‘ Tu žádost jsem už podal u obvodního soudu. Mám s sebou kopii, jestli se chcete podívat. Nejdůležitější věta zní takto: ,Proto žádáme přezkoumání duševního stavu řečené Sáry Whittakerové podle zákona za účelem zjištění její duševní a fyzické způsobilosti.‘ Takovou žádost byste mohla podat i vy sama, ale napadlo mě, že to bude mít větší váhu, když na ní budou podpisy ,tří občanů tohoto státu‘.“

„A kdo všechno to podepsal?“ divila se Sára.

„Já. A můj partner Frank Summerville. A náš spolupracovník Karl Jennings.“

„Děkuju vám,“ řekla mírně.

„Předpokládám, že příkaz k prohlídce přijde během několika dnů. A tím se dostáváme k dalšímu odstavci toho paragrafu. V odstavci la) se píše: ,Osoba, prohlášená za duševně nezpůsobilou a umístěná v léčebném zařízení‘ – tím zařízením je ve vašem případě samozřejmě Knottovo sanatorium – ,a která opět nabyla všech potřebných schopností, takže se může starat sama o své záležitosti, může v tomto smyslu obdržet potvrzení podepsané třemi členy ošetřujícího personálu daného zařízení…‘“

„Na to zapomeňte,“ prohlásila Sára. „Ti zdejší šarlatáni nic takového nepodepíšou. Určitě ne, dokud je tu šéfem Kyklop.“

„To si uvědomuju,“ přiznal jsem. „A proto se dostáváme k odstavci lb). Posloucháte mě?“

„Prosím,“ pokývla mírně hlavou.

„V odstavci lb) se uvádí: ,Potvrzení o způsobilosti může být též vystaveno v nemocničním zařízení, určeném pro počáteční příjem takových osob, na doporučení dvou příslušníků ošetřujícího personálu a nějaké třetí odpovědné osoby.‘“

„To znamená třeba nemocnici u Samaritánů,“ uhodla Sára.

„Ano, Dingleyho pavilón.“

„Tam si taky myslí, že jsem cvok.“

„V Caluse jsou i jiné nemocnice,“ namítl jsem.

„Pokračujte,“ vybídla mě Sára. Sledovala mě teď velmi pozorně. Dokonce jsme se zastavili. Uprostřed jezera vyskočila nad hladinu ryba.

„Požádal jsem soud, aby ustanovil zvláštní posudkovou komisi v Arlbergově pavilónu nemocnice Southern Medical.“

„Chcete říct, že mě nebudou prohlížet tady? Ani u Samaritánů?“

„Ne, pokud soud bude souhlasit s nemocnicí Southern Medical.“

„A bude souhlasit?“

„Soudce Latham, kterému jsem svou žádost předložil, je poctivý, slušný člověk. Myslím, že pochopí, že potřebujeme skutečně nepředpojaté přezkoumání.“

„Kyklop mě odsud nikdy nepustí. Ani na minutu.“

„O možnosti vašeho dočasného přesunu do nemocnice Southern Medical – pokud to soud nařídí – jsem už s doktorem Pearsonem mluvil.“

„A on samozřejmě odmítl.“

„Právě naopak. Zřejmě má za to, že nezávislá prohlídka a pozorování potvrdí nález lékařů z Knottova sanatoria.“

„Že jsem na palici.“

„On je o tom přesvědčený.“

„Opravdu souhlasil, že můžu odejít?“

„Když to nařídí soud. A samozřejmě v doprovodu ošetřovatele.“

„Jakea?“

„To nijak přesně neurčil.“

„Já pojedu do Southern Medical? Do města?“

„Ano.“

„Nemůžu tomu uvěřit. A kdy to má být?“

„Jakmile dostaneme odpověď od soudu. Řekl bych, že někdy příští týden.“

„Jak dlouho zůstanu v Southern Medical?“

„Dokud nerozhodnou o vašem dalším postavení.“

„Tedy o tom, jestli jsem nebo nejsem duševně způsobilá?“

„Ano. To vám přece nemusí dělat starosti.“

„Ne, ale jsem nedůvěřivá. Bude tam Kyklop?“

„O tom pochybuju. Proč vám na tom záleží, Sáro?“

„Protože by tam hned začal šířit ty svoje jedy.“

„Jedy?“

„Všem by vykládal, že jsem blázen.“

„Jsem si jistý, že soud bude trvat na tom, aby se k prohlídce přistupovalo bez jakýchkoli předsudků.“

„Co to znamená? Že tam nebudou žádné záznamy z Knottova sanatoria?“

„Nu, to tak přesně nevím.“

„A Jaké tam se mnou zůstane celou dobu?“

„Přece ani nevíme, jestli právě Jaké…“

„Nebo kdokoli jiný – Brunhilda, Use. Zůstane se mnou ošetřovatel odsud po celou dobu, co budu v Southern Medical?“

„Nevím, proč by s vámi měl někdo zůstávat. Lékaři, kteří vás budou prohlížet…“

„Bože, Matthew, a co když rozhodnou, že jsem cvok?“

„Pochybuju, že by se to mohlo stát.“

„Ale… co když ano?“

„Nu, s tím si budeme dělat starosti, až k tomu dojde. Jsem si jistý –“

„Proboha, já tady zůstanu snad napořád!“

„– jsem si jistý, že vás shledají způsobilou,“ ujistil jsem ji.

„Ha, jen si poslechněte velkého psychiatra,“ zvolala Sára a usmála se. „A co bude dál? Když rozhodnou v můj prospěch?“

„Jakmile tam vystaví potvrzení o způsobilosti, musí se odeslat soudu, který vás předtím prohlásil za nezpůsobilou.“

„A sakra. Zase soudce Mason.“

„To není jisté. Zákon nic neříká o tom, který soudce se tím má zabývat. Určuje jenom příslušný soud – v tomto případě obvodní soud.“

„Protože toho má máti v kapse, chápete. Proto jsem vlastně tady. Kvůli Masonovi.“

„Nu… v každém případě proběhne slyšení ohledně vaší způsobilosti, a jestliže soud shledá, cituju, že jste zdravé mysli a zcela schopná rozhodovat o svých záležitostech, musí vám být okamžitě navrácena osobní svoboda, konec citátu.“

„Amen,“ dodala Sára. „Jak se tam dostanu? Myslím do Southern Medical. V nějaké vypolštářované sanitce?“

„Přijedu pro vás,“ uklidnil jsem ji. „Samozřejmě, pojede s námi i ošetřovatelka. Budu si muset pronajmout větší vůz. Můj karmann Ghia má vzadu jen sedátko, není to ani opravdové sedadlo.“

„Vy máte karmann Ghiu? Uvědomujete si, jak málo toho o vás vím? Vy o mně víte úplně všechno…“

„To sotva,“ namítl jsem.

„Povídejte mi o sobě, Matthew. Nejste ženatý, že? Páni, zabila bych se, kdybyste byl ženatý. Povídejte mi o sobě.“

Usedli jsme na nejbližší lavičku, dívali se na jezero, drželi se za ruce jako milenci, přestože Jaké nikdy nebyl příliš daleko, a já jí začal vyprávět o sobě. A protože se mě zeptala, jsem–li ženatý, hned zpočátku jsem jí sdělil, že jsem rozvedený. Chtěla vědět o mé bývalé ženě úplně všechno – jestli byla milá, zda jsem ji hodně miloval, jaké barvy měla vlasy, jak byla vysoká, jestli byla krásná, jestli jsem ji oslovoval Susan, Sue nebo Suzie – a pak se zeptala, kdo z nás požádal o rozvod. Pověděl jsem jí tedy o svém dobrodružství s Agathou Hemmingsovou, mou životní láskou – alespoň tehdy jsem si to myslel…

„Miloval jste ji víc než Susan?“ zajímala se.

„Myslel jsem si, že ano.“

„Ale nebylo to tak.“

„Už jsem Aggii neviděl kolik let.“

„Tak jste jí říkal? Aggie?“

„Ano.“

„To je moc hezké. Aggie. Byla tak hezká jako její jméno?“

„Myslím, že ano.“

„Jakou měla barvu vlasů?“

„Černou.“

„Povězte mi, co bylo po rozvodu? Máte děti? Žijí s vámi? Kde vlastně bydlíte?“

A tak jsem se rozhovořil o své dceři Joanně a o tom, jaké s ní mám teď trápení, protože ji chce Susan poslat do nějaké školy v Massachusetts…

„Kolik je Joanně let?“ zeptala se.

„Čtrnáct.“

„Páni,“ podivila se Sára. „To je už skoro ženská.“

„Skoro,“ přisvědčil jsem.

„Jaké má vlasy?“

„Poslyšte, proč vás pořád tak zajímají vlasy?“ otázal jsem se.

„Nu, vaše žena Susan měla hnědé vlasy…“

„A pořád ještě má.“

„A vaše přítelkyně Aggie měla černé vlasy…“

„Ano.“

„Tak jaké vlasy má vaše dcera?“

„Světlé,“ odpověděl jsem.

„Aha, jako já.“

„Ano.“

„Je hezká?“

„Já myslím, že je krásná.“

„Myslíte si, že jsem taky krásná?“

„Myslím, že jste moc krásná.“

„Krásnější než Joanna?“

„Obě jste moc krásné.“

„A z koho musím mít ještě strach?“ zeptala se.

„Vy nemusíte mít strach z nikoho,“ ubezpečil jsem ji.

„Ani z Joanny ne?“

„Ovšem že ne. Chci, abyste se seznámily. Jednou, až tohle všechno skončí…“

„Ach, já bych se s ní chtěla poznat,“ zatoužila Sára a náhle mě políbila.

Nevěděl jsem, jestli se na nás Jaké dívá, nebo ne.

A bylo mi to fuk.

Věděl jsem jen jedno – ještě nikdy mě nikdo takhle nepolíbil. Ani za chlapeckých let, ani jako muže. V tom polibku byla jakási zuřivost… naléhavost… zloba… nepředstavitelná vášeň. Na okamžik jsem měl pocit, že se ke mně přitiskl nějaký démon a chce mi vysát život z těla. Sára mě vzala kolem krku, cítil jsem, jak se mi její nehty zarývají do zátylku, cítil jsem na jazyku její zuby. Ucítil jsem jasně v ústech chuť krve. A pak se ode mě odtáhla.

Usmála se.

A řekla: „Musíš mi vždycky říkat pravdu, Matthew.“

11

V den, kdy jsem měl doprovodit Sáru do nemocnice Southern Medical, Blooma napadlo, že přehlédl jednu do očí bijící možnost.

Oba s Rawlesem vycházeli z předpokladu, že toho dne, kdy se Tracy Killbourneová odstěhovala ze své chajdy na kůlech, pro ni poslal cadillac se šoférem někdo, kdo takový vůz vlastní.

Jenomže proč by třeba Tracy nemohla udělat docela jednoduchou věc?

Mohla zvednout telefon – ve svém obydlí vedle přívěsu, kde žije Harvey se svou šaramantní Lížou, přece měla telefon – vytočit číslo jedné z caluských půjčoven automobilů a požádat, aby pro ni poslali vůz se šoférem.

„Chytrý, ale blbci,“ nadával Bloom nahlas a oba detektivové se opět vrhli na telefonní seznam.

V Caluse jsou jen tři půjčovny luxusních limuzín. Třeba je tady málo pohřbů – i když s ohledem na věk velké části obyvatelstva se to nezdá pravděpodobné. Ale svateb zde máme určitě habaděj. Ovšem můj partner Frank je toho názoru, že zdejší burani se nezení a nevdávají; jenom se prý páří. Nicméně jsou tady tři půjčovny drahých limuzín a v jedné z nich, zvané Luxury Limousine, Blooma spojili s mužem, který se jmenoval Arthur Hawkins. V telefonu jeho hlas zněl jako velmi britský anebo velmi afektovaný – Bloom nedokázal odhadnout, co z toho je pravda. Když Hawkins uslyšel, že Bloom vyšetřuje vraždu, pronesl: „Ach bože.“

Bloom mu všechno vysvětlil.

Snaží se vypátrat černý cadillac, který loni pátého července v deset dopoledne na adrese 207, Volavčí laguna, naložil jistou Tracy Killbourneovou.

„Ach, bože,“ opakoval Hawkins. „To už je hodně dlouho, že?“

„Ano,“ přiznal Bloom. „Ale doufal jsem…“

„Ó, my si vedeme záznamy, opravdu ano,“ ujistil ho Hawkins. „Hillary!“ zahulákal. „Můžete mi podat knihu z loňského července, prosím vás? Počkáte okamžik?“ řekl do telefonu a znovu zavolal: „Hillary!“

Bloom čekal.

Když se mu Hawkins znovu ozval, řekl jen: „Ano, vskutku.“ Potom bylo ve sluchátku dlouho ticho. Bloom pořád čekal. Znamenalo to Hawkinsovo ,ano, vskutku‘, že našel to, po čem Bloom pátrá, anebo jen to, že mu někdo podal knihu z loňského července?

„Slečna Tracy Killbourneová,“ řekl konečně Hawkins. „Dva nula sedm, Volavčí laguna, deset hodin, loni pátého června. Požadovala velkou limuzínu, protože prý má hodně zavazadel. Je to ona?“

Bloom se zhluboka nadechl.

„Kam jste ji odvezli?“ zeptal se.

Ve státě Florida existuje nepochybně nějakých osm tisíc bloků s byty v osobním vlastnictví, kterým se říká Seascape neboli mořská vyhlídka. Ten, který stál na Whisper Key, byl ještě poměrně nový. Byl připraven k osídlení teprve loni v dubnu, tedy tři měsíce předtím, než u jeho dveří zastavil černý vůz firmy Luxury Limousine a vyložil Tracy Killbourneovou s jejími zavazadly. Budova zabírala celých dvě stě stop caluského pobřeží, před domem se po celé délce pozemku táhla bělostná pláž, měli zde bazén téměř olympijských rozměrů, šest tenisových kurtů a podloubí s obchody. Na pozemku se také nacházela francouzská restaurace pro labužníky a cedule, hlásající, že takový byt se dvěma ložnicemi – jaký obývala i Tracy – v patře dle vlastního výběru stojí 625 000 dolarů. Čtvrtletní poplatek za správu domu u takového bytu činil $1813,12. Nejmenší byt v tomto domě – krcálek s jedinou ložnicí přišel na 300 000 dolarů. To všechno se Bloom dověděl od vedoucí správy domu, úžasné, nádherné černošky jménem Tabitha Hayesová, do níž se Cooper Rawles okamžitě zamiloval. Na prvního máje na Floridě je velice snadné se zamilovat.

Tabitha Hayesová si pořád olizovala rty; později na ni Rawles vzpomínal jako na Sladbunké lízátko. Rawles nebyl ženatý, takže Bloom usoudil, že je docela v pořádku, že se tak rychle a hluboce zamiloval. Tabitha jim sdělila, že zná Tracy Killbourneovou osobně, ale už ji prý delší dobu neviděla. Podle jejího mínění tak bohatá a krásná dáma, jako je obyvatelka bytu číslo 106, má určitě byty, vily a jachty roztroušené po celém světě a málokdy zůstane dlouho na jednom místě.

„Proč si myslíte, že byla tak bohatá?“ podivil se Bloom.

„Přijela ve veliké limuzíně,“ vykládala Tabitha, „a přitom má takový pěkný malý mercedes se stahovací střechou.“

„Ona měla vůz?“ vyhrkl překvapeně Rawles. Dopravní policii se nepodařilo najít žádný automobil registrovaný na jméno Tracy Killbourneové.

„Ještě tu pořád je, jestli ho chcete vidět,“ ujistila je Tabitha. „Každý, kdo bydlí v Seascape, má vlastní garáž pro dvě auta. Slečna Killbourneová ve své garáži nebyla už kolik měsíců.“

„Kolik přesně,“ zajímal se Bloom.

„Šest… nebo sedm? Jak říkám, už jsem ji dlouho neviděla.“

Tabithiny oči Rawlesovi připomínaly uhlí. Kvalitní, živičné uhlí, dolované v jílovité půdě. Zakoulela jimi na něho a zeptala se: „Co se vlastně stalo? Proč ji hledáte?“

„Je mrtvá,“ odpověděl Bloom.

„Ach,“ vydechla Tabitha.

Rawlesovi se líbilo, jak to jediné slůvko vyslovila. Zazněla v něm přesně správná míra šoku a respektu.

„Nevíte náhodou, která banka má hypotéku na ten byt?“ zeptal se Bloom.

„Žádná hypotéka není. Ten byt je zaplacený.“

Bloom vyvalil oči.

„Byt se dvěma ložnicemi?“

„Ano, dvě ložnice.“

„Za šest set dvacet pět tisíc dolarů?“

„Ano.“

„A ona ho koupila a zaplatila na dřevo?“

„Ne, pane Bloome. Slečna Killbourneová ten byt nekoupila.“

Bloom se k ní naklonil.

„Kdo ho tedy koupil?“ otázal se.

„Jistá firma ze Stamfordu, to je v Connecticutu.“

„Jak se jmenuje?“

„Arch Realty.“

„Kdo platil ty čtvrtletní splátky za správu domu?“ zeptal se Rawles.

„Prosím?“ Tabitha si olízla rty.

Rawles by ji byl nosil na rukou třeba až do Číny.

„Ty poplatky. Říkala jste…“

„Ach, ano.“

„Kdo je platil?“

„Každé čtvrtletí dostáváme šek od Arch Realty,“ odvětila Tabitha.

„Ze Starnfordu?“

„Ano, ze Stamfordu.“

„Každého čtvrt roku?“

„Každého čtvrt roku,“ potvrdila Tabitha.

„A kdy vám přišel poslední šek?“

„Před několika týdny. Splatnost je vždycky patnáctého.“

„A dostávali jste je každý kvartál…“

„Chodí přesně, jako hodinky.“

„Přestože tu slečna Killbourneová nebyla už… Kdy že jste ji vlastně viděla naposledy?“

„Přesně to nevím, někdy na podzim.“

„Ty šeky pořád chodí, Morrie,“ uvažoval Rawles. „Ta holka byla bůhví jak dlouho ve vodě a oni za ni pořád platí poplatky.“

„Jo,“ souhlasil Bloom.

„Kdo ty šeky z Connecticutu podepisuje?“ napadlo Rawlese.

„Já jsem si ty podpisy nikdy neprohlížela, pane Rawlesi,“ namítla Tabitha.

„Nemohla byste se na to podívat teď?“ požádal ji Rawles. „Podle vás jste za tohle čtvrt–“

„Ano, před dvěma týdny. Ten šek už jsme deponovali, pane Rawlesi.“

„V které bance?“ zavětřil Bloom.

„Máme účet v Caluské národní.“

„Byly s těmi šeky někdy nějaké potíže?“ zajímal se Rawles. „Neodmítla banka některý z nich přijmout?“

„Nikdy.“

„Ani během posledních šesti nebo sedmi měsíců?“

„Ne, nikdy.“

„Oni nevědí, že je mrtvá,“ prozradil Rawles Bloomovi. „Šeky chodí dál.“

„Asi to mají založené v počítači,“ mínil Bloom.

„Mohli bychom se podívat do jejího bytu?“ navrhl Rawles.

„Ale jistě, pane Rawlesi,“ souhlasila Tabitha a zakoulela na něho očima.

Vyšli za ní z kanceláře na široký bílý chodník, vinoucí se podél obchodů v přízemí budovy – měli tu butik, lékárnu, květinářství, obchod s uměleckými předměty a klenotnictví – a dál kolem tenisových dvorců. V dálce zářil bazén safírovou modří a za ním smaragdově zelená hladina Zálivu. Vzduch byl plný svěží květinové vůně. Bloom ji zhluboka vdechoval.

„Tady jsou garáže,“ ukázala Tabitha. „Chcete si prohlédnout auto slečny Killbourneové?“

„Ano, prosím,“ přitakal Bloom.

Tabitha odemkla vrata široké garáže. Přesně uprostřed parkoval elegantní, zbrusu nový hnědý Mercedes–Benz 380 SL s connecticutskou poznávací značkou. Rawles vzal za kliku dveří na straně řidiče. Byly odemčeny. Otevřel je a nahlédl do přihrádky pod palubní deskou. „Tadyhle je registrace,“ hlásil.

„Co tam píšou?“ zajímal se Bloom.

„Registrováno ve státě Connecticut jako majetek společnosti Arch Realty.“

„Adresa?“

„Čtyři sta osmdesát dva Summer Street, Stamford, Connecticut.“

„Kdo podepsal tu registraci?“

„Andrew… že by Norman? Nepřečtu to, ten chlap škrábe jako Číňan. Andrew Norton Hemingway? Pokladník firmy Arch Realty.“ Otočil se na Tabithu. „To on podepisuje ty čtvrtletní šeky?“

„Já opravdu nevím,“ bránila se Tabitha.

„Nebude vám vadit, když si tu registraci vezmeme s sebou?“ zeptal se jí Bloom. „Jestli chcete, dáme vám na ni potvrzení.“

„Moje auto to není,“ pokrčila Tabitha rameny.

Vyšli opět na slunce a ona za nimi zamkla dveře garáže.

„Tudy,“ ukázala.

Byt Tracy Killbourneové se nacházel v přízemí, což podle nových caluských předpisů znamenalo, že musí být nejméně o třináct stop výš, než kam dosahuje nejvyšší příliv. Tabitha jim odemkla dveře a zavedla je do prostorného obývacího pokoje s výhledem na Záliv. V bytě to páchlo po insekticidech. Tabitha jim vysvětlila, že právě včera se zde prováděl postřik proti hmyzu. Byt byl zařízen až příliš nákladně a extravagantně. Později se Bloom Rawlesovi svěřil, že na jeho vkus to bylo moc moderní, že měl pocit, jako by nastoupili na koráb Enterprise ze seriálu Star Trek. Rawles však měl pocit, že právě takhle by mělo vypadat bydlení na Floridě – umělá hmota, sklo a modré, zelené a žluté látky, aby člověk neustále cítil přítomnost slunce, nebe a vody – a potají toužil, aby si něco takového mohl dovolit. Zdálo se mu, že jen za ty moderní obrazy na stěnách musel někdo vydat celé jmění. Věděl, že
Tracy ten byt nezařizovala. V materiálech, které na stanici studovali, nenašli žádné šeky za nábytek či obrazy. Rawles slyšel, jak se někde na pláži směje nějaká dívka, a z jakéhosi důvodu ho to pohnulo až k slzám.

„Ložnice jsou támhle vzadu,“ vedla je Tabitha.

Z velké ložnice byl stejně velkolepý výhled jako z obývacího pokoje. Bílé žaluzie chránily místnost před slunečními paprsky. Velký pokoj s bělostným nábytkem a bílým povlečením se zdál být chladivý jako arktická tundra.

Na toaletním stolku našli zarámované fotografie krásné mladé světlovlasé ženy s jasnýma očima a štíhlou postavou.

„To je Tracy,“ řekla Tabitha.

„Vezmeme si je s sebou,“ pokývl Bloom.

Oba, on i Rawles, se případu Tracy Killbourneové věnovali už od patnáctého dubna, ale teprve dnes – na prvního máje – se dověděli,»jak vypadala, dokud byla naživu.

Bloom začal vytahovat fotografie z rámečků.

Místnosti dominovalo obrovské lůžko. Pod obou stranách stály dva bílé noční stolky z umělé hmoty. Blízko na stěně visel bílý telefonní přístroj. Rawles zvedl sluchátko.

„Slyším oznamovací tón,“ hlásil.

Bloom se zatvářil překvapeně.

Rawles si sluchátko prohlédl. „Je tady číslo. Chceš si ho napsat?“

Bloom vytáhl zápisník a Rawles mu číslo nadiktoval.

„Jak to, že ji telefonní společnost nemá zaregistrovanou?“ divil se Rawles.

„Prosím?“ řekla Tabitha.

Rawlese napadlo, že možná špatně slyší. Při představě, že je možná trochu nahluchlá, pocítil ještě větší vzrušení. Právě přemýšlel, nemá–li ji požádat o ruku, když promluvil Bloom. „Podívejme se do skříní a zásuvek. Nevadí vám to, slečno Hayesová?“

„Jen si poslužte,“ vybídla je.

Detektivové začali se zásuvkami.

Kožená šperkovnice v nejhořejším šuplíku obsahovala kromě různých tretek i zlatý prsten s diamantem velikým jako stát Rhode Island.

Ve vedlejší zásuvce objevili hedvábné, krajkou lemované kalhotky ve všech duhových barvách. V ostatních zásuvkách bylo ještě více prádla. A také svetry. A blůzy. Ve skříních našli další čtyři blůzy, pověšené na ramínkách, na míru šité kalhoty, šaty a kostýmy a boty na vysokých podpatcích, srovnané pěkně v řadách jako ukáznění dragouni.

Tracy Killbourneová vlastnila více šatstva než všechny tři Bloomovy sestry dohromady.

Na vypolstrovaném ramínku visel norkový kožich.

Na jednom z kufrů stále ještě zůstala nálepka, svědčící o tom, že zavazadlo doprovázelo svou majitelku na cestě linkou číslo 91 společnosti Delta z Tampy do Los Angeles.

„Tady je ta položka z American Express,“ upozornil Rawles.

„Jo,“ odvětil Bloom.

„Prosím?“ řekla Tabitha.

Na věšáku u dveří do koupelny visel hedvábný župan.

Podél stěny pokryté kachlíky za vanou, zapuštěnou v podlaze stály v řadě láhve obsahující tekutiny různých barev. Takovou sbírku parfémů jak z Tisíce a jedné noci Bloom viděl předtím jen jednou v životě – když v jednom masážním salónu v Hempsteadu na Long Islandu sháněl jistého sázkaře.

„Žila si dobře,“ poznamenala suše Tabitha.

„Kdo myslíte, že to všechno platil?“ otázal se Bloom.

„Snad ona sama…“

„Nezahlédla jste tu nějakého jejího přítele?“ napadlo Rawlese.

„My se v Seascape nezajímáme o to, co naši zákazníci dělají,“ opáčila Tabitha a pohlédla mu zpříma do očí.

„Nešla byste dnes se mnou na večeři?“ zeptal se Rawles. „Prosím?“ podivila se Tabitha. „Jestli byste…?“

„Ne,“ odvětila.

Hned, jak se vrátili do kanceláře, zavolali telefonní společnost.

Bloom si promluvil s vedoucí směny Marcií Gristedovou. Vysvětlil jí, oč mu jde. Nadiktoval jí adresu bytu Tracy Killbourneové v Seascape a přečetl číslo, které našli na telefonu v ložnici. Marcia Gristedová nahlédla do záznamů.

„Ano, pane. Máme tu registraci,“ hlásila mu.

„Na koho je ta linka napsaná?“ chtěl vědět Bloom.

„Na společnost Arch Realty ve Stamfordu, stát Connecticut,“ odvětila Marcia Gristedová.

„Dostávají účet každý měsíc?“

„Ano; pane.“

„Kdy platili naposledy?“

„Rozesíláme účty sedmnáctého, pane. Poslední účet je placený před šesti dny.“

Bloom se podíval na stolní kalendář. „To bylo pětadvacátého dubna,“ řekl.

„Ano, pane.“

„Arch Realty, Stamford, Connecticut, je to tak?“

„Ano, pane. Těm posíláme účty.“

„A telefon je taky přihlášený na to jméno?“

„Ano, pane.“

„Máte jejich adresu?“ otázal se Bloom.

„Ano, pane.“

„Můžete mi ji povědět?“

„Jistě, pane.“ Nadiktovala mu adresu. Byla to táž adresa jako na registraci mercedesu. Když šiji Bloom zapisoval, napadlo ho, zda Marcia Gristedová ví, že je po ní pojmenován řetězec newyorských prodejen potravin.

„Slečno Gristedová,“ napadlo ho ještě, „nevíte, kdo ty šeky za Arch Realty podepisuje?“

„To vůbec netuším,“ ujistila ho.

Zatímco si Bloom povídal s Marcií Gristedovou, já jsem rozmlouval po telefonu se Sárou Whittakerovou. Zatelefonovala mi a měl jsem dojem, že je velmi rozrušena. Začala mi vykládat, že doktor Pearson se snaží sabotovat její šanci nabýt opět svobodu, jak to označila, protože prý trvá na tom, že s námi do Southern Medical pojede Brunhilda.

„A co je na Brunhildě tak zlého?“ divil jsem se.

„Co je na ní zlého?“ Sára zvýšila hlas. „Myslím, že jsem vysvětlila dost jasně, že ji nesnáším.“

„Cesta do Southern Medical trvá jen asi hodinu,“ namítl jsem. „Jakmile…“

„To je celá věčnost,“ přerušila mě Sára. „Matthew, bude mě prohlížet a zkoumat skupina lékařů, kteří mě nikdy neviděli, a já tam nechci přijet celá rozrušená jen proto, že pojedu v autě s tou Čubkou z Belsenu.“

„Vždyť je to jen formalita,“ konejšil jsem ji. „Přece tě nemůžou nechat odjet bez doprovo–“

„Na to si přece nestěžuju,“ namítla Sára. „Vím, že tam musí být po ruce někdo se svěrací kazajkou. Nemám nic proti doprovodu ošetřovatele. Jenom nechci, aby tím ošetřovatelem byla Brunhilda.“

„Nu… a koho bys chtěla radši než ji?“

„Jakea,“ odvětila.

„Nikdy jsem netušil, že si nějak zvlášť potrpíš na Jakea.“

„Jaké mě nehlídá, když sedím na záchodě,“ vysvětlovala Sára.

„Inu, jestli chceš Jakea, jsem si jistý, že doktor Pearson –“

„Řekl, že ne.“

„A proč?“

„Protože Jaké má dnes volno.“

„Tak… jestli je tam někdo, s kým by ses cítila volněji…“

„Já jenom nechci, aby se mnou v autě seděla některá z těch zpropadených ženských, co na člověka pořád tak pohrdavě shlížejí. Je to pro mě moc důležité, Matthew, myslela jsem, že pochopíš, jak je to důležité…“

„Jistěže to chápu, ale nevím…“

„Promluvíš s Kyklopem, prosím? Jestli nemůže jet Jaké. Stačí, když to bude kterýkoli z mužských ošetřovatelů. Až přijedeme do Southern Medical, chci vypadat hezky, čerstvě a odpočatě a…“

„Vím jistě, že budeš nádherná,“ prohlásil jsem.

„Děkuju, ale nechci, aby mě Brunhilda nebo Use nebo kterákoli jiná z těch čubek celou cestu pozorovala jako sup.“

„Promluvím s Pearsonem,“ slíbil jsem. „Uvidíme, co se dá dělat.“

„Miluju tě, Matthew,“ šeptla a zavěsila.

V Caluské národní bance Bloom natrefil na jistou Adele Hallidayovou. Oznámil jí, že vyšetřuje vraždu a že zjistil, že firma Seascape má u nich účet. Potřeboval by…

„Ano?“ řekla opatrně slečna Hallidayová a Bloom zadoufal, že ho nečeká další sezení jako tehdy s paní O’Hareovou z První caluské.

„Potřeboval bych zjistit jednu věc,“ vykládal. „Pokud vím, před třemi týdny u vás deponovali šek, vystavený firmou Arch Realty ze Stamfordu, z Connecticutu…“

„Ano?“

Opět ten opatrný tón. Jakmile někdo uslyší o vyšetřování vraždy, začne se chovat opatrně.

„Ten šek byl vystaven pro firmu Seascape jako čtvrtletní platba za správu budovy ve výši…“

„Co přesně ode mě chcete?“ přerušila ho slečna Hallidayová.

„Chci vědět, kdo ten šek podepsal,“ řekl Bloom.

„Nu…“

„Je to pro nás nesmírně důležité, slečno Hallidayová,“ vykládal Bloom. „Zavraždili mladé děvče. Mohl bych si sehnat soudní příkaz, abych se dostal k…“

„To určitě nebude třeba,“ ujistila ho slečna Hallidayová. „Počkáte okamžik?“

Bloom čekal.

Když se vrátila k telefonu, zeptala se: „Arch Realty?“

„Ano, slečno. Stamford, Connecticut.“

„Mám tady šek, vystavený třináctého dubna pro společnost Seascape na částku osmnáct set třináct dolarů a dvanáct centů.“

„To bude ono,“ mínil Bloom. „Můžete mi povědět, kdo ho podepsal?“

„Podepsal ho… ten podpis je trochu špatně čitelný… ale myslím, že je to Andrew Nelson Hennings… nebo Hennessy… nezlobte se, je to opravdu naškrábané.“

„Mnohokrát vám děkuju,“ řekl Bloom.

Doktor Silas Pearson neměl radost, že mu volám.

Tvrdil, že už tak má kvůli Sáře dost těžkostí.

Prohlásil, že její námitky proti Christině Seifertové jakožto vhodné osobě, plně schopné doprovodit ji do Southern Medical, jsou jen dalším projevem Sářiných klamných představ o tom, že se všichni účastní ohromného spiknutí proti ní s cílem zbavit ji svobody.

„No dobře,“ namítl jsem, „ale když je to pro ni tak důležité…“

„Pane Hope, já mám na starosti nemocnici. Je tu skoro tři sta pacientů a jen poloviční počet ošetřovatelů. A dnes mám zvlášť nedostatek mužského personálu. Pan Murphy mívá ve středu volno…“

„Pan Murphy?“

„Ano, Jaké Murphy… a další dva ošetřovatelé mají dovolenou. Člověk si časem zvykne, že od zdejších pacientů může čekat prakticky cokoli, ale Sářina náhlá náklonnost vůči Jakeovi je pro mě naprosté překvapení. Až dosud se zdálo, že pro něj má jen pohrdání. A najednou nutně potřebuje, aby ji Jaké dnes odpoledne doprovázel. Jaké nebo jiný muž. Jenže já se obávám, že to není možné. Udělal jsem všechno, co bylo v mých silách –“

„Ano, to si uvědomuju.“

„– ve snaze respektovat soudní příkaz, který od nás vyžaduje zajistit bezpečný a rychlý převoz do Southern Medical. Ale nemůžu ohrožovat ostatní pacienty, jen abych vyhověl – budu k vám upřímný – rozmarům ženy, trpící těžkou duševní poruchou. Jsem si jistý, že vám to už brzy potvrdí nezaujatí lékaři ze Southern Medical.“

Hovořil se mnou ostrým, netrpělivým tónem. Potom bylo dlouho ticho.

„Doktore Pearsone,“ řekl jsem naléhavě, „jestliže Sára –“

„Sára se zřejmě domnívá, že dnes odpoledne pojede ke guvernérovi, a ne do nemocnice na prohlídku a pozorování. To je jistě pochopitelné, je přece nemocná. Prozatím nás ale dohání k šílenství kvůli tomu, co si má vzít na sebe – červené šaty, nebo žluté, ale ne, červené jsou moc křiklavé, má si vzít nízký, nebo vysoký podpatek, a co šperky? Nakonec se rozhodla pro žluté šaty, střevíce na přehnaně vysokých podpatcích, které by se hodily spíš někam na tancovačku, a jednoduchý perlový náhrdelník. Fajn. Pokud jde o mě, pane Hope, může jet třeba v jutovém pytli – to, jak je oblečená, na výsledku nic nezmění. Ale nemůžu jí dovolit, aby mi diktovala, kdo ji bude nebo nebude doprovázet. Máme svůj rozvrh služeb, máme odpovědnost, a proto s ní dnes v pět hodin odpoledne odjede autem Christine Seifertova. A nehodlám o tom dál diskutovat, pane Hope.“

„Děkuju za zdvořilost.“ Zavěsil jsem.

Na Bloomův dálkový telefonát do společnosti Arch Realty na Summer Street ve Stamfordu odpověděla nějaká žena. Zdálo se, že ji nesmírně překvapuje jeho nejistota.

„Tak tedy,“ opakovala, „je to Andrew Nelson Hennessy, nebo Andrew Nelson Hennings?“

„Podle toho, kterého z nich tam máte,“ vysvětloval Bloom.

„Nu, máme tady Andrewa Nelsona Hennessyho, jestli chcete mluvit s ním.“

„Ano, prosím,“ odvětil Bloom.

„Počkejte okamžik,“ vyzvala ho ta žena – zdálo se mu, že uraženě. Bloom čekal.

„Hennessy,“ ozval se mužský hlas.

„Tady je detektiv Bloom z městské policie v Caluse,“ představil se Bloom. „Hovořím, prosím pěkně, s –?“

„Odkud?“ podivil se Hennessy.

„Z městské policie v Caluse,“ zopakoval Bloom. „Jste pan Andrew Nelson Hennessy?“

„Jsem.“

„Pane, vyšetřujeme vraždu a…“

„Cože?“ zeptal se Hennessy.

„Vraždu, pane, a chci vás požádat, abyste mi odpověděl na několik otázek.“

„Nu… dobře. Jistě.“

„Pane Hennessy, zjistili jsme, že Arch Realty vlastní byt číslo jedna nula šest v domě na adrese tři sedm čtyři dva, Westerly Drive, Whisper Key v našem městě. Dál jsme zjistili…“

„Kdo jste říkal, že jste?“ chtěl vědět Hennessy.

„Detektiv Morris Bloom z caluské policie. Dál jsme zjistili, pane, že telefon v tom bytě je přihlášený na společnost Arch Realty, že Arch Realty je majitelem auta, parkujícího v garáži, která patří k tomu bytu – je to Mercedes–Benz 380 SL s connecticutským číslem WU–3200 – a že vaše společnost od července loňského roku platí poplatky za správu domu a za telefon. Na registraci toho automobilu i na šecích, kterými platíte za správu, je váš podpis. Předpokládám, že bychom ho našli i na šecích pro Všeobecnou telefonní společnost.“

„No a?“ řekl Hennessy.

„Souhlasí to, pane?“

„Proč se na to všechno ptáte?“ otázal se Hennessy.

„Jak jsem řekl, vyšetřujeme –“

„Co má Arch Realty společného s nějakou vraždou?“

„To se právě snažím zjistit, pane. V tom bytě žila až do své smrti jistá Tracy Killbourneová…“

„Neznám žádnou Tracy Killbourneovou,“ opáčil Hennessy.

„Ale platili jste přece poplatky a telefonní účty za byt, kde bydlela, je to tak?“

„Já nevím, kdo v tom domě bydlel,“ namítl Hennessy.

„Je Arch Realty vlastníkem toho bytu?“

„Je.“

„A vy nevíte, kdo tam bydlí?“

„Nevím.“

„Jak je to možné, pane Hennessy?“

„Ten byt jsme koupili pro potřebu pracovníků Arch Realty. Pro případ, že se budou muset služebně vypravit na Floridu do Calusy.“

„Ten automobil měl taky sloužit pracovníkům Arch Realty?“

„Ano.“

„Chápu. Byla Tracy zaměstnaná u Arch Realty?“

„Už jsem vám odpověděl, že žádnou Tracy Killbourneovou neznám.“

„Tedy nepracovala u Arch Realty, je to tak?“

„Nejsem si vědom, že by patřila k našim zaměstnancům.“

„Vy jste pokladníkem společnosti, je to tak?“

„Ano, já jsem pokladník.“

„Použil jste vy osobně někdy ten byt na Whisper Key?“

„Nepoužil.“

„A kteří zaměstnanci ho používali?“

„Nemám ponětí.“

„Tak mě napadá, nevadilo by vám sdělit mi jména jiných vedoucích pracovníků vaší společnosti, pane Hennessy?“

„Ano, vadilo.“

„A pročpak?“

„Nemyslím, že bych byl povinen to udělat.“

„Uvědomujete si, že si můžu snadno zjistit –“

„Jen si to zjistěte,“ poradil mu Hennessy a zavěsil.

Ve tři hodiny odpoledne jsem zatelefonoval do autopůjčovny Hertz kvůli vozu, kterým Sára, já a Christine Seifertova pojedeme do Southern Medical. Vzhledem k Sářinu mínění o Brunhildě jsem požádal o nejrozměrnější vůz, jaký mi mohou nabídnout. Nějaká dívka mi po telefonu sdělila, že automobily první velikosti jako Oldsmobile 88 nebo Mercury Grand Marquis mohu dostat za $58,99 na den. Ale jestli prý mi může poradit, mají tento měsíc speciální nabídku – luxusní sedany, čtyřdveřové vozy pro šest osob, jako je Lincoln Town Car nebo Cadillac Sedan DeVille, a ty si mohu pronajmout za pouhých $49.90.

Oznámil jsem jí, že si vezmu luxusní vůz.

No co, sakra.

Povezu Sáru ve velkém stylu.

V oddělení obchodních společností na ministerstvu veřejné správy státu Connecticut v Hartfordu zvedl telefon člověk jménem Salvátore Palumbo. Podivil se, že mu telefonuje někdo až z Floridy, a ihned se Blooma začal vyptávat, jaké je tam dole počasí. Bloom ho ujistil, že je tu krásně (což byla náhodou pravda, i když Floridané ohledně počasí často lžou), a pověděl mu, co potřebuje zjistit. Má za to, že ve většině států mají akciové společnosti i společnosti s ručením omezeným povinnost sestavovat každoročně výroční zprávu…

„To ano,“ potvrdil Palumbo. „V Connecticutu ji musí předkládat každý rok, nejpozději v den výročí založení společnosti.“

… a že tyto zprávy obsahují jména a adresy všech ředitelů a vedoucích zaměstnanců.

„Ano, pane, přesně tak to je i v Connecticutu,“ ujistil ho Palumbo.

„Rád bych věděl, jestli takovou zprávu předložila i společnost Arch Realty ze Stamfordu,“ vysvětloval Bloom.

„Počkejte, podívám se, pane,“ řekl Palumbo. „Za minutku jsem zpátky.“

Nebyl zpátky za minutku. Dokonce ani za pět minutek. Bloom měl už dokonce dojem, že zavěsil. Ale po sedmi minutách se k telefonu vrátil a oznamoval: „Arch Realty ve Stamfordu, mám tu její složku, pane.“

„Předložili výroční zprávu?“ naléhal Bloom.

„Ano, pane. Ve výroční den založení společnosti, tedy dvanáctého srpna loňského roku. Další zpráva přijde až letos v srpnu.“

„Je v ní i seznam řídících pracovníků?“

„Je.“

„Neobtěžovalo by vás povědět mi jejich jména a adresy?“

„O obtěžování nemůže být ani řeč,“ ujistil ho Palumbo. „Máte tužku?“

„Tak povídejte,“ požádal Bloom.

„Začnu prezidentem,“ řekl Palumbo. „Jmenuje se… á, okamžik, pane.“

Na lince se rozhostilo dlouhé ticho.

„Ano,“ ozval se znovu Palumbo.

„Co ano?“ divil se Bloom.

„V tomto státě mají všechny společnosti povinnost nám oznámit, kdykoli některý z řídících pracovníků odejde z funkce. A tady vidím, že…“

„Ano?“ pobídl ho Bloom.

„Dostali jsme takové hlášení loni v říjnu.“

„A kdo odešel z funkce?“ vyptával se Bloom.

„Prezident společnosti. Zemřel loni třetího září.“

„A jak se jmenoval?“ chtěl vědět Bloom.

„Horace Whittaker.“

Krrátce před pátou hodinou odpoledne jsem přijel ve zbrusu novém cadillaku Sedan DeVille do Knottova sanatoria, ohlásil jsem se v recepci a mladé dámě za recepčním pultem jsem sdělil, že jsem přijel pro Sáru Whittakerovou, abych ji odvezl do Arlbergova pavilónu v nemocnici Southern Medical.

Za deset minut Sáru přivedli.

Měla na sobě žluté šaty, které mi už předtím popsal Pearson. Letní, bavlněné, u krku nabírané šaty, v dolní části přecházející v širokou, vlající sukni. Na krku měla perlový náhrdelník; jinak žádné šperky ani žádný make–up. Šla na boso, jen v sandálech s řemínky kolem kotníků a štíhlými, jako dýka ostrými podpatky. Byla v nich o dobré tři palce vyšší než obvykle. Široce se usmívala, přestože ji doprovázela ošetřovatelka Christine Seifertova, již obdařila přezdívkou Brunhilda.

Brunhilda mě dost překvapila.

Nikdy předtím jsem ji neviděl a představoval jsem. si ji tak, jak ji Sára vylíčila: ,Christine Seifertova. Měří pět stop a osm palců, váží dvě stě dvacet liber a na levém předloktí má tetování. To tetování jsem si vymyslela, ale všechno ostatní je pravda.‘

Jenže na osobu stojící vedle Sáry, která se mi právě stydlivě představovala, se ten popis vůbec nehodil. Christine Seifertova měla na sobě na míru šitý bleděmodrý letní kostýmek a tmavomodré střevíce s tlustými vysokými podpatky. Kabelka barevně ladila se střevíci. Mohla mít nějakých pět stop a sedm palců – byla to štíhlá mladá žena s hnědými vlasy, hnědýma očima a podmanivým úsměvem.

Sára si musela všimnout mého překvapeného výrazu.

„Nikdy nevěř bláznům,“ zašeptala mi s úsměvem, když jsem ji a Christinu – nedovedl jsem už na ni myslet jako na Brunhildu – doprovázel k zaparkovanému cadillaku. „Panečku, dneska si tedy vyjedeme v plné parádě,“ prohlásila. „Jak to uděláme, slečno Seifertova? Mám si sednout vedle pana Hopea, abyste na mě viděla?“

„Možná bychom měly obě sedět vzadu,“ namítla Christine jemně.

Otevřel jsem jim zadní dveře. Christine dala Sáře přednost a pak nastoupila i ona a pohodlně se usadila vedle ní. Zavřel jsem za nimi a vykročil ke dveřím pro řidiče. Nastartoval jsem.

Rozjel jsem se po dlážděné cestě ke zdi s vraty z kovaných mříží. Projel jsem jimi na prašnou cestu a zastavil u plotu na hranici pozemku. Rozhlédl jsem se po Xavier Road, jestli něco nejede, a odbočil jsem doleva směrem k jedenačtyřicáté dálnici, vedoucí do Calusy.

„Á, konečně zase čerstvý vzduch,“ vydechla Sára.

Ve zpětném zrcátku jsem viděl její tvář jako v rámečku. Usmívala se.

„V kolik hodin nás čekají, pane Hope?“ zeptala se Christine.

„V šest,“ odvětil jsem.

„To bychom měli snadno stihnout,“ mínila.

„Ano, určitě.“

„Slečna Seifertova si myslí, že tohle všechno je jen plýtvání časem,“ prohodila Sára. „Není to tak, Chris?“

„Vůbec ne,“ oponovala Christine.

„Ale, ale, s námi můžete mluvit otevřeně. Myslíte si, že jsem cvok, že ano?“

Christine neodpověděla.

„Mlčení znamená souhlas,“ podotkla Sára.

„Ne vždycky,“ utrousila Christine.

„Co si o tom myslí Joanna?“ zeptala se Sára.

„Joanna?“ podivila se Christine.

„Ptám se pane Hopea, drahoušku,“ vysvětlila Sára. Naše pohledy se setkaly ve zpětném zrcátku. „Mluvil jsi o tom s Joannou?“

„Ne, nemluvil.“

„Takže si ani nemohla vytvořit vlastní úsudek, že? Pokud jde o moji příčetnost.“

„To ne,“ usmál jsem se.

„Tohle je největší den mého života,“ vykládala Sára s úsměvem Christine, „a on o tom ani nepoví své dceři. Joanna žije se svojí matkou. Jako jsem i já kdysi žila se svojí matkou. Není to tak, Matthew?“

„Ano.“

„Kde vlastně bydlí, Matthew?“ zeptala se.

„Na Stone Crab Key,“ odvětil jsem.

„Pojedeme kolem?“

„Ne, to ne.“

„Škoda, ráda bych viděla jejich dům. Mám pocit, jako bych ji už znala. Myslím tvoji dceru. Slíbils, že nás jednou seznámíš, Matthew. Nezapomněl jsi na to, že ne?“

„Nezapomněl,“ ujistil jsem ji s úsměvem.

„Joanna má světlé vlasy,“ pokračovala Sára. „Jako já.“

Podíval jsem se do zrcátka.

Christina náhle zpozorněla.

„Ta tátova ženská byla taky blondýna,“ poznamenala Sára a mě najednou zamrazilo v zádech.

„Tedy, aspoň mi to tak řekli,“ usmála se Sára. „Má to být blondýna – je to tak, Chris? Ta ženská, co to s ní táhnul můj táta? Nemá to podle mých údajných klamných představ být blondýna?“

„O tom já nic nevím,“ řekla Christine.

„Ale víte,“ oponovala Sára. „O mých klamných představách. Oni vám neřekli, že mám klamné představy?“

„Inu…,“ Christine pokrčila rameny.

„Určitě ano,“ tvrdila Sára.

V autě se náhle jaksi ochladilo. Nešikovně jsem zkoušel manipulovat mně neznámým ovládáním klimatizace.

„Jsem tak vzrušená, sotva vydržím klidně sedět,“ pokračovala Sára. „Uvědomujete si, co pro mě dnešek znamená? Dostat se z Hrobky nevinných? Ach, promiňte Chris,“ omluvila se rychle. „Nechci pomlouvat místo, kde pracujete. Neurazila jsem vás?“

„Vůbec ne,“ ujistila ji Christine.

„Víte přece, že už se do Knottova sanatoria nevrátím. Ráno jsem se se všemi rozloučila. Anna královna porna byla hrozně nešťastná. Tvrdila, že zahazuju skvělou kariéru.“

„Tím myslí Annu Lewisovou,“ vysvětlila mi Christine.

„Královnu porna,“ dodala Sára.

Christine klidně odvětila: „Nic takového přece není, Sáro. A vy to víte.“

„No, já to vím,“ uznala Sára, „ale ví to i Anna?“

„Anna to ví taky,“ řekla klidně Christine.

„Ano, ano, to já jsem si vymyslela její klamné představy,“ bručela Sára.

Christine neodpověděla.

„Tadyhle je Ptačí rezervace,“ ukázala Sára na dřevěnou ceduli na sloupech u vjezdu. „Byl jsi tam někdy, Matthew?“

„Jednou,“ řekl jsem. „S Joannou. Když byla ještě malá.“

„Je tu pěkně,“ poznamenala Sára. „Máte ráda divočinu, Chris?“

„Ano,“ přisvědčila Christine.

„Chris vede hrozně divoký život,“ řekla Sára. „Že ano, Chris?“

Christine neodpověděla.

„Stará se o všechny šílence v sanatoriu.“

Christine pořád mlčela.

„Bože, jak jsem ráda, že jsem odtamtud pryč,“ vzdychla Sára. „Za jak dlouho tam budeme, Matthew?“

„Asi za dvacet minut.“

„Protože jestli pojedeme kolem nějaké pumpy, musím si odskočit na dámy. Jinak každou chvíli prasknu; odpusťte mi ten výraz. Nebude to vadit, Chris?“

„Měla jste si zajít na toaletu, než jsme odjeli,“ pokárala ji Christine.

„Však jsem si zašla,“ řekla Sára. „Není to krásné, jak ošetřovatelé peskují své šílence?“ obrátila se ke mně přes zrcátko. „Nemáš ani ponětí, jak je to ponižující, prosit o dovolení, abych se směla jít vyčůrat.“

„Nemusíte žádat o dovolení chodit na záchod,“ namítala Christine.

„Na záchod, ano, promiňte. Smím si, prosím, zajít na záchod, až pojedeme kolem pumpy?“

„Ano, samozřejmě,“ odpověděla Christine.

„Blížíme se k Taylor Road,“ upozornila Sára a naklonila se dopředu. „Jestli si dobře vzpomínám, je tady na rohu pumpa firmy Mobil.“

Pohlédl jsem na hodiny na palubní desce.

Bylo za dvacet minut šest.

„Nerad bych přijel pozdě,“ řekl jsem.

„Bude to jen chvilička,“ ujišťovala mne Sára. „Tady to je. Vidíš?“

Zajel jsem k pumpě a našel místo k zaparkování u vzduchového kompresoru.

„Zajdu pro klíč,“ prohlásila Christine. Vystoupila z vozu a zavřela za sebou.

„No ovšem, zase bude mlčky přihlížet,“ ušklíbla se Sára.

Christine už byla v kanceláři a rozmlouvala s nějakým mužem. Podal jí klíč připoutaný k dřevěnému špalíku. Vrátila se k autu, opět otevřela zadní dveře a řekla: „Sáro? Raději bychom si měly pospíšit.“

„Chcete mi snad měřit čas, Chris?“ prohodila Sára a začala vystupovat z vozu. „Přinesla jste si stopky?“

„Nechceme přece, aby na nás ti doktoři museli čekat,“ domlouvala jí Christine.

„I doktoři musí čůrat,“ řekla Sára. „Pardon – musí chodit na záchod.“

Sledoval jsem je pohledem, jak kráčely k té straně budovy, kde byly dveře toalet. Zašly za roh a zmizely mi z očí. Znovu jsem pohlédl na hodiny na palubní desce. 17:44. Vypnul jsem motor a teprve potom jsem si uvědomil, že okna se otevírají a zavírají elektricky. Znovu jsem otočil klíčem v zapalování, stiskl jsem knoflík, stáhl okénko na straně řidiče a opět jsem otočil klíčem.

Hodiny ukázaly 17:45.

Nároží Xavier Road a Taylor Road se nachází asi sedm mil od jedenačtyřicáté dálnice, ale vypadá to tam, jako byste se nacházeli padesát mil od kteréhokoli jiného místa. Dobytkářský kraj ležel daleko na západ odtud, ale i zde jsme byli v otevřené krajině a silnici po obou stranách lemovaly trpasličí palmy a borové a dubové houštiny. Ptačí rezervace na řece Sawgrass, kde našli tělo neznámé zavražděné, zůstala asi dvě či tři míle za námi, ale zdejší krajina vypadala dost podobně jako uvnitř rezervace. Plochá, divoká, neuspořádaná. Florida v přírodním stavu. Florida před příchodem stavbařů a buldozerů.

Opět jsem se podíval na hodiny.

17:47.

Zkontroloval jsem čas i na svých hodinkách.

Sára přece tvrdila, že to bude jen chvilička.

Sedmička na digitálních hodinách se změnila v osmičku.

K jednomu z čerpadel u pumpy zajel náklaďák plný posad s kuřaty. Vystoupil z něj statný běloch ve špinavém tričku a modrých džínách, vyplivl na beton kus žvýkacího tabáku a dal znamení lidem v kanceláři.

„Můžete mi dát plnou?“ zavolal.

Hodiny ukázaly 17:49.

Už jsou tam pět minut.

Kuřata v posadách štěbetala a pískala. Cinkání pumpy odměřovalo galony a vteřiny.

17:50.

Ten farmář s kuřaty se vrátil zpátky do kabiny svého náklaďáku. Nastartoval a odjel. Na rohu Xavier a Taylor Road opět zavládlo ticho.

Digitální hodiny ukazovaly 17:51.

Vstoupil jsem z vozu.

Zašel jsem za roh budovy a uviděl jsem hradbu z navršených pneumatik mezi vchody na pány a dámy. Zaklepal jsem na dveře dámských toalet.

„Sáro,“ zavolal jsem.

Žádná odpověď.

„Sáro?“

Vzal jsem za kliku. Povolila. Otevřel jsem dveře.

Na zemi vedle umyvadla ležela Christine Seifertova.

Na podlaze byla krev.

Ta krev proudila z otvoru velkého jako desetník v levém spánku Christiny Seifertové.

Dveře vedoucí do kabinky byly pootevřeny. Otevřel jsem je dokořán. Kabina byla prázdná.

Sára byla pryč.

A s ní i všechny naděje.

Detektiv Morris Bloom přijel k pumpě deset minut poté, co jsem mu zavolal. Tou dobou už byla na místě i záchranka a na dámských záchodech se nad Christinou Seifertovou skláněl lékař a snažil se zastavit proud krve, valící se z levého spánku. Bloom se na zranění podíval jen krátce a prohlásil: „Buď kladivo s kulatým koncem, anebo vysoký podpatek.“

„Mohl byste mi tady udělat trochu místa?“ požádal lékař.

Bloom mu ukázal odznak. „Caluská policie,“ řekl.

„To si strčte do zadku,“ poradil mu lékař. „Já tady mám těžce zraněnou ženskou.“

„Úplně stejné zranění jsem viděl jednou v Hicksvillu na Long Islandu,“ poznamenal Bloom. „Nějaká paní v baru si sundala střevíc s vysokým podpatkem a majzla manžela ze strany do hlavy. Málem ho zabila. Jak je na tom?“ otázal se lékaře.

„Dýchá,“ odvětil lékař otráveně. Utáhl steh na poraněném místě a začal přikládat obvaz. „Přineste sem nosítka,“ zavolal na ošetřovatele, čekajícího venku. „Ustupte, prosím vás, stranou, ano?“ vyzval Blooma.

Christinu vynesli na nosítkách a naložili do sanitky. Z otevřených dveří dílny je pozorovali mechanici a nějaký chlap v kombinéze. Sanitka s ječící sirénou odjela. A na rohu Xavier a Taylor Road bylo opět ticho.

„Co se tu stalo,“ zeptal se mě Bloom.

Začal jsem mu vyprávět, co se stalo – co jsem si myslel, že se stalo. Pomrkával jsem přitom očima. Položil mi ruku na paži.

„Uklidněte se,“ nabádal mne.

Přikývl jsem. Zhluboka jsem se nadechl. Pověděl jsem mu o svém případu – vzpomíná si přece, ne? Jak jsem se ho přišel vyptávat na večer sedmadvacátého září. Jak jsem sháněl policistu, který přišel k Whittakerům…

„Říkáte k Whittakerům?“ přerušil mne.

Vysvětlil jsem mu, že jsem se pokoušel dosáhnout propuštění Sáry Whittakerové z Knottova sanatoria. Začal jsem mu vykládat…

„Sára Whittakerová, hm?“ přerušil mě opět.

„Ano.“

„Byla nějak příbuzná s Horacem Whittakerem?“

„Je to jeho dcera.“

„No jo.“ Bloom si ztěžka povzdechl.

Byla v tom spousta rozporů a kliček.

O nějakých čtyřicet minut později jsme se je snažili u Blooma v kanceláři rozmotat.

Jestliže Horace Whittaker byl tím, kdo zaplatil za Tracy Killbourneovou luxusní apartmá na Whisper Key, pak Sára není blázen, protože její otec se skutečně zapletl s cizí ženou.

Bloom ale tvrdil, že neexistuje žádný důkaz o tom, že by Horace Whittaker toho bytu ve vlastnictví společnosti Arch Reál ty využíval jakožto hnízdečka lásky.

Jenže Horace Whittaker byl tou dobou prezidentem Arch Realty.

A ze všech jejích vedoucích pracovníků jedině Horace Whittaker měl trvalé bydliště na Floridě v Caluse.

Byla to možnost.

Dost silná možnost.

Vzpomněl jsem si, jak Sára svého otce označila za ,věrného, slušného, štědrého a pilného‘ člověka. ,Byl věrný, ano. Mé matce i mně. Neměl žádné bokovky, Matthew.‘

A vzpomněl jsem si na paní Whittakerovou: ,Horace byl věrný, slušný, milující muž. Měl moji naprostou důvěru.‘

Ale Bloom zase vzpomínal, co mu o Tracy pověděla Sylvia Kázeňská alias Tiffany Carterová: ,Samozřejmě že po ní letěli mladí kluci… vypadala jako děvče jejich snů odvedle, víte, byla jako broskvička. Ty medové vlasy, zářivě modré oči, byla sladká jako panenka a postavu měla jako bohyně – stačilo, aby pohnula malíčkem, a chtělo se vám umřít. Ale ještě víc to vyhrála u starších chlápků, u těch staroušků, kterým trvá celou noc, než se jim postaví. Hrála to na ně, jako by čekala celou noc jen na to, až se tu objeví…‘

Vstoupil snad jedné noci do baru V první linii Horace Whittaker? Předvedla se mu Tracy na pódiu? Měl pocit, jako by vyhrál milión, když vykročila k jeho stolu?

Odvedl ji snad odtud tehdy v červenci, zařídil jí byt na Whisper Key, dal jí k dispozici firemní telefon a auto a navštěvoval ji, kdykoli se naskytla příležitost?

Tracy Killbourneová chtěla být filmovou hvězdou.

Stala se snad osobní hvězdou Horace Whittakera?

Jestliže ano, jestli v životě Horace Whittakera opravdu existovala jiná žena, pak Sára není blázen.

,To děvče je skrznaskrz cvok.‘

Tak to řekl Mark Ritter.

,V tomto komplikovaném systému klamných představ, který jsem si údajně vytvořila, si táta začal s jednou… nebo možná s mnoha ženami, mění se to den ze dne, víte, my šílenci nejsme moc důslední. Tím přirozeně rozzuřil svou dceru, protože ji tak připravil o svou lásku a náklonnost, na které měla přirozené právo.‘

Tak mluvila Sára.

Ale jestli si Horace Whittaker opravdu vydržoval Tracy Killbourneovou, pak nejde o klamnou představu.

V tom případě…

,Buďjsem věřila a ještě pořád věřím, že otec měl milenku – anebo tomu nevěřím a nikdy jsem tomu nevěřila. Pokud jsem příčetná, nemohla jsem pátrat po člověku, který existoval jen v mých představách.‘

Opět Sára.

Ale Tracy Killbourneová existovala, a to nejen v Sářiných představách.

Proč tedy protestovala?

Proč sakra protestovala, proč předstírala, že celý ten systém klamných představ pro ni někdo vymyslel, když po celou tu dobu se hlavní, ústřední bod toho systému nepochybně zakládal na pravdě?

Na pravdě se zakládal jen za předpokladu, připomněl mi Bloom, že Horace Whittaker s Tracy Killbourneovou skutečně navázali romantický vztah.

Rozpory a kličky…

,Pověděla nám, že hledala otcovu imaginární milenku…‘

Tak o ní mluvil Pearson.

Jenže Tracy Killbourneová nebyla imaginární.

Jakési hlasy jí prý přikázaly vyhledat tu tátovu ženskou, jak ji sama nazvala, postavit se jí a dostat zpět své peníze, které plným právem patří jí – Sáře. Prý ji o ně připravily její matka a tajemná přítelkyně jejího otce.‘

Zatraceně, ale ta přítelkyně přece existovala. Nebo snad ne? Existuje nějaký systém klamných představ? Všichni, kdo se nějak podíleli na Sářině hospitalizaci, se mě ze všech sil snažili přesvědčit, že milenka Horace Whíttakera je výplodem Sářiny představivosti. Sára sama mě jednoznačně ujistila, že nevěří, že by její otec měl něco s nějakou cizí ženou. Ale Tracy Killbourneová byla skutečností, stejně jako ten byt patřící společnosti Arch Realty. Tracy v něm žila, jezdila autem té firmy a ze všech vedoucích pracovníků společnosti jediný Horace Whittaker bydlel v Caluse. Kde tedy končí skutečnost a začínají klamné představy?

A pokud mezi Whittakerem a Tracy opravdu něco bylo, vydala se Sára opravdu hledat tátovu ženskou a postavila se jí?

,Sára se na mě podívala, oči měla rozšířené, ruka s žiletkou se jí třásla a já… řekla jsem… velice jemně jsem řekla: Sáro, je ti dobře? a ona na to: Hledala jsem ji.‘

Tak popsala paní Whittakerová stav své dcery v okamžiku, kdy ji sedmadvacátého září našla v koupelně.

,Tolik krve.‘

Sářina slova – opět v podání paní Whittakerové.

Jenže z těch povrchových zranění, která si údajně udělala na zápěstí sama, nevyteklo mnoho krve. O čem tedy mluvila? O krvi, která určitě musela vystříknout z Tracyina hrdla, když ji zasáhla kulka? Krev, která jí vytryskla poté, co jí vyřízla jazyk?

,Odpusť mi otče, protože jsem zhřešila.‘

Bylo by to možné?

Opravdu Sára pátrala po Tracy Killbourneové, a když ji našla, přišla za ní…

A zabila ji?

,Věřím, že jela autem.‘ Tak to povídala paní Whittakerová. ,Ano. Jela autem hledat tu druhou ženu. A taky ji našla, našla milenku svého otce. Našla samu sebe, pane Hope. V tom fantómovi, kterého si sama stvořila, poznala samu sebe. A hrůznost toho odhalení nedokázala unést. Tak se pokusila o sebevraždu.‘

Nepocházela ta hrůza spíš ze skutečně spáchané vraždy?

Na Bloomově stole ležely desky případu neznámého těla, které již nyní bylo Tracy Killbourneovou. Někdo ji zabil, to bylo jisté. Jestli to však udělala právě Sára Whittakerová, to byla docela jiná otázka. Jenže také udeřila Christinu Seifertovou, a to tak tvrdě, že ji museli umístit na jednotce intenzívní péče.

,Tím, že podporujete její klamnou představu, že je zdravá, jí prokazujete velice zlou službu,‘ varoval mě tehdy Pearson. ,Svou pomocí ji ničíte.‘

Seděl jsem a tupě jsem zíral na policejní složku.

Bloom mě pozoroval.

„Matthew,“ řekl nakonec. „Proč nejdete domů? Dokud ji nenajdeme, nemůžete nic dělat.“

Přikývl jsem.

„Matthew?“

„Ano, Morrie.“

„Jděte domů, ano? Dám vám vědět.“

13

P ořád jsem myslel na to, kde asi Sára je.

Co dělá.

Je snad někde ve tmě v Ptačí rezervaci, uprostřed noci v divočině, neprostupné a nepřehledné jako její vlastní mysl?

Neměl jsem pít, ale napil jsem se.

Přemýšlel jsem o tom pořád dokola.

Popíjel jsem už druhé martini a snažil se rozpomenout na všechno, co mi kdy řekla. Na každé gesto. Snažil jsem se dešifrovat všechny nuance.

Pořád jsem nemohl uvěřit, že je blázen.

Jenže ona udeřila Christinu Seifertovou ostrým podpatkem své boty. Mohla ji zabít.

Jestli není blázen, proč to udělala? Mířili jsme do Southern Medical. Tam by ji prohlédla skupina nepředpojatých lékařů a…

Možná by potvrdili nález všech ostatních lékařů.

Těžce jsem vzdychl.

Vzpomněl jsem si, jak naléhala, aby nás doprovázel nějaký muž. Plánovala snad celou tu dobu, že uteče? Věděla o té pumpě na rohu Xavier a Taylor Road. Vlastně je to nedaleko Ptačí rezervace. Byla tam už někdy předtím? Počítala snad s tím, že žádný muž s ní nebude moci jít na dámské toalety? Jaké mě nehlídá, když sedím na záchodě.‘ Což by však i mužský zřízenec nezašel alespoň do předsíňky toalet? Čekal by snad na ni venku? Nebo je na tom záchodě okénko? Chtěla snad utéct oknem? Jestli tam ovšem nějaké je. Zašla by na záchod, ošetřovatel by zůstal venku, ona by vylezla oknem a utekla do houští. Jenže musela změnit plány, protože jí v Knottově sanatoriu vnutili jako doprovod Christinu Seifertovou. Vybrala si střevíce se špičatými podpatky – to není moc vhodná obuv na schůzku s lidmi, kteří mají rozhodnout o její příčetnosti, ale v ruce zoufalé ženy je to smrtící zbraň. Praštila Christinu,
nechala ji ležet na zemi – proboha, zabila snad Tracy Killbourneovou a hodila ji do řeky Sawgrass?

Zazvonil telefon.

Bloom.

Našli ji.

Zašel jsem, do kuchyně a strhl sluchátko s telefonu na zdi.

„Haló?“

„Táti?“

„Ahoj, zlato, jak se máš?“

„Jde to,“ usoudila Joanna. „Aspoň myslím.“

„Co děláš?“

„Koukám na televizi. Máma šla na večeři s Plešatým Oskarem.“

„Dávají něco pěkného?“

„Jako by někdy něco dávali.“ Zaváhala. „Táto,“ začala, „zjistil jsi něco?“

„O čem, zlato?“

„O tom… však víš… o té škole.“

„Aha, ano,“ vzpomněl jsem si.

„Nebudu muset pryč, že ne, táti?“

Doktor Pearson se zmínil o tom, že Sáře škodím, když ji podporuji v klamných představách. Mám teď utvrzovat Joannu v mylné naději, že na podzim nebude muset do jiné školy?

„Táto,“ naléhala. „Udělal jsi s tím něco?“

Bylo jí čtrnáct let.

Zhluboka jsem nabral dech.

„Zlato,“ začal jsem, „promluvím si ještě samozřejmě s mámou, ale…“

„Já myslela, že jste spolu už mluvili.“

„Mluvili. A s Frankem jsme si prošli celé rozvodové ujednání…“

„Tak co myslíš tím, že si s ní promluvíš?“

„Musím si s ní promluvit ještě jednou. Ale, zlato, jestli bude trvat na tom, že tě pošle…“

„Táti! Neříkej to.“

„Joanno… nic na světě jí v tom nezabrání.“

„To je v hajzlu, táti!“ Zavěsila.

Hleděl jsem na sluchátko a těžce jsem oddechoval. Rozhodoval jsem se, mám–li jí zavolat zpátky, ale nakonec jsem zavěsil a vrátil jsem se do obýváku. Rozsvítil jsem světla u bazénu. Korunami palem venku províval mírný větřík. Cítil jsem se osamělejší než kdy předtím.

Znovu jsem pomyslel na Sáru tam někde venku.

„Kolik je Joanně let?“

„Čtrnáct.“

„Páni, to je už skoro ženská.“

„Skoro.“

„Jaké má vlasy?“

„Poslyšte, proč vás pořád tak zajímají vlasy?“

„Nu, vaše žena Susan mela hnědé vlasy…“

„A pořád ještě je má.“

„A vaše přítelkyně Aggie měla černé vlasy…“

„Ano.“

„Tak jaké vlasy má vaše dcera?“

„Světlé.“

„Aha, jako já.“

„Ano.“

„Je hezká?“

„Já myslím, že je krásná.“

„Myslíte si, že jsem taky krásná?“

„Myslím, že jste moc krásná.“

„Krásnější než Joanna?“

„Obě jste moc krásné.“

„A z koho musím mít ještě strach?“

„Vy nemusíte mít strach z nikoho.“

„Ani z Joanny ne?“

„Ovšem že ne. Chci, abyste se seznámily. Jednou, až tohle všechno skončí…“

„Ach, já bych se s ní chtěla poznat!“

Vzpomněl jsem si na její polibek.

Zuřivý… naléhavý… zlostný… vášnivý.

„Musíš mi vždycky říkat pravdu, Matthew.“

Opět zazvonil telefon.

Odnesl jsem si martini do kuchyně a zvedl sluchátko.

Joanna plakala.

„Jak jsi mi to mohl udělat?“ vyčítala.

„Zlato, kdyby existovala nějaká možnost…“

„Jak jsi mohl podepsat něco, co dává mámě právo…“

„Mluvíš jako Frank,“ posteskl jsem si.

„Táto, to není legrace,“ zlobila se Joanna.

„Já vím, že ne. Ale drahoušku…“

„No jo, drahoušku, to určitě,“ vzlykala Joanna.

„Já s ní ještě promluvím. Opravdu ano. Jsem si jistý, že ani ona nechce, abys odjela tak daleko.“

„Oba se mě jen chcete zbavit, tak je to,“ prohlásila Joanna.

„Zlato, my tě přece oba strašně milujeme.“

„To jistě.“

„Promluvíme si o tom,“ navrhoval jsem. „Zkusíme něco vymyslet.“

„Hm–m.“

„Opravdu, miláčku.“

„Slibuješ, že na něco přijdeš?“

„Ne, to ti nemůžu slíbit, Joanno. Ale slibuju, že udělám, co bude v mých silách.“

„No dobrá,“ povzdechla si.

Ale přestala vzlykat.

„Už je to dobré?“ zeptal jsem se.

„Snad jo.“ Chvíli bylo ticho. Potom dodala: „Já toho Plešatýho Oskara nesnáším. Myslíš, že mě máma chce poslat do Massachusetts kvůli němu? Aby s ním mohla být sama?“

„Ale zlato,“ rozmlouval jsem jí to, „ty bys snad chtěla zůstat sama s Plešatým Oskarem?“

Joanna se rozesmála.

„Promluvím s ní, ano?“ zopakoval jsem.

„Tak jo. Díky, táto. Miluju tě.“

„Já tebe taky.“

„Tak dobrou,“ rozloučila se a zavěsila.

Vrátil jsem se do obývacího pokoje. Seděl jsem v křesle, díval se na bazén a dopíjel martini. Zvažoval jsem, mám–li si namíchat ještě jednu sklenici. Rozhodl jsem se, že ne. Ze všeho nejvíc bych si byl přál, aby tu Joanna dnes večer mohla sedět se mnou – jenže, samozřejmě, podepsal jsem to zatracené ujednání.

„Joanna žije se svojí matkou. Jako jsem i já kdysi žila se svojí matkou. Není to tak, Matthezv?“

„Ano.“

„Kde vlastně bydlí, Matthew?“

„Na Stone Crab Key.“

„Pojedeme kolem?“

„Ne, tone.“

„Škoda, ráda bych viděla jejich dům. Mám pocit, jako bych ji už znala. Myslím tvoji dceru. Slíbils, že nás jednou seznámíš, Matthew. Nezapomněl jsi na to, že ne?“

Nezapomněl jsem.

Ale pochyboval jsem, že se teď Sára někdy bude moci setkat s mojí dcerou.

Opět zazvonil telefon.

Šel jsem do kuchyně zvednout sluchátko.

„Tatí?“

Joanna. Mluvila vysokým, hysterickým hlasem.

„Táti, na dvorku někdo je!“

„Cože?“

„Můžeš sem hned…“

Najednou jsem uslyšel cinkot rozbitého skla.

„Táti!“ zaječela.

Ticho.

A pak někdo s tichým, smrtícím cvaknutím zavěsil.

„Joanna má světlé vlasy jako já… Ta tátova ženská byla taky blondýna… Tedy, alespoň mi to tak řekli. Má to být blondýna – je to tak, Chris? Ta ženská, co to s ní táhnul můj táta? Nemá to podle mých údajných klamných představ být blondýna?“

Tátova ženská byla blondýna, moje dcera je taky blondýna a já jsem podle Sáry její Bílý rytíř.

Zná jméno mé bývalé ženy… „Oslovujete ji Susan, Sue nebo Suzie?“ Ví, že moje dcera bydlí u Susan na Stone Crab Key… „Kde vlastně bydlí, Matthew?“ A Susan je v seznamu.

Na Stone Crab jsem se přiřítil přesně za deset minut.

V domě byla tma.

Oblohu a záliv za domem zalévalo zapadající slunce temně rudou, krvavou září. Když jsem vystoupil z auta a rozběhl se po příjezdové cestě, uslyšel jsem z dálky hluk příboje. Susanin vůz, mercedes, který před rozvodem patřil nám oběma, byl pryč. Susan si vyrazila s Plešatým Oskarem na večeři, ale nikdy v životě by ji nenapadlo jet ho svým autem vyzvednout. Jenže vůz byl pryč. Skleněná tabule v kuchyňských dveřích byla rozbitá a dveře dokořán.

Po rozvodu jsem v tomto domě nebyl často vítaným hostem. Za normálních okolností, když jsem se zastavil pro Joannu, jsem zaparkoval před domem a zatroubil. Ale vyznal jsem se uvnitř jako na vlastní dlani. Vešel jsem do kuchyně a okamžitě jsem nahmatal vypínač. Rozsvítil jsem a zařval: „Joanno!“

Nic.

Rozběhl jsem se po domě, cestou jsem všude rozsvěcel a volal jméno své dcery.

Dům byl prázdný.

Vrátil jsem se do kuchyně.

Náhradní klíčky visívaly na ozdobném mosazném věšáku s dvanácti háčky, který jsme si se Susan za šťastnějších časů koupili ve Florencii.

Ten věšák jsem osobně připevnil na jednu z kuchyňských skříněk.

Věšák tu byl.

Náhradní klíče měly viset na řetízku, který jsem koupil u Ludlowovy automyčky. Byla to taková emailovaná věcička se znakem Mercedesu.

Klíčky byly pryč.

Už už jsem sahal po sluchátku, když jsem si všiml, že v obývacím pokoji na koberci leží sandál.

Sářin sandál.

Na podpatku byla krev.

A na koberci v obýváku taky.

Popadl jsem sluchátko.

Na polici pod telefonem stál stojan na nože. Chyběl největší nůž. Dranžírák.

Rychle jsem nakoukl do dřezu. Žádný nůž.

Když jsem vytáčel číslo Bloomovy kanceláře v caluské Budově veřejné bezpečnosti, třásla se mi ruka.

„Zůstaňte na místě,“ přikázal mi.

Nezůstal jsem.

Když jsem utíkal po příjezdové cestě ke svému autu, uviděl jsem na štěrku ležet druhý sandál.

Sněhurka teď byla bosá.

Bosá Sněhurka v autě mé ženy … s mou dcerou … a s dranžírákem.

Napadlo mě, kam asi odjela.

„Tadyhle je Ptačí rezervace. Byl jsi tam někdy, Matthew?“

„Jednou. S Joannou. Když byla ještě malá.“

„Je tu pěkně.“

Při té jediné návštěvě Ptačí rezervace moje bývalá žena Susan mě a moji dceru nedoprovázela. Tvrdila, že ptáci, stejně jako netopýři, se člověku mohou zamotat do vlasů. Tehdy jsem ji podezíral – možná neprávem – že se bojí, aby jí náhodou nevlétli pod její nedotknutelnou sukni.

Minule jsem Ptačí rezervaci navštívil za dne.

Držel jsem Joannu za ulepenou ručku.

Na obloze kroužili sokoli.

Teď byla noc.

Ve světle reflektorů mého vozu se ze tmy vynořila písmena vypálená do sloupu u vjezdu:

PTAČÍ REZERVACE NA ŘECE SAWGRASS

Na ceduli vedle vchodu stálo:

OD 17:30 VSTUP ZAKÁZÁN.

Řetěz, který měl být natažen mezi sloupy přes bránu, byl na jedné straně uvolněný a ležel na prašné cestě, vedoucí do nitra rezervace. Přejel jsem ho.

Četl jsem si obsah složky Tracy Killbourneové a měl jsem přibližnou představu, kde se našlo její tělo. Ve vzdálenosti asi dvanácti mil od vjezdu stála loděnice, odkud každou hodinu vyjížděly čluny na vyhlídkové plavby po řece, a řeka mrtvolu vyplavila o nějakých pět mil dál, poblíž místa, označeného ve spisu jako hlídkové stanoviště číslo 3. Při průjezdu bránou jsem mrkl na počet najetých mil.

Představoval jsem si, že mě v temnotě pozorují oči. Aligátoří oči. Měl jsem dojem, že slyším tichý šum opeřených křídel ve větvích stromů.

Reflektory vytvářely v temnotě přede mnou světelný tunel.

Prašná cesta se vinula mezi trpasličími palmami, kořenovníky, duby a borovicemi.

Zahoukala sova.

Teď už jsem slyšel řeku.

Tiše šuměla do nehybné noci.

Od vjezdu do rezervace jsem ujel už osm celých šest desetin míle. Ujížděl jsem dál, shrbený nad volantem, hypnotizován světlem reflektorů.

Odvezla Joannu opravdu sem?

A když ne, tak kam?

Po pravé straně se mihla loděnice – počítadlo ukazovalo, že jsem od vjezdu urazil dvanáct celých dvě desetiny míle. Další hrubá dřevěná cedule s vypáleným nápisem:

VYHLÍDKOVÉ ČLUNY VYJÍŽDĚJÍ

KAŽDOU CELOU HODINU

POSLEDNÍ ODJEZD V 15:30

Jestli ty policejní záznamy jsou přesné, za loděnicí musím narazit na hlídkové stanoviště číslo tři. Jestli sem Sára Joannu přivezla…

Nechtěl jsem myslet na nic jiného než na to, že musím najít to stanoviště. Najednou se přede mnou zjevilo ve světlech reflektorů – ve vzdálenosti 17,4 míle od vjezdu. Dřevěná konstrukce, připomínající naftařskou těžní věž. Zastavil jsem.

Dole na trámech jsem uviděl připevněnou tabuli:

HLÍDKOVÉ STANOVIŠTĚ Č. 3

Ticho. Vpravo od dřevěného lešení odbočovala do lesa prašná cesta. Znovu jsem uslyšel šumění řeky. Vjel jsem na tu cestu.

Urazil jsem přes polovinu míle, když jsem uviděl světla vozu. Srdce mi vlítlo až do krku.

Joanna ležela bez linutí v hustém porostu vedle mercedesu. Nad ní stála Sára s dranžírákem v ruce. Žluté šaty měla potřísněné krví. Holé nohy měla podrápané a zkrvavené. Když jsem vystoupil z auta, ohlédla se.

Proudy světla z reflektorů obou aut se zkřížily jako tasené meče. „Sáro,“ oslovil jsem ji.

„Ne,“ řekla.

„Sáro,“ opakoval jsem. „Dej mi ten nůž.“

Postoupila o krok směrem ke mně. V záři reflektorů mercedesu byly vidět stíny jejích nohou pod zkrvavenými žlutými šaty. Světla mého auta se odrážela na čepeli nože, který svírala v ruce. Svítil a blyštěl se, jako by byl živý.

„Já nejsem Sára,“ prohlásila.

Měla rozšířené oči. V záři reflektorů se zdály být docela bílé – bez panenek. Široké, bílé, nevidoucí.

Blížila se ke mně.

„Sněhurko,“ řekl jsem rychle, „dej mi ten…“

„Ach ne,“ přerušila mne. „Ne, můj milý, to je přece Růženka, víš? Růženka!“ zaječela a vyrazila po mně tím nožem.

Nikdy v životě jsem se nestřetl s tak brutální silou.

Nevím, jak dlouho jsme tam ve světle reflektorů zápasili. Slyšel jsem – a tentokrát to nebyla jen představa – křik ptáků v mangrovech a Sářino ječeni, když se opakovaně snažila vrazit mi nůž do prsou. Držel jsem ji oběma rukama za zápěstí, na zemi i na větvích okolních stromů se míhaly naše věrné stíny. „Růženka!“ řvala a útočila nožem proti mému hrdlu, proti mé tváři a zase proti mé hrudi. „Růženka! Růženka!“ ječela pořád dokola; útočila tak mocně, že jsem na chvíli uvolnil stisk pravé ruky.

Stáli jsme ve vzájemném smrtelném sevření ve zkřížených světlech reflektorů, já svíral levicí její pravou ruku, jíž mi před očima mávala nožem; ta ruka se otřásala mohutnou silou, zuby měla vyceněné. Naše pohledy se setkaly. Hleděl jsem do tváře šílence.

„Ano, zemři.“ Její ruka sebou škubla ještě silněji, než jsem vůbec považoval za možné, a máchla mi nožem po hrdle.

Udeřil jsem ji do obličeje.

Udeřil jsem ji silně, jako nikdy nikoho předtím.

Poprvé v životě jsem uhodil ženu.

S tichým fňukáním se sesula k zemi.

Stál jsem nad ní a ztěžka jsem oddechoval.

A pak jsem se rozplakal.

14

Technicky vzato se nejednalo o výslech.

Nikdo nekladl žádné otázky.

Zněly jenom odpovědi.

Bloom by mě byl nesmírně zklamal, kdyby v tu chvíli začal Sáře klást nějaké otázky.

Odvezli ji na policii, protože ji museli obvinit ze dvou vážných napadení, což je trestný čin druhého stupně, postižitelný vězením v trvání až patnácti let. Teď ji však zřejmě museli ohlídat, než si pro ni přijede někdo z nemocnice. Když jsme se vrátili do Budovy veřejné bezpečnosti, žádný lékař ještě nepřijel.

Díky bohu, u Samaritánů lékaři byli, když tam mě a Joannu dovezla sanitka. Bloom nás objevil v Ptačí rezervaci a okamžitě zavolal pro záchranku. Svěřil se mi, že jakmile vešel do prázdného domu na Stone Crab a uviděl tu krev na koberci, hned zatraceně dobře věděl, kam jsem se vypravil. Našel mě sedět plačícího na zemi s Joannou v náručí. Spoutal Sáře ruce za zády a šel do auta zavolat sanitku.

Lékaři na pohotovosti u Samaritánů mě ujistili, že Joanna bude v pořádku. Očividně ji neudeřila tak silně jako Christinu Seifertovou, která ještě stále ležela v komatu na jednotce intenzívní péče. Kromě toho Joanna byla menší než Sára, takže ji rána zasáhla do temene, kde je lebka odolnější než na spánku. Doktoři mínili, že po ránu ji bude pěkně bolet hlava, ale jinak bude v pořádku. Alespoň natolik v pořádku, jak může být člověk, který dostal do hlavy třípalcovým podpatkem.

Sáru umístili do cely předběžného zadržení v Budově veřejné bezpečnosti.

Nevěděla, kde je.

Myslela si, že je v Southern Medical, kde ji prohlíží skupina lékařů.

Nepoznala mne.

Myslela si, že jsem také lékař.

Zdálo se, že si na nic, co udělala a chtěla udělat toho dne odpoledne a večer, nevzpomíná.

V jednu chvíli, když po schodech sešel Rawles s několika šálky kávy, trvala na tom, aby Černý rytíř okamžitě odešel.

Žádné otázky tedy.

Jen odpovědi.

Všechny odpovědi dodala Sára v neuspořádaném monologu, v němž střídala osobu i čas, jak ji napadlo: Sára, hájící se před lékaři v Southern Medical, Sára, rozmlouvající sama se sebou, Sára hovořící s bůhvíjakými démony, zmítajícími se v její mysli.

Byla to ta nejsmutnější řeč, jakou jsem kdy vyslechl.

… on samozřejmě nevěděl, že jsem poslouchala u telefonu, jak by to mohl vědět? Když jsem přišla domů, nikdo tam nebyl, asi si myslel, že si může v klidu zavolat té svojí holčičce. Byla to čirá náhoda, že jsem na to přišla, že jsem slyšela, co mu říkala do telefonu, taková hrůza, můj vlastní otec! Odložila jsem všechny balíčky na stůl v hale, v domě nikdo nebyl, všude ticho a klid, ve vzduchu se vznášela smítka pozlacená sluncem, taky tak klidně – to děvče vůbec netušilo, co ji v onen srpnový den čeká, ach jak málo tuší ta čistá, bílá panenka. Odložila jsem ty balíčky a vzpomněla jsem si, že jsem měla zavézt ferrari do servisu, jenže na to už bylo samozřejmě pozdě, měla jsem tam přijet v devět ráno, a tak jsem zašla do knihovny zavolat lidem z té opravny cizích aut – i když oni sami nejsou žádní cizinci, chudinkové – a zvedla jsem sluchátko a uslyšela je mluvit.

Slyšela jsem hlasy.

Můj otec mluvil s nějakou ženou.

Páni, páni, páni, co to jen říkali za věci.

Stála jsem docela zkoprnělá, to se rozumí, když se do mých panenských uší valily ty sprosťárny, ach, jaká hrůza. Sněhurka se červená, skutečně cítí, jak se jí hrne krev do dívčích tváří, úplně stejně, jako když si rozepnul kalhoty a ukázal se mi, ale to bylo v jiné zemi a kromě toho ta holka je už mrtvá. Nikdy mě nebavilo jezdit na koni, to byl samozřejmě jeho nápad, tatínek, můj tatínek a jeho báječné nápady, jako to, že mě posadil na koně a poslal Černého rytíře, aby mě učil, ach, a on mě naučil, pojď, zlatíčko, něco tě naučím.

Stála jsem zkoprnělá, v rozpacích, překvapená a všechny ty panenské pocity, jak už jsem se zmínila, říkala jsem, že jsem se při těch žhavých srpnových slovech zastyděla? Jestli ne, musíte to chápat jako obyčejné přehlédnutí, páni doktoři, učení lékaři, protože, jak snadno pochopíte, jsem poněkud zmatená, proč mě vlastně uvěznili do Hrobky nevinných, když jsem jen… tedy, já jsem… no, proč mě tam dali? Byla jsem nevinná jako padlý sníh. Klekla jsem si jen proto, že mě donutil. Vem si ho, zlatíčko, říkal a hladil mě po hlavince a já před ním na kolenou, ty černé vyleštěné vysoké boty, ach ta hrůza, když žena takhle mluví do telefonu, ty hlasy v telefonu.

Však víš, říkal otec, že nejsem žárlivý, a ona na to: Ohó, on není žárlivý nebo tak něco – prostě se mu posmívala. Takový mladý hlas. On jí říkal Tracy – volal Smilné čarodějnici Tracy – ale nevyslovil její příjmení, pořád jen Tracy sem a Tracy tam, ach, jak to pro mě bylo potom těžké ji najít, když zemřel, když mu způsobila srdeční záchvat, co všechno jen mu říkala do toho telefonu.

Sněhurka ve svém postavení náhodného svědka u klíčové dírky si uvědomí, že její drahý tatíček se zlobí, protože jeho holčička Tracy si vyrazila za starou kamarádkou do Los Angeles, aniž by chudáka starého tatíčka předem uvědomila o svém odjezdu. Teď už se malá Tracy vrátila a vykládá tatíčkovi, že je ošklivý žárlivec, který by ji nejradši nepustil samotnou ani do koupelny. Ó, takové intimnosti. Takové záchodové řeči po telefonu, zatímco se Sněhurka červená a bledne ve svých nepojmenovatelných.

Zmínila jsem se o svých nepojmenovatelných?

Ten den jsem byla celá v bílém, Sněhurka měla bílé šaty, bílé sandály a bílé krajkové kalhotky, které docela nevhodně a překvapivě zvlhly, když jsem naslouchala té pokoutní rozmluvě, těm chraptivým intimním hlasům, a kolem dusal jeho kůň, vem ho hlouběji, zlatíčko.

Začal hrozně protestovat, no ovšem. Telefonoval nahoře, v ložnici, kde spával s mojí matkou, a povídal si s tou hroznou courou a ohnivě, ano, ohnivě protestoval, že on vůbec nežárlí, ale ona prý by měla zachovávat běžnou slušnost a dát mu vědět, když se chce někam vypravit, když koneckonců ten zasranej byt přece platí on – taková slova ze rtů mého otce – a dává jí k dispozici firemní auto a taky telefon, takže si může volat bůhví kam, po celé zemi a určitě taky do Los Angeles, kam si vyrazila bez jeho vědomí. A co je to za kamarádku, že se ptám, vyptával se, co je to za kamarádku, žes ji musela navštívit, není to spíš nějakej starej kamarád? Takhle mluvil člověk, který o sobě tvrdil, že nežárlí. Úplně mě pálily uši. Sněhurku pálily uši, ještě teď ji pálí, když si vzpomene na ten žhavý srpnový den dva týdny předtím, než zemřel. Srdeční záchvat. Zachvátilo ho jeho srdce. Není divu, že? K
dyž jsem tehdy slyšela jejich vášnivé hlasy, taky jsem málem dostala srdeční záchvat.

Ona potom začala – na to nikdy nezapomenu – začala ho chlácholit, mazat mu med kolem úst, medíček a máslíčko, bohatému tatíčkovi Whittakerovi, který si někde v bytě vydržoval kurvu, i srdce měl někde v nějakém bytě – ach, Horaci, povídala, říkala mu Horaci, vážně, Horaci, jak můžeš být na mě tak ošklivý, když jsem celou tu dobu v L.A. chřadla touhou po tobě a teď taky zmírám touhou, abych tě mohla vidět. Chci ti udělat, víš co ti chci – ach, taková hrůza!

Reklamu…

Ach, co jen mu to řekla.

Sněhurka poslouchala a celá se chvěla vzrušením.

Její otec, její Horace, její bohatý tatíček Whittaker slíbil, že se pokusí.

Už ať jsi tady, komandovala ho ta Smilná čarodějnice.

Pokusím se, sliboval, a najednou se zničehonic ozvalo cvaknutí, když nahoře v ložnici zavěsil. Stála jsem. Sněhurka stála v knihovně a třásla se, nemohla se pohnout, telefonní sluchátko přepevně lnoucí k mé ruce, sluchátko paralelky v mé ruce, sluchátko a mé ruce jsou jedno a totéž, má ruka je z bílé umělé hmoty. Snažila jsem se sluchátko setřást, je živé to sluchátko, odmítá zůstat ležet ve vidlici, s rachotem spadne na stůl, je živé, plné hlasů! Na schodech jsou slyšet kroky, jdou dolů, znamená to, že už běží uposlechnout jejího rozkazu? Postavím se mu pod schody v hale. Tváří v tvář. Sněhurka a její otec… měla vůbec Sněhurka někdy otce? Promiňte, páni doktoři, já… já…

Byla kdysi jedna chudá vdova, která přebývala v sešlé chaloupce s dcerkami Sněhurkou a Růženkou, protože takové barvy byly i růže na její zahrádce, kvetoucí růže, květiny, jež kvetou zjara, tralala.

Přesně tak.

Žádný otec, ani vdova, ale jak je to možné? Když dovolíte na okamžik, určitě na to přijdu, docela určitě na to přijdu, v mysli to vidím docela jasně, opravdu ano. Takže to nebyla vdova, ta Smilná čarodějnice nebyla vdova, ne tenkrát v O.K. Corralu, v hale, kde se neustále vznášejí částečky prachu a koberec na schodech polykal naše slova, tak tiše, pšt, pšt, děťátko, neplakej.

Řekla jsem mu, co jsem slyšela.

Překvapeně zamrkal, tenhle můj otec, co nebyl žádný otec, ani chudá vdova nebyla, ještě ne, žádná chudoba, jen prostitutka někde v bytě, co mu po telefonu říkala takové věci… pověděla jsem mu, co jsem slyšela, opakoval jsem mu ty strašné oplzlosti, které šeptala do telefonu. My na zahradě nemáme žádné růžové keře. Jaká škoda. Tak bohatí, a žádné růže. Tak chudí.

A, já mu to vytmavila, vytmavila, vytmavila. Oznámila jsem mu, že se s ní už nesmí sejít, že ho budu hlídat. Že ho budu sledovat dnem i nocí, kamkoli půjde, nařídila jsem mu, že svůj vztah s touhle Tracy, Smilnou čarodějnicí, musí ukončit. Okamžitě.

Mýlíš se Sněhurko, povídá mi, i když mi neřekl Sněhurko, protože on neví, že jsem Sněhurka – vlastní otec nezná svoji nejmilejší dcerušku. A jak tak koktá, v jeho očích se zračí pravda, v jeho mrtvých očích, v jeho mrtvolně ledových, prolhaných očích; nemá mě rád. Ach, ještě není mrtvý. Já umím rozlišovat mezi skutečností a fikcí, mezi fantazií a realitou, jak by mohl být mrtvý, když s ním mluvím, prosím ho, žebrám, aby s tou hrůzou přestal, hrozím mu, ano – ne, ještě ne.

Tehdy jsem mu ještě nehrozila.

Byla půlka srpna, tady bývá v srpnu tak ohavné vedro, však víte, tam na schodech pokrytých kobercem bylo strašné vedro a venku zurčel vodotrysk na španělském nádvoříčku, nechceš se smočit, Sáro, to teda ne, já už mám mokré kalhotky, Sněhurka má promáčené kalhotky, když si povídá se svým otcem o takových věcech.

Ta hrozba – ale za jeho smrt nenesu žádnou vinu, odpusť mi, otče, zhřešila jsem – ta hrozba přišla až v září. Na svátek práce. Třetího září. Proč tomu říkají svátek práce? Je to svátek na počest bezpočtu žen, trpících v nesčetných porodnicích? Jako musela trpět i moje matka, Smilná čarodějnice, když přivedla svoji Sněhurku na svět, a drahý tatínek potom přivedl svoji Sněhurku k Černému rytíři – oba jsou Černí rytíři, černí jako noc, hmmm, tak je to správně. Ono to je bílé? Od černocha? Víte, že mě dočista překvapilo, že je to bílé? No jistě, nevinné, dvanáctileté dítě. Přece to mělo být černé, no ne? Spolkni to, zlatíčko, říkal mi, ale já nechtěla.

Mám na sobě bílé dvoudílné plavky.

Opaluju se na sluníčku u bazénu, na sloupy dorážejí vody zátoky, dorážejí na moji… ach, co jen mu to řekla do telefonu! Ty hlasy! Sněhurka leží v oslňujícím slunci v kratičkých bílých plavečkách. Je svátek práce, ale v sídle Whittakerovy rodiny nikdo nepracuje, tam najdete jen lenost a chtíč. To jsem nechtěla říct. To on, můj otec, Černý rytíř s černými vlasy a v krátkých černých plavkách, spolkni to, zlatíčko, ležel vedle mě na lehátku. Matka, zárodek Smilné čarodějnice, zašla do domu pro limonádu, je svátek práce a služebnictvo je pryč, Bůh jim pomoz. Povím mu – jen ho tak zkouším, víte, protože jsem to opravdu nemohla vědět – povím mu, že vím, že se s tou holkou pořád schází, a on se na mě podívá mrtvýma, ledovýma, lživýma očima a odpoví ,ne, Sáro‘ – mé jméno znesvěceno lží z jeho rtů, myslí si, že mu to jeho nestydaté lhaní spolknu, prý ne, už se s ní nescházím, a já na t
o, že lže, vím, že je to lež, pořád ho zkouším a hrozím, že to prozradím matce, jakmile se vrátí k bazénu. Takhle jsem mu pohrozila – ale co se stalo potom, není moje chyba.

Vyšla francouzským oknem na trávník.

Nese stříbrný podnos a na něm džbán s limonádou, od toho džbánu se odráží slunce, žlutá na žluté, a já na ni volám, říkám ,mami, musím ti něco povědět‘… nůž vražený do srdce! Chytne se rukama za srdce, podívá se na mě široce rozevřenýma očima, odpusť otče, zhřešila jsem, a zašeptá ,ne, Sáro‘ – to jsou jeho poslední slova, mé jméno na jeho rtech, poslední, co vyslovil, protože hned potom je mrtvý. Nu, samozřejmě, že není mrtvý, zařídil přece, aby mě přivezli sem, před vás, učení pánové, že ano, zařídil, abych byla vysvobozena z Hrobky nevinných, kam mě umístili proti mé vůli, to ona ho zabila, ta slova, co vyslovila do telefonu. To ona zabila mého otce, to ona, čarodějnice. Smilná čarodějnice Tracy!

Přemýšlela jsem, jak ji mám najít.

Je zde závěť. První ministr pro ospravedlnění čehokoli mi předčítá závěť.

Přemýšlím, jak najít Tracy.

Pořád slyším ty hlasy z telefonu.

Ve dne v noci mi hlavou zní její jméno.

Tracy.

Která ho zabila.

Tím, co mu řekla do telefonu.

A on jí samozřejmě odkázal celé jmění, ať už se v závěti píše cokoli, koneckonců jsem vyslechla ty intimnosti v telefonu, slyšela jsem ty hlasy, ještě pořád ty hlasy slyším, takže jí musel odkázat slušnou sumu, nemyslíte? Chci říct, to je přece rozumná úvaha, ne? A tak jsem ji musela najít, chápete? Sněhurka musí vymyslet, jak ji najít, Sněhurka toho má ve dne v noci plnou hlavu. Najít Tracy, obvinit ji, soudit ji a odsoudit do pekel, odkud vyšla, aby kolem sebe šířila síru a oplzlosti, cožpak se něco takového smí povídat do telefonu?

Napadlo mě – já vím, že si myslíte, že jsem duševně nezpůsobilá, ale tehdy v září jsem docela jistě uvažovala chladně, rozumně a taky chytře – tedy napadlo mě, milí pánové, drazí lékaři, že někde musí být papíry, dokumenty, záznamy, prostě něco! V jeho stole, v knihovně. Něco! Klíč k její totožnosti, údaje o místě pobytu, protože nelze přece nechat volně běhat takovou osobu ve společnosti, kde se hledí přinejmenším se svraštělým obočím na takové, kdo zabíjejí lidi řečmi po telefonu. Prokristapána, mluvím o zabíjení! Pronášet takové lascívní, oplzlé poznámky k člověku jeho věku, byl tak silný na svůj věk, tak krásný, ach, můj Černý rytíř, ten prolhaný, podvodný, nemilující parchant!

A v jedné zásuvce, v tajné, bezpečné zásuvce ve stole v knihovně – francouzským oknem bylo vidět na vodotrysk na španělském nádvoříčku, ve zlatém slunci zlatá rybička rozstřikovala zlato a zelené markýzy vrhaly stinné stíny – Sněhurka potají vyplenila a znásilnila otcův stůl, její chudá matička vdova odešla na schůzi zahradního klubu, v zahradě ale nejsou růže, taková škoda. A našla to. Našla ten klíč. Sam Spade v stínu opatrně seškraboval černou barvu z maltézského sokola, Černý rytíř je odhalen, je to jen sádra a jíl, plastová rybička v nádrži, nikde žádné zlato, jen zlatá stopa. Ten klíč! Je s tebou amen, Tracy, protože tady je tvoje jméno i adresa, Sněhurka odhalila tvé jméno a adresu v tajných, stinných troskách stolu Černého rytíře.

Tracy.

Nu, tedy, ne tak docela. Na ten lístek si napsal poznámku – asi sám pro sebe. Napsal zdrobněle Trace. Vlastní rukou. Rukou Černého rytíře. Rukou Černého rytíře svírá černý, nu, na tom nesejde. A pod tím, pod Trnce – jak úžasné a až doteď nevypátratelné – tužkou načmáraná slova 5. června, Seascape, připraveno.

Sedmadvacátého září léta Páně, odpusť, otče, zhřešila jsem.

Ta pistole patří mému otci.

Nůž přijde až potom.

Ach, musím to všechno opakovat? Už jsem o tom mluvila stokrát, jistě, jinou formou, dáma zná různé jazyky. Olízni ho, děťátko, pěkně jazykem. Proč tu jsem? Kdy pro mě přijde a odvede mě odtud? Už jsem celá umořená, jak to pořád zkouším. Zkus trochu přidat, zlatíčko.

Sněhurka ví, kde je Seascape, čte přece noviny, je to nový dům na Whisper Key, Sněhurka není hloupá.

Vzala jsem pistoli ze zásuvky jeho stolu, kam ji vždycky dával. Velkou černou pistoli.

Na seznamu v recepci nebyl nikdo, kdo by se jmenoval Tracy. Vůbec žádná Tracy. Pistoli jsem měla v kabelce. Měla jsem na sobě žluté šaty, kabelka s pistolí byla těžká, přitáhni tu bárku, nalož ten balík. Kde je? Neudělala jsem nějakou strašnou chybu? V kanceláři vedoucího sedí černéděvče. Sněhurka ji stydlivě osloví. Hledám dívku jménem Tracy, vykládá Sněhurka. Nádherné, černé děvče, dělá taky s černými muži to, co jednou musela dělat Sněhurka na kolenou před Černým rytířem? Ten černý hřebec tak vášnivě dupal, zatímco ona ho měla v puse. Ale nespolkla to, na to se pamatujte. Teď ale spolkla svůj strach, aby si ta černá dívka neuvědomila, že má v kabelce velkou černou pistoli. Ale ne, sotva vzhlédla od práce na svém stole. Tracy Killbourneová, povídá, byt číslo sto šest. A tím zpečetila její rozsudek smrti.

Zazvoním, Sněhurka zazvoní u dveří. Uvnitř to cinká. Ta Smilná čarodějnice má na sobě červené šaty stažené páskem. Je bosá. Růženka v červeném hábitu a vlasy má mokré, právě se věnovala toaletě, ta kurva mého otce, jeho Růženka, děvka, v šarlatových šatečkách se zlatými kadeřemi, má vlasy jako já, světlé jako já, vybral si dobře, Černý rytíř. Ukážu jí pistoli. Ani nezaječí, ta coura. Asi už ví, co je pistole. Znáte tyhle typy, poflakují se s všelijakými desperáty. Sdělím jí, že mám dole auto a že chci, aby jela se mnou. Ještě než odejdeme z bytu, vezmu si z poličky v kuchyni nůž. Vím přesně, co s tím nožem udělám. A taky vím, kam ji odvezu. Protože Ptačí rezervace – zajisté budete souhlasit – je vhodné místo k oškubání takového kuřete, k utracení tohohle ptáčka, toho otcova ptáčátka, Ptačí rezervace je k tomu účelu ideální, protože tam ptáci vždycky v podkroví útočí na
blondýnky. Já mám z ptáků strach, nikdy jim neodpustím ten strašný film od Hitchcocka. On si pak zandal ptáčka do kalhot, díky zlatíčko, bylo to pěkný.

Chová se poslušně ta nestyda.

Mám pistoli a ona ví, že ji použiju.

Snaží se na mě mluvit, diskutuje se mnou.

Řídí ona – dovolím jí, aby se sama odvezla na místo popravy. Namířenou pistoli držím v klíně a v kabelce mám nůž.

Kam prý jedeme, vyptává se.

Nasměruju ji.

V hlavě mi zní hlasy.

Ten den jsme projely bránou a zaplatily vstupné, nepokusila se nic říct člověku, který od nás bral peníze, protože věděla, že bych ji na místě zastřelila. Varovala jsem ji a myslím, že ona měla pořád ještě pocit, že by mně to mohla rozmluvit, i když nevěděla, kdo jsem, nevěděla, že jsem přišla pomstít smrt svého otce, způsobenou tím, co mu řekla do telefonu. Ty hlasy. Park byl tehdy odpoledne plný lidí, to ano, ach, kdo by si pamatoval nějaké detaily, místo, čas, okolnosti, komu by na tom za mák záleželo, a opravdu, záleží vám na tom, pánové? Někdy odpoledne. Počátkem odpoledne? Pozdě odpoledne? V každém případě tam byl nával. Udělala jsem chybu, že jsem ji tam odvezla? Všichni děláme chyby, bůh ví, odpusť mi, otče, zhřešila jsem. Ale stejně, taková rozloha, přece někde musí být místo, ne? Místo, kde by se to dalo udělat.

Byli tam lidi na kolech.

Lidi na kánoích.

Lidi na výletních lodích.

Řekla jsem jí, ať jede pořád dál.

Jeď, přikázala jsem.

Sněhurka jí přikázala, ať jede.

A Růženka jela.

A brzy – protože Bůh existuje, víte, a naslouchá modlitbám panen s počestnými posláními – byla tam cesta. Hlídkové stanoviště a u něj prašná cesta. A nikde nikdo. Tady byla rezervace opuštěná. Projely jsme už, ach, komu na tom sejde, patnáct dvacet mil od vjezdu do rezervace. Slyšela jsem ptáky. Bála jsem se. Ale věděla jsem, že to musím udělat. Slyšela jsem hlasy. Přikázala jsem, ať auto na cestě otočí. Poslechla mě.

Vystoupily jsme z vozu na břeh řeky.

Po všech těch deštích během měsíce byla řeka hluboká.

Povídá mi: Poslyš…

Hlasy.

Zvedla jsem zbraň.

Těžkou černou zbraň.

Ona prý: Počkej…

Hlasy.

Měla jsem prst na spoušti.

Zeptala se: Kdo jsi?

Sněhurka, odpověděla jsem a prostřelila jsem jí krk.

Než jsem ji hodila do řeky, vyřízla jsem jí jazyk.

Tolik krve.

Vyřízla jsem jí jazyk kvůli tomu, co řekla do telefonu mému otci.

Chci, abys přišel ke mně, klekl si přede mnou, opřel se o ruce a lízal mi kočičku tak dlouho, až ti zaplavím celý obličej.

Zbývala ještě paní Whittakerová.

V sídle na Belvedere Road jsem se objevil ve čtvrtek druhého května v deset hodin dopoledne.

Hospodyně Patricia mě uvedla k bazénu, kde seděla paní Whittakerová.

Paní Whittakerová věděla, co se stalo den předtím. Jako opatrovnice Sářiny osoby i majetku byla o všem informována. Věděla, že její dceru obvinili z vážného napadení a že soudce nařídil okamžitou prohlídku, aby se zjistilo, zda snese soudní přelíčení.

„Chtěl bych se vás zeptat na několik věcí,“ oslovil jsem ji.

„Ano, ovšem,“ odvětila paní Whittakerová. Nehnutě zírala na zátoku. Věděla, co bude následovat. Tím jsem si byl jist.

„Loni sedmadvacátého září,“ začal jsem, „odpoledne – myslím, že jste říkala asi ve čtyři hodiny – jste se vrátila domů…“

„Ano,“ přikývla paní Whittakerová.

Najednou mi připadala velmi unavená.

Upřeně jsem ji pozoroval.

Nespustila oči z hladiny zátoky.

„A zjistila jste, že se vaše dcera pokusila o sebevraždu.“

„Ano.“

Nepodívala se na mě.

„Paní Whittakerová, policie se domnívá, že se vaše dcera vypravila do tohoto domu po… paní Whittakerová, oni věří, že zabila ženu jménem…“

„Ne,“ prohlásila paní Whittakerová.

„Já tomu věřím taky,“ přiznal jsem se.

„Ne, mýlíte se.“

Ohlédla se po mně.

„Mýlíte se,“ opakovala.

„Paní Whittakerová,“ pokračoval jsem. „Proč jste dala Sáru hospitalizovat podle Bakerova zákona?“

„To přece víte,“ utrousila. „Nebyla při smyslech.“

„Věděla jste, že zabila Tracy Killbourneovou?“

„Neznám žádnou Tracy Killbourneovou.“

„Paní Whittakerová, dala jste ji hospitalizovat, abyste ji ochránila?“

„Před ní samou, ano,“ odtušila paní Whittakerová.

„Tak jsem to nemyslel. Mám na mysli zákon. Chci vědět, jestli jste ji dala nucené hospitalizovat –“

„Ne.“

„– aby se vyhnula trestnímu stíhání.“

„Ne. Pokusila se o sebevraždu. Chtěla jsem jen –“

„Paní Whittakerová, jestli vaše dcera někoho zabila –“

„Nikoho nezabila.“

„– a vy jste o tom věděla –“

„Věděla jsem, že se pokusila o sebevraždu.“

„– a následně jste –“

„Myslím, že jsme o tom mluvili už dost dlouho,“ přerušila mě paní Whittakerová. Náhle vstala a vykročila k domu. Šel jsem jí v patách.

„Snažím se jen vysvětlit –“

„Vím moc dobře, co mi chcete vysvětlit. Prosím, uhněte mi z cesty, mladíku.“

„Chci jenom –“

„Zatraceně!“ zvolala. „Musíte mě pořád otravovat? Nezdá se vám, že už jsem si užila dost?“

Stál jsem a díval se na ni.

Zhluboka nabrala dech.

Na okamžik se zdálo, že už nepromluví.

A potom velmi mírným hlasem řekla: „Předpokládejme, čistě v rámci diskuse, že se jednoho krásného dne vrátíte domů a najdete svou dceru v šatech zmáčených krví. ,Tolik krve,‘ drmolí pořád dokola. Dál předpokládejme, že vaše dcera drží v ruce nůž, který vám není nijak povědomý, a snaží se jím rozříznout vlastní zápěstí, aby se potrestala – jak vám vysvětlí – za to, že zabila Smilnou čarodějnici a vyřízla jí jazyk. Žádná žiletka, pane Hope, jen zkrvavený nůž, který může posloužit jako stopa. Přední sedadlo jejího auta je promáčené krví. V tom autě najdete taky pistoli, které páchne hlaveň, jako by se z ní nedávno střílelo.“

Zaváhala.

„Zavolal byste policii, pane Hope? Dovolil byste, aby vaši milovanou dceru prohlásili za šílence se zločinnými sklony? Dovolil byste, aby ji zavřeli na celý život do státní nemocnice mezi opravdové zločince? Anebo byste se zbavil toho nože, zbraně i auta, zbavil se zakrvácených šatů a dal svou dceru zavřít tam, kde už nikomu neublíží, s nadějí, že snad jednou…“

„Jestli někoho zabila…“

„Ach, ale to byl přece jenom předpoklad,“ namítla paní Whittakerová. „Jste právník, tedy se domnívám, že znáte paragraf 777.03 Floridského zákoníku.“

„Je mi líto, ale neznám.“

„Říká se tomu spolupachatelství po činu, pane Hope.“

„A přesně o to mi –“

„Ano, vím dobře, proč jste přišel. Ale pochopte, já ten paragraf znám zpaměti. Ještě vám věnuju chvilku, abych vám ho mohla odříkat, a pak bych uvítala, kdybyste odešel.“

Dívala se mi zpříma do očí, jako by mi zakazovala jakkoli protiřečit tomu, co se mi chystá povědět.

„V tom paragrafu je spolupachatel po činu definován – odpusťte, jestli to neřeknu docela přesně – jako osoba, která u vědomí, že byl spáchán trestný čin, jeho pachateli poskytne pomoc za tím účelem, aby se vyhnul zadržení, zatčení, soudu či potrestání. Nicméně, z platnosti tohoto paragrafu jsou vyjmuty osoby, cituji: ,které jsou vůči danému pachateli v blízkém příbuzenském vztahu, tedy manžel nebo manželka, rodiče, prarodiče, děti a vnoučata.‘“

Stále se na mě dívala.

„Jestli na tom, co jsem před chvílí řekla, je něco pravdy, jestli Sára opravdu byla ten den zbrocená krví, jestli opravdu někoho zabila…“

„A neudělala to snad?“ otázal jsem se.

„Pokud to udělala, dopustila se trestného činu,“ uznala paní Whittakerová. „Nejvážnějšího trestného činu. Vraždy. Ale i kdybych věděla, že spáchala něco tak strašlivého… a kdybych jí opravdu pomohla vyhnout se zadržení, zatčení, soudu či potrestání… co vám na tom může záležet? Jsem její matka. A v tom paragrafu stojí, že spolupachatelství po činu se může dopustit jen osoba, která není vůči pachateli ve vztahu rodič – dítě. Já jsem Sářin rodič. Poslední, kterého má. Jsem její matka. Na mě se to ustanovení nevztahuje.“

„Ale vztahuje se na Marka Rittera,“ namítl jsem. „A na doktora Helsingera. Ana…“

„Nikdo z nich neví, co se tu stalo. Moje dcera se pokusila o sebevraždu. Nic víc nevědí. Ten nůž, pistole, šaty, to všechno leželo na dně zátoky dřív, než sem dorazili. Auto jsem zamkla do garáže. Vyčistila jsem ho a hned druhý den jsem ho prodala.“

„A to všechno jsou jen předpoklady,“ dodal jsem.

„Přesně tak. Moje dcera je očividně nepříčetná. Nic víc nevědí. Chtěla jsem ji dát okamžitě hospitalizovat. A oni postupovali podle mých instrukcí.“

„Paní Whittakerová,“ namítl jsem. „Tohle už ale překročilo rámec zákona. To je…“

„Máte děti, pane Hope?“ otázala se.

„Ano, mám dceru,“ přisvědčil jsem.

Naše pohledy se opět střetly.

„Loni sedmadvacátého září,“ řekla paní Whittakerová, „jsem taky měla dceru. Mou chudinku, drahou, úžasnou Sáru. I teď je to moje dcera. Moje dcera, pane Hope, chápete? Moje dcera.“

V očích se jí zaleskly slzy.

Odvrátila se.

„Dobrý den, pane Hope,“ rozloučila se a zašla do domu.

Table of Contents

Snehurka

1

2

3

4

5

6

7

8

9

Advertisements

Leave a Reply

Fill in your details below or click an icon to log in:

WordPress.com Logo

You are commenting using your WordPress.com account. Log Out / Change )

Twitter picture

You are commenting using your Twitter account. Log Out / Change )

Facebook photo

You are commenting using your Facebook account. Log Out / Change )

Google+ photo

You are commenting using your Google+ account. Log Out / Change )

Connecting to %s